Soča s příchutí bahna i adrenalinu

Pálava na Soče
Již včerejší „Pálava tour“ se podobala spíše boji s větrnými mlýny. Nafukovací lodě Pálava byly v silném větru neovladatelné, přesto stabilnější než laminátové. Voda stoupla ze svých letních 50 na 90 cm, a znemožnila nám tak projet závěrečnou soutěsku, která měla být adrenalinovým bonbónkem. Za jasného počasí, bezvětří a s průzračnou vodou si umím představit, že řeka Soča je skutečně nejhezčí v Evropě. My jsme ji zažili dramatickou, zbarvenou a zahuštěnou ze strání se valícím bahnem. Pro posádku – začátečníky, se mohla se svými břehy plnými zákeřných kořenů stát osudnou.

Ani poslední den se počasí neumoudřilo. Balíme věci. Všechny horské hraniční přechody přes Itálii jsou uzavřené, padají mosty, valící se bahno se nezastavilo ani před vesnicí. Tyto apokalyptické zvěsti urychlují náš předčasný odjezd domů z kempu v podhorském městečku Bovec. Alespoň první dva dny našeho pětidenního zájezdu do Julských Alp nám řeka Soča naštěstí ukázala i svou čistou tvář.

Jeskyňářský ráj
Pětihodinový průzkum jednoho veřejně přístupného, ale opomíjeného jeskynního systému v oblasti Vysokeho Kaninu, jsme hned první den zakončili 50ti metrovým slaňováním. Předtím si každý z nás změřil svoji fyzickou kondici i tělesné proporce několikametrovým plazením se sem a tam do chladnějšího prostoru bočního dómu. Neodolali jsme ani závěrečné koupeli v tůni s ještě překrásně průzračnou vodou, která svoji teplotou 5,5°C naše koupací nadšení rychle zchladila. Studená sprcha by v té chvíli byla termální koupelí.

Canyoning
Skluzavky a tobogány, po kterých jsme řádili v rámci canyoningu, nám připomínaly bobovou dráhu. Běda tomu, kdo by neměl příslušné vybavení (neoprén, neoprénové botičky, plovací vestu, helmu a vodáckou bundu) a neudržel své tělo zpevněné, se špičkami nohou u sebe. Jakékoliv porušení před jízdou nám přednesených instrukcí by mohlo věst ke zranění v podobě vykloubeného ramene či kyčle. Jen jednou jsem se podívala, jak dlouho ještě poletím, a už do mě prudce narazila voda, zanechávajíce na mém těle stejné následky jako dobře vydařený placákový skok.

Brodění a plavání v tůních bylo prokládáno krátkými skluzavkami či skoky. Skákali jsme i z přilehlých skal. Ti odvážnější z osmi metrů, ti méně odvážní, s alespoň nějakými zbytky pudu sebezáchovy, z necelých tří metrů. A co teprve skluzavka zvaná "ty krávo"! Vzbuzovala v nás stále větší zvědavost a při projetí větší skluzavkou se pokaždé ptáme, zda už to bylo "ONO". Najednou se skluzavka uzavřela a chvíli jsme snad i věřili tomu, že se propadáme do jeskyně. Co je proti tomu ubohý tobogán! Chtě nechtě má člověk pocit, že si odře obličej o skálu naproti. Tam, kde nám průvodci nedovolili podívat se přes hranu tůňky, tam to bylo. Věděli, co dělají. Dlouhý let po skále si nezasloužil jiné ohodnocení než "ty krávo".

Kdo jednou zkusil, nechce nikdy jinak. V pozitivním i negativném smyslu. Nadšení a strach se u canyoningu mísí a nejednou se křečovitě chytnete té otravné záchranné vesty. Lezete v neoprénových botičkách po kluzké skále a nebezpečí si nepřipouštíte. Projíždíte nekonečné, úzké skluzavky lemované skalními výběžky a zakončené i třímetrovými volnými pády do vody. Vstanete a nad dvoumetrovým skokem ze skály najednou začnete přemýšlet. Pud sebezáchovy se vrací a vy skočíte z 1 metru po 20 minutách asertivního vyjednávání zkušeného průvodce.

Závěrečný potlesk patřil skákajícím i zodpovědným průvodcům. Ti si naši důvěru získali již při odjezdu v Brně, kdy bez komentářů nasedli do auta a dojeli pro spacák zapomnětlivého účastníka. Jako kdyby tušili, že to slunné počasí, které nám slibovali, zůstane jen slibem.