Popis trasy
Ideálním východiskem na trasu je parkoviště u sjezdovky v Liptovské Tepličce (cca 900 m). Až sem se dá dojet i v zimě autem. Pokud cestujete autobusem, z konečné stanice autobusu je to ke sjezdovce 5-10 minut. Přímo na parkovišti obujeme lyže, nasadíme batoh a vydáme se vzhůru po urolbované široké cestě, která vede mezi oběma sjezdovkami. Upravená trasa vede údolím až do míst, kde cesta zatáčí obloukem doprava začíná prudce stoupat. Dál je zpravidla potřeba šlapat stopu. V pokračování cesty stoupáme strmě do kopce až se dostaneme nad les na polanu. Po zasněžených pláních pokračujeme ještě asi 500 metrů přímým směrem, potom změníme směr kolmo doleva a zamíříme k nejvyššímu bodu zasněžené louky, která zabíhá do lesa pravoúhlým cípem. Pokud je hezké počasí, objeví se nám za zády úchvatné panorama Vysokých Tater. Jsme na Panské Holi, 1429m vysoko. Naše trasa pokračuje po nepřehledném zalesněném hřebeni. Na trase Panská Hoľa – „budnárka“ je ovšem na stromech žlutá turistická značka, kterou doporučuji pozorně sledovat. Tento úsek je bez výraznějšího stoupání a klesání, ale je orientačně nejnáročnější z celé trasy. V závěrečném úseku tohoto hřebene sjedeme z lesa mírně dolů po cestě na dlouhou mýtinu. Po zasněžené louce mírně stoupáme, držíme se pravé, horní strany louky. Dole pod námi je svah vedoucí do zalesněného údolí Ždiarská dolina – Staníkovo. Na konci louky se terén vyrovná a objeví se pohádkový malý srub „budnárka“. Před námi je zalesněná kulisa hlavního hřebene Nízkých Tater – oblast Andrejcové. Na „budnárce“ krátce odpočineme a naobědváme se. Na tomto místě doporučuji důkladně zhodnotit dosavadní postup, vlastní síly, sněhové podmínky, počasí na hřebenu, zásoby potravin a pití. Je třeba si uvědomit, že v tomto míst nejsme ještě ani ve třetině trasy a ty nejnáročnější úseky máme stále před sebou. Je třeba počítat s tím, že kritická únava se dostaví někde před Královou Holou. Pokud se necítíte, je tady poslední možnost vrátit se po silnici Ždiarskou dolinou do Liptovské Tepličky (ovšem ani takový ústup není žádnou procházkou, dolina je pekelně dlouhá. Z „budnárky“ sjedeme extrémně strmým úvozem kolmo dolů na dno doliny na cestu. Pozor, je to hodně nepříjemný, ale naštěstí krátký úsek. Jakmile jsme na cestě, odbočíme doprava a stoupáme dolinou. Cesta vede lesem, objeví se potok po levé straně. Na konci údolí cesta zatáčí doleva, v zatáčce překříží potok a stoupá šikmo doleva na hřeben. Tato cesta lesem v úbočí hlavního hřebene nás dovede až na hlavní hřeben k útulně Andrejcová. Tady se napojíme na červenou hřebenovou značku. Po místy lesnatém hřebenu (tady bývá stopa prošlapaná) přijdeme do Ždiarského sedla. Ze sedla stoupáme řídkým lesem až na pláně a na Bartkovou. Pokračujeme podél tyčového značení směrem na Kráľovu Holu. Pod vrcholem Královy Holy vytraverzujeme pod skalami doleva na obrovský sněhový svah. Tady je důležité zvolit správný směr pro sjezd. Proto se pozorně zorientujte podle mapy. Masiv Královej Holy je nepředstavitelně rozlehlý a celé okolí opuštěné a divoké. Pokud sjedete nesprávným směrem, může se zimní výlet změnit v „boj o holý život v hlubokém sněhu v neprostupném pralese“. Náš sjezd vede po oblém dlouhém hřbetě v levé části severního úbočí hory. Hřbet v dolní části přechází do kosodřeviny a potom do lesa, ovšem hned na okraji lesa je zhora dobře viditelná velká louka (na mapě je na louce „senník“). Tuto louku není radno minout. Přes louku vede zelená turistická značka z Liptovské Tepličky na Královu Holu. V dolní části louky objevíme tuto značku, a taky cestu, vedoucí lesem do údolí. Pokud je projetá stopa, máme napůl vyhráno. Sjezd je příjemný a nenáročný. Jakmile se dostaneme na dno údolí k Čiernému Váhu (Velký Brunov), začíná zase makačka. Na tomto úseku se dá zpravidla s výhodou bruslit. Problém je jen v tom, že je zde člověk zpravidla už hodně jetý. Takto bruslíme po „nekonečné“ silnici až na křižovatku „Výpad“. V tomto místě se naše údolí spojuje se Ždárskou dolinou, nedaleko se vlévá Ždárský potok do Čierného Váhu. Vlevo před sebou máme oblý hřeben s výrazným, širokým, holým sedlem. Do sedla vede lesní cesta, zpravidla i v zimě projetá traktorem. Po této cestě vystoupáme do sedla, odkud už uvidíme ve tmě pod sebou svítit domky v Liptovské Tepličce. Cesta klesá do vsi a přivede nás ke stodolám a k místní raritě - k pivnicím. Pivnice v Liptovské Tepličce jsou sklípky vyhloubené v měkké skále v kopci nad dědinou. Každý sklípek má malá dřevěná dvířka, kterými stěží proleze člověk po čtyřech. Vlastní sklípek skrývá kulovitou místnůstku o průměru cca 2 metry. Do komůrky se slézá po kapsách a stupech, vydlabaných po stranách dutiny. Pivnice jsou umístěny nahusto v jednom z kopečků na okraji dědiny. V zimě vede ke každému sklípku ve sněhu vyšlapaná cestička. Připomíná to, jako by tu přebývala nějaká zemní zvířátka. Pivnice využívají místní obyvatelé k uskladnění úrody (brambor, řepy, zeleniny). Pivnice se dědí z generace na generaci. Je to opravdová originalita, která nemá obdoby. Od pivnic je to už jen kousek na autobusovou zastávku, případně na parkoviště pod sjezdovkou.
Možnosti ústupu:
Poslední praktická možnost na ústup je na „budnárce“ směrem na Staníkovo, po lesní silnici dlouhou dolinou do Liptovské Tepličky.
Možnosti občerstvení, úkrytu, noclehu:
V „budnárce“ nebo na Andrejcové, jídlo a pití z vlastních zásob, spaní ve vlastních spacácích, je tady možno zatopit. V případě noclehu je vhodné sebou vzít pilku a sekeru.
Dvoudenní tůra:
Celou akci je možno pro větší pohodu rozdělit na 2 dny. Nevýhodou je, že musíme nést na zádech navíc bivakovací potřeby a náhradní oblečení na noc. Sám upřednostňuji nocleh na „budnárce“, která je útulnější než „Andrejcová“, a je tady větší pravděpodobnost, že v okolí najdete dřevo na topení. V zájmu budoucnosti takových vzácných míst jako je „budnárka“ bych chtěl poprosit všechny potenciální návštěvníky a nocležníky: udržujte pořádek a čistotu ve srubu a nechávejte po sobě pro další příchozí čistá kamna a trochu suchého chrastí a dřeva připraveného na podpal. Až jednou přijdete na chatu potmě ve vichřici a sněžení, pochopíte smysl takového počínání. |