Kamnišsko-Savinské Alpy na těžko

Co našinci jako první vytane na mysli, když se řekne Slovinsko? Někomu hory, jinému moře, jeskyně, vodopády, hrady, pěkná čistá města, přátelští lidé, natáčení Letopisů Narnie... Pravdou je, že ať vás napadne cokoli, můžete si být jisti, že to ve Slovinsku skutečně naleznete. Přestože jeho rozloha je oproti ČR méně než třetinová, je to nesmírně krásná země s obdivuhodným přírodním bohatstvím. Biblicky řečeno „země mlékem a medem oplývající“.

Cesta vlakem

Využili jsme výhodné akce Českých drah, které nabízejí několik levných míst ve vlaku Josip Plečnik na trase Praha-Lublaň. Vlak jezdí denně a projíždí úchvatnou scenérií rakouských Alp. Usadili jsme se do našeho kupé, které jsme sdíleli se zprvu poměrně nepříjemnou postarší dámou. Ta ale nakonec odložila svou zatrpklost, zřejmě když zjistila, že ne všichni mladí lidé musejí být nevychovaní, neslušní a nevím jací ještě. Paní nás opustila v Grazu, kam ve svých 85 (!) letech pravidelně jezdí na dovolenou.

Místní doprava a ubytování

Vzhledem ke zpoždění jsme se rozhodli vystoupit namísto v Lublani již v Celji a doufali jsme, že nám odtud pojede nějaký autobus ve směru Logarska dolina. Měli jsme štěstí, jel nám autobus do Solčavy (kousek od doliny). Sice byl na náš vkus dosti drahý (6,70 Euro za cca 60 kilometrů jízdy), ale jinou možnost jsme neměli. Ještě před odjezdem jsme si stihli prohlédnout malebnou Celji a koupit mapu hor (která bohužel v Čechách není k sehnání).

Mladý řidič brázdil Slovinsko, střihal zatáčky a my se mezitím kochali výhledem. V osm večer jsme na místě. Tak a co teď? Kde přespat? Stanování volně v přírodě je ve Slovinsku stejně jako v Čechách zakázáno. Na rozdíl od Čech tu ovšem tento zákaz opravdu respektují, žádné „stanaře“ jsme během celého týdne nepotkali a pokud jsme se někoho tázali na cestu, tak se nás vždy ptal, na které „koče“ (slovinské slovo pro chatu) chceme přespat. Že bychom si jen tak někde postavili stan, nikoho ani nenapadlo. Našli jsme proto ve slovníčku frázi „Ali imate prostor za šotor, prosim?“ (Nemáte prosím prostor pro stan?) a hned na první pokus jsme byli úspěšní. Ubytovali jsme se na zahradě jedné milé paní, dobrou noc a zítra vzhůru do hor!

Cesta k České boudě

Ráno jsme vyrazili jsme Logarskou dolinou směrem k horskému masivu Kamnišsko-Savinských Alp, které se prudce zvedají ze zeleného údolí. Cestou jsme míjeli několik vodopádů, nádherně udržovaných penzionků, pasoucích se kraviček, no prostě až téměř kýčovitá nádhera.

U vodopádu Rinka začalo stoupání. A že to bylo nějaké stoupání! Rozhodně nemohu říct, že by mi to připadalo jako „easy way“, jak bylo psáno v mapě. Slovinci asi mají jiná měřítka než my. Toho jsme si ostatně všimli i na rozcestnících, kde hodináže byly povětšinou dosti podhodnocené (je pravda, že jsme šli „na těžko“ a to nás zpomalovalo, ale přesto je běžné, že vidíte směrovku k vrcholu s časovým údajem 3 hodiny, jdete hodinu a vida, máte před sebou podle rozcestníku zase další 3 hodiny...). Přešli jsme Savinjské sedlo, ležící již na hranici s Rakouskem, a zamířili k Češke koče. Ano, podobnost slova „češka“ a „česká“ není čistě náhodná. Jedná se o nejstarší slovinskou horskou chatu, o jejíž postavení a otevření v roce 1900 se zasloužili Češi - prof. Dr. Karel Chodounský a Dr. Stanislav Práchenský. Řekli jsme si, že když máme ve Slovinsku chatu, tak bychom v ní také měli přespat. Kluci se navíc těšili na nějakou tu „českou kóču“, k jejich zklamání tam nicméně žádnou nepotkali.

Před sedmou hodinou večerní jsme dorazili ke Kranjske koče. Podle rozcestníku nám na Češkou koču zbývala hodina cesty, zeptali jsme se ale radši ještě místního správce, jak je koča daleko a jaká k ní vede cesta. Prý je to kousek a cesta je vcelku dobrá, s jedním těžším úsekem, kde se člověk musí trochu plazit. Ok, řekli jsme si, tak to do večera stihneme. Po chvíli jsme ale dorazili ke strži, kde bylo zatlučeno mírně zrezivělé lano a stupačky a člověk měl slézt po téměř kolmé skalní stěně. Naše první „via ferrata“. Začalo pršet, kámen klouzal a my zaváhali, zda se nevrátit. Ale ne, má to být přece jenom kousek, tak to zvládneme. Tady se ale ukázalo, že přehnaně optimistické nejsou ve Slovinsku jen mapy a rozcestníky, ale i místní lidé. „Kousek“ znamenal dvě hodiny šplhání po skále a úzkých cestičkách, přes které kvůli špatnému počasí tekly vodopády, a to i v místech, kde za normálních podmínek nebývají! Ale vrátit se by bylo stejně náročné jako pokračovat dál, přespat se nikde nedalo, a tak nám nezbývalo, než doufat a jít. Nakonec jsme naštěstí ve zdraví, nicméně zcela psychicky a fyzicky vyčerpaní, dorazili za tmy (v devět hodin večer) na Češkou koču a padli do postelí ve společné podkrovní noclehárně. Nocleh stál 10 Euro, v menších pokojích 20, pokud měl člověk některou z horských karet, tak získal padesátiprocentní slevu.

Nepřízeň počasí a turistického značení

Na chatě jsme se setkali s krajany, kteří ale ráno po několikadenní nepřízni počasí zamířili dolů do vesnice Jezersko. My jsme nejdříve měli v plánu vyrazit bez batohů na vrchol Grintovec (2558 m. n. m.), ale nakonec jsme uposlechli varování před bouřkami a rovněž se vydali do Jezerska. Co se dá dělat, snad někdy příště... Nedbat varování se v horách nevyplácí.

Jezersko byla malebná čistá vesnička, odkud jsme se vydali do Karavanek s plánem zdolat alespoň Kladivo (2092 m. n. m.), Košutnikov Turm (2136 m. n. m.) a další vrcholy. Cesta měla být podle mapy značená, ale ve skutečnosti jsme tam žádnou značku nenašli. Mysleli jsme si, že se třeba časem objeví, až podle mapy sejdeme ze štěrkové cesty na lesní pěšinu. Když se tak stalo, pochopili jsme, že naše domněnky byly naivní, a že budeme muset někde přespat a ráno se vrátit do Jezerska. Štěrková cesta slepě končila u rozpadlých, strašidelně vyhlížejících domů. Nezbylo nám tedy, než si u nich postavit stany a doufat v lepší zítřky.

Ráno jsme se probudili do deště a s vyhlídkou sedmikilometrové zacházky. Cestou zpět jsme potkali lesního správce pokutujícího místní houbaře, kteří se přes zákaz vjezdu vydali do hor vozidlem. Zeptali jsme se, jak to s tou naší značkou-neznačkou je. Vysvětlil nám, že tam sice kdesi již téměř smazaná značka bývala, ale že po ní již dlouho nikdo nešel, neobnovoval ji. Zde jsme tedy poprvé, ale ne naposledy zjistili, že úroveň turistického značení není ve Slovinsku nejvyšší. Cesty na vrchol jsou značené dobře, ale cesty spojující vesnice a horské masivy mezi sebou, existují často pouze v mapě. Je to asi proto, že Slovinci zaparkují auto ve vesnici, vystoupí na horu, sejdou a odjedou. Nějaké přechody na těžko se tu zřejmě moc nekonají. Takže pokud se budete vydávat do Slovinska, doporučuji vám chodit pouze po cestách, které jsou v mapě označeny číslem. U těch ostatních vám hrozí, že zůstanete sami někde uprostřed lesa.

Konečně na hoře!

Změna plánu tedy zněla - přiblížit se pod vrchol Storžič (2132 m. n. m.), a pokud se počasí umoudří, tak ho další den zdolat. Přespali jsme u neobydlené lovecké koči cca 700 metrů pod vrcholem (teď už jsme se radši neorientovali podle mapy a dali na radu místního, který nám poradil, kudy se vydat). Ráno se počasí opravdu vyjasnilo, takže jsme si mohli užívat dalekých rozhledů z vrcholku hory. Ze Storžiče vedlo dolů několik různě obtížných cest, od pouze prudkého sestupu až po poměrně náročné ferraty.

Pod Velikou planinou jsme opět riskli jednu z méně používaných cest, ale znovu bez úspěchu. Cesta se po zhruba půl hodině naprosto ztratila a my jsme museli brázdit kopec dolů po vlastní ose. Po chvíli jsme se sice na nějakou cestu napojili, ale už jsme nedošli tam, kam jsme původně plánovali (místo vesnice Tržič jsme přišli do vesnice Goriče). Přespali jsme v remízku za vesnicí a ráno se rozdělili na dvě skupiny. Jednu horskou a druhou mořskou (já byla v té druhé).

Slovinské pobřeží

Naše mořská skupina si naplánovala chytit stopa do Lublaně a odtud se vydat vlakem do Koperu, jediného slovinského přístavu. Stopování šlo jako po másle, nečekali jsme ani deset minut a už nám zastavila paní mířící do Kranje - jednoho z krajských měst. Tam jsme opět čekali jen asi pět minut a už jsme se vezli do Lublaně. Když to jde takhle rychle, tak proč nedostopovat až k pobřeží, řekli jsme si. A tak jsme se během pár hodin dostali až do Piranu, nejkrásnějšího slovinského přímořského letoviska. Je to kouzelné městečko úzkých uliček benátského vzhledu (pod nadvládou Benátek se město v minulosti také nacházelo). Pláže tu jsou sice pouze betonové či kamenité, ale moře čisté a ani tu nebylo přelidněno, jak se o slovinském pobřeží říká. Strávili jsme zde dva odpočinkové dny, popíjeli v četných místních kavárnách a restauracích a noc přečkali v parku (nejsem si jistá, jak moc je přespávání na pobřeží mimo hotely hlídané, ale nás naštěstí nikdo nenašel a nepokutoval).

Chvíli jsme uvažovali, zda cestou zpět do Lublaně nenavštívíme ještě Postojenskou jeskyni, největší to zpřístupněnou jeskyni v Evropě, kterou vás může provézt i elektrický vláček. Lákala nás také návštěva proslulého hřebčína v Lipici, který je rodištěm nádherných bílých koní předvádějících ve vídeňské Španělské škole tu nejnáročnější a nejkrásnější drezúru, jaká existuje. Obě tyto atrakce se nacházejí asi v půli cesty mezi pobřežím a Lublaní. Bohužel nám nezbývalo tolik času, takže jsme museli rovnou do Lublaně (samozřejmě stopem).

Lublaň

Lublaň je krásné hlavní město čítající pouze 276 000 obyvatel. Na každém rohu zde vidíte architekturu Josipa Plečnika, autora přestavby Pražského hradu. Možná i díky jeho dílům bývá Lublaň nazývána zmenšenou Prahou. Některé uličky či stavby opravdu mají pražský nádech, ale přesto na mě Lublaň působila spíše rakouským či italským dojmem. Na kopci nad městem se tyčí Lublaňský hrad, městem se vine řeka Ljubljanica, kterou přemosťuje známý Dračí most a Plečnikovo „trojmostí“. Kolem řeky najdete množství kaváren a restaurací s venkovním posezením. Ceny jsou pravda vyšší, než by člověk v postkomunistické zemi očekával, ale na druhou stranu Slovinsko je nyní mnohem více západní zemí než zemí s jugoslávskou minulostí. Za shlédnutí stojí také náměstí Stari trg, Prešerenovo náměstí (Prešernov trg), Národní knihovna (Narodna knijiznica) či Dóm sv. Mikuláše (stolnica Sv. Nikolaj). Vše je tak blízko, že vám na prohlídku města v pohodě stačí jeden den. A víte od čeho vzniklo slovo Ljubljana? Od slova ljubit - milovat. Myslím, že každý, kdo Slovinsko navštíví, bude milovat nejen Ljubljanu, ale celou tuto nádhernou zemi.

Pár praktických tipů na závěr:

• Ne všechny turistické cesty, které jsou zakreslené v mapě, ve skutečnosti opravdu existují. Radši se tedy vždy zeptejte místních nebo se vydávejte pouze po cestách označených v mapě číslem.
• Časy uvedené na rozcestnících jsou spíše podhodnocené než reálné. Nevydávejte se nikam těsně před stmíváním, cesty bývají někdy dosti náročné a nebezpečné a každý rok se stává, že ve Slovinsku musí záchranná služba ošetřovat neopatrné české turisty.
• Do hor se vydávejte pouze v kvalitní obuvi a nejlépe i s helmou a jištěním, které se na některých ferratách opravdu hodí. 
• Ve Slovinsku je zakázáno stanovat volně v přírodě (a opravdu to tu není zvykem). Nejlepší je tedy naplánovat si trasy tak, abyste vždy přespávali v některé „koče“ (chatě).
• Počasí v horách se může takřka z minuty na minutu změnit. Nepodceňujte předpovědi a rady místních. Říká se, že nejlepší počasí pro návštěvu hor panuje na konci července. 
• Ceny jsou ve Slovinsku vyšší než v Čechách. Chleba stojí přibližně 1.50 Euro, jídlo v restauraci od 5 Euro výš. Přespání na koče stojí 10-20 Euro, v lublaňských hostelech 15 a více Euro. Vlaková doprava je levnější než autobusová. Studentské jízdné neexistuje (resp. ve vlacích existuje, ale pouze se speciální slevovou kartou).
• Pokud si v restauraci budete chtít dát nějakou slovinskou specialitu, můžete si vybrat z mnoha pokrmů. Známý je např. pršut - provotřídní šunka sušená na slunci, gibanica - závin z tvarohu, jablek a máku, gobova juha - polévka s hříbky, njoky - noky na různé způsoby, kremšnite - žloutkové řezy a další.
• Milovníci zlatého moku mohou ve Slovinsku ochutnat značky Union, Zlatorog a Laško. Ti, kdo dávají přednost vínu, ať vyzkouší v západní části Slovinska červená vína teran a merlot,  ve východní bílé odrůdy jako šedý pinot nebo muscadet.
• Nepřipomínejte místním jejich jugoslávskou minulost, mohli byste je urazit. Nyní se cítí jako západní národ, ne jako postkomunistická země.