Cesta na slovinské vrcholy

Mejdan na dálnici

Ze Slaného odjíždíme večer, abychom ráno byli ve Slovinsku a mohli se tam v klidu někde ubytovat. Dopředu nic zajištěného nemáme. Jede nás celkem osm. Valíme to autem po dálnici, pochvalujeme si, jak nám cesta pěkně „votsejpá“ a začínáme propočítávat, kdy do Slovinska dorazíme. Jenomže existují praxí prověřená přísloví „Nechval dne před večerem“ nebo „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“ Jen co jsme začali s našimi propočty, objevil se jako naschvál problém, zácpa na dálnici. Celé tři a půl hodiny stojíme na dálnici se spoustou dalších automobilistů a ne a ne se hnout z místa. Rakouští mladíci neváhají ani chvilku a krátí si čekání po svém. Z aut vytahují kempinkové rozkládací židličky, cigarety, piva a pořádají noční mejdan přímo na dálnici. Zůstává po nich fůra odpadků.

Slovinský Kobarid

Už za denního světla projíždíme italsko-slovinský hraniční přechod Predel v 1156 metrech nad mořem a kolem desáté hodiny ranní vystupujeme celí rozlámaní ve městečku Kobarid, které jsme si předem vybrali jako naší základnu pro pobyt ve Slovinsku.
Kobarid je malé městečko, které je domovem asi pro 1500 obyvatel. Leží v Tolminské kotlině, kolem dokola obklopeno horami. Dnes si žije poklidným spokojeným životem, ale v dřívějších dobách, zejména pak za první světové války, tady bývalo hodně živo a následně pak i hodně mrtvo. Byly zde sváděny tvrdé boje, ve kterých proti sobě stála rakousko-uherská a italská vojska. Těsně kolem města protéká divoká ledově tyrkysová řeka Soča, která v těchto místech vyhloubila ve skále dvěstě metrů dlouhou soutěsku Kobarid, díky které se městečko stalo rájem vodáků.

Ubytování

Naše představa byla sehnat si ubytování v soukromí za osm až devět euro, ale člověk míní a život mění. V Kobaridu se tento víkend koná motorkářský „Bike week.“ Díky této události je všude plno, nemůžeme žádné ubytování sehnat. Nakonec kotvíme asi šest kilometrů od Kobaridu ve vesničce Idrsko. Vesnička Idrsko je rozložena kolem silnice, která tudy prochází. Jakmile však člověk odbočí do uliček vedlejších a udělá pár kroků, najednou neví, jestli jde ještě po ulici a nebo už je u někoho na dvorku. Na zdech domků se suší kukuřice v několika řadách, zemědělské stroje a traktůrky jsou běžnou věcí. Za třináct euro na osobu a noc si pronajímáme patrový domeček, který z venku vypadá, že se co nevidět rozpadne, ale uvnitř je plně vyhovující. Sprcha, teplá voda, dobře vybavená kuchyně, lednička a pohodlné postele. Televize chybí. Taky dobře.

Napoleonovy mosty a lávky 

Po třinácté hodině vyrážíme kvůli aklimatizaci na „lehkou cyklistickou projížďku kolem řeky.“ Po Napoleonově mostě přes řeku Soču stoupáme po asfaltce vzhůru do vesničky Drežnice, které dominuje velký kostel. Drsnou kamenitou cestou klesáme zpět do údolí a přejíždíme podruhé Soču, tentokráte po vysuté lávce ze starých železničních pražců, mezi nimiž prosvítá hladina řeky. „Puste mě prvního, já se tady necejtim moc jistě,“ dere se co nejrychleji přes lávku Koprda. Na druhé straně zjišťuje, že píchnul. Zajeli jsme si i k dalšímu Napoleonovu mostu. Starý kamenný most, překonávající v lese říčku, nevypadá moc udržovaně, žádná cesta nevede k němu, žádná od něj.
Po devatenácté hodině jsme zpátky „doma“ v Idrsku. Lehká cyklistická projížďka kolem řeky byla nakonec celkem šťavnatá. Stihli jsme najet 54 kilometrů.