Kurz přežití v džungli

S velkou pompou nás vítá na základně velící důstojník a překvapivě dobrou angličtinou nám stručně sděluje, co nás čeká - slaňování, překážkové a lanové dráhy, přežití v džungli, stavba a navigace raftu, střelba a spousta hladových komárů. Našimi průvodci se stávají dva členové speciálního komanda. Simbaldo a Espinoza jsou usměvaví sympaťáci a vůbec na nich není znát, že jsou drsňáci. Už brzy však vyjde najevo, že nejsou zvyklí se se svými svěřenci moc párat. Program je detailně a precizně naplánovaný a nic se neodpouští.

Házíme věci do motorového člunu a vyrážíme po řece Napo do právě opuštěné výcvikové základny v džungli. Všichni vojáci právě absolvují jeden z kurzů přežití v džungli, kde tráví veškerý čas po dobu zhruba dvou měsíců. Na základnu se vrací pro zásoby třikrát do týdne.

První den je ve znamení výšky a rovnováhy. Nejprve slaňujeme z 15 metrové věže. Na první pohled žádné velké terno. Představa vlastnoručně uvázaného sedáku mi ale s adrenalinem dost hýbe. Nakonec přibylo jen pár modřin. Odpolední překážkové dráhy („obstacle courses“) už jsou silnější kafe. Lanová dráha je sice nízko nad zemí, ale motivací pro udržení rovnováhy nám je asi metr hluboká odporně smradlavá bažina. Ale co, aspoň budeme padat jako do peřin. Jasnou vítězkou se stává Alenka. I přes dva pády dokončuje disciplínu s úsměvem. To už vyhlížíme kluzké a viklající se kůly zatlučené v bahně. Tam se mi fakt nechce. Ale i tak v bahně končím, naštěstí jen jednou. Poslední dráha je dost „maso“. Těžko se to popisuje, lepší je to zažít. Jednoduše shrnuto - v lepším případě po pás, v horším po krk ve vodě, přeskoky, pády, lezení… Na papíře to je slabý odvar toho, jak to vypadalo ve skutečnosti.

Druhý den trávíme v divoké džungli. Začínáme výkladem a poučnou procházkou se specialistou na přežití. Učí nás vnímat džungli jako velice dobře zásobený obchod s potravinami, lékárnu, ale i sexshop – k nalezení jsou v džungli afrodiziaka, umělé penisy i viagra. Stavíme pasti na drobná zvířata, pracujeme s mačetou, zapalujeme oheň z mokrého dřeva, hledáme čistou vodu a spoustu dalšího. Odpoledne se přesunujeme na místo našeho nočního táboření. Úkolem je vybrat si vhodné místo k zavěšení a vypnutí speciální vojenské hamaky. Moskyti hbitě využívají faktu, že nemáme volné ruce, a dopřávají si vydatnou večeři. V noci zůstáváme s našimi instruktory u ohně, lehce popíjíme, zpíváme české, ruské a ekvádorské písničky a je nám fajn.

Názornou instruktáží třetí den objevujeme, z čeho se dají vyrobit plovoucí vesty - igelitové sáčky, vojenské kalhoty, pončo, PET lahve atp. Poté nasedáme do domorodých lodí vydlabaných z kmene stromu. Svým tvarem připomínají kanoi, ale vratkostí předčí kajak. Celkem nás „poslouchají“. Jen jednou se koupe mezinárodní posádka Austrálie - Nový Zéland. Následuje výuka stavby voru, vojáky nazývaného balsa-raft. Instruktoři nám postaví miniaturu a my musíme totéž zvládnout ve skutečné velikosti. Pět až osm opracovaných silných klád dlouhých 3 - 4 metry, které jsou již pro nás připraveny, poskládáme ve vodě těsně vedle sebe. Ještě předtím otesáme jednu stranu klád do špičky, aby měl vor menší odpor. Asi 30 cm od každého konce vysekáme mačetou prohlubeň ve tvaru písmene U, do které příčně vkládáme slabší kládu. Tu pak za pomocí speciálních „jehel“ z velmi tvrdého dřeva přibijeme takovým způsobem, že tyto jehly vypadají jako písmeno X. Ve spodní části „písmena X“ je pak přibitá první příčná kláda. Do vrchní části vkládáme stejným způsobem jako první i druhou kládu, která zvyšuje pevnost voru. Výslednou konstrukci svážeme velmi pevným motouzem. Vor hravě uveze 8-10 lidí. Je těžký, pomalý a obtížně manévrovatelný, ale spolehlivý.

Stavba voru netrvá déle než hodinu. S radostným řevem na vor skáčeme a hodinu jako mezci pádlujeme, abychom se dostali na základnu v určeném časovém limitu.

Poslední den se věnujeme střílení. Odbýváme si nezbytné bezpečnostní školení v duchu „nestřílejte na živé terče“ a vyrážíme na střelnici. K dispozici máme samopal HK48, samopal M4 s elektronickým hledáčkem a pistoli Berreta, všechny americké výroby. Všichni se trefují dost přesně, takže celkem nuda. Odpoledne už balíme a vracíme se zpět do základny u Cocy. Chvíli ještě relaxujeme a lížeme si rány u armádního bazénu. U společné večeře se loučíme s našimi instruktory a odjíždíme zpět do Quita.

S odstupem času konstatujeme, že právě tohle byl pro nás jeden z nejsilnějších zážitků z celé cesty po Jižní Americe. Zpočátku nás propagační letáček na výcvik, visící v našem hostelu v Quitu, ani nazaujal. Dlouho jsme se rozhodovali, zda máme dát 160 USD za pouze čtyřdenní akci. Peněz rozhodně nelitujeme. Naopak, rádi bychom si to zopakovali, ale na delší dobu. Podle dostupných informací to však není možné. Věřím, že jen prozatím. Pokud někdo z vás plánuje cestu do Ekvádoru a měl by o tento kurz zájem, můžeme vám pomoci kontaktovat organizátora akce.