Slovinské jeskyně

Slovinsko bez Julských Alp

Slovinsko, nenápadná zemička o rozloze Moravy a počtu obyvatel, jenž odpovídá středním Čechám dohromady s Prahou, ukazuje našinci překvapivě povědomou tvář, kterou jsem popravdě v bývalé Jugoslávii příliš nečekal. Slovincům se nějakým zázrakem podařilo  mezi chaosem Balkánu, turismem Jadranu, nezájmem Středomoří a uhlazeností alpských zemí udržet laskavého středoevropského ducha. Tam, kde jsou rozdíly patrné, to většinou není na škodu - nižší hustota zalidnění dává prostor přírodě (druhově velmi blízké té naší), aby se rozrůstala do nečekané šíře, ve které ovšem chybí nekonečné lány víkendových chat, padesátimetroví kovoví orli i hromady odpadků u silnic. Přestože Slovinci asi nejsou ve vztahu ke svému okolí tak daleko jako třeba Norové, ukazují velmi dobře, jak by to mohlo vypadat i u nás, kdybychom jen trochu chtěli. V exponovaných turistických oblastech samozřejmě najdeme všechny známé nešvary civilizace, včetně alejí stánků s ničím, nevkusných hotelů a "turistických" cen, avšak většina oblastí je zde turismem nedotčena. Lidé jsou přátelští a ceny blízké našim, jen převedené na evropskou měnu, což nám mimo jiné dává zajímavou příležitost vyzkoušet si, co nás za pár let čeká. Je možné, že bych o Slovinsku mluvil jinak, kdybych navštívil nejznámější zdejší atrakci - Julské Alpy - kde podle vyprávění spřátelených cestovatelů neviditelná ruka ekonomického trhu vykonala své (podobně jako třeba v Tatrách). Avšak mě více lákal právě zbytek země, o kterém mi nevyprávěl nikdy nikdo...

Postojnska jama

Nejznámější "nealpskou" pozoruhodností Slovinska je Postojnska jama, část neuvěřitelného (a dodnes zřejmě ne zcela probádaného) jeskynního komplexu, vytvořeného podzemními řekami v místním snadno rozpustném vápenci. Jde o zásadní přírodní dílo - to potvrzuje i skutečnost, že podle místního názvu Kras dostaly své jméno krasové jevy obecně. Samotná jama je ukázkou výše zmiňovaného turistického neštěstí. Prohlídku s pojezdem vláčkem za 15 Euro jsem si proto nechal ujít a raději jsem prozkoumal okolí. Řeka, zodpovědná za celou zdejší slávu, vtéká do podzemí právě pod vstupem do Postojnské jamy (nenechte se mýlit chybně obrácenou šipkou směru toku na místní mapě!) a pokračuje takto řadu kilometrů na sever hluboko pod lesnatými kopci. Reliéf místní krajiny je na první pohled ovlivněn věčně se zanořující a vynořující vodou a opravdu hustou sítí někdy i desítky metrů hlubokých závrtů. Asi čtyři kilometry od Postojnské jamy se naskýtá další šance řeku vidět, a to na dně propasti Pivka jama. Prohlídkovou dobu jeskyně na jejím dně je  takřka nemožné trefit (je to jenom pár hodin o víkendu), avšak hlučný proud vody je dobře viditelný i z terásky na horním okraji propasti.

Vynoření v jeskyni

Na zemský povrch v pravém slova smyslu řeka vytéká až za dalším hřebenem na kraji vesničky Planina, kde pravidelně zaplavuje místní louky a vytváří Planinsko polje, typickou krasovou kotlinu, rovnou močálovitou pláň ze všech stran obklopenou kopci (odtok je zajištěn opět pod zemí). K definitivnímu vynoření řeky dochází v neuvěřitelné Planinské jamě, což je přírodní jeskyně o vstupním průměru alespoň 30 metrů a délce několika kilometrů. Jeskyni si můžete oficiálně prohlédnout jen s průvodcem (a opět v dost nepřátelské hodiny), avšak úvodní branka má spíše dekorativní funkci, a do prvních desítek metrů (za nimiž následuje o hodně lepší plot) je možné nahlédnout kdykoliv - není to sice dovoleno, ale je zřejmé, že je to velmi běžné.

Podzemní prameny

Hlavní unikát jeskyně, kterým je podzemní soutok dvou řek, takto ale neuvidíte. Hluboko v jeskyni se řeka tekoucí od Postojny stýká s dalším podzemním tokem, který přitéká z planiny zvané Cerkniško Polje (ta je srdcem Notranjského regionálního parku). I tuto řeku je možno vidět nad zemí, a to v nedalekém kaňonu Rakov Škocjan, kde asi 3 km teče po povrchu. Její vynoření na jeho začátku probíhá postupně, nejprve vyvěrá jen v propastech Zelške jame, pak opět na chvíli mizí v temnotě a pod názvem Rak vytéká o kus dál do rychle se rozšiřujícího údolí. Do propastí je možno sestoupit, cesta dvěma jeskyněmi až k prameni řeky je skutečným zážitkem.

Ljubljana

Dále za Cerkniškou planinou pokračují lesnaté hřebeny místních Javorníků, zařazené do programu Natura 2000 jako unikátní přírodní oblast největšího lesního porostu ve střední Evropě - srdce opravdového trampa musí nad takovouto krajinou prostě zaplesat. Ten, kdo tolik nevyhledává samotu v divočině, odsud může zamířit do nepříliš vzdálené (ono ve Slovinsku není nic daleko) Ljubljani. Vzhledem k velikosti Slovinska příliš nepřekvapí, že jeho hlavní město je menší než Brno. Přesto rozhodně stojí za návštěvu. Hlavní dominantou Ljubljani je hradní vrch, na nějž vede krátká futuristická kolejová lanovka, a odkud je fantastický výhled na město a jeho okolí, například na skalnaté vrcholky nedalekých Kamnišských Alp, které dodávají Ljublanji podhorský charakter. Příjemnou atmosféru dotváří malebné centrum s klikatící se řekou Ljublanjicí, pěknými mostky  a čilým tržištěm.

Blízké moře

Kromě Julských Alp, Krasu a Ljublanji nabízí Slovinsko další příjemná přírodní zákoutí s lesy, vápencovými kopci i alpskými vrcholky, která určitě stojí za návštěvu. A ta je tak snadná - přestože má tato země dokonce krátké mořské pobřeží, je k Čechám blíže, než bychom si mohli myslet: z Brna do severoslovinského Mariboru je to po dálnici jenom 380 kilometrů, což je například blíž než do Košic!