Vzhůru pod Mangrt

Dobře zásobený Bovec

Špalíky kupujeme až v Bovci. Bovec je podhorské městečko jehož historie sahá až do 11. století. V posledních letech se stalo vyhledávaným střediskem pro veškeré zimní i letní sporty – lyžování, snowboarding, rafting, parašutismus, závěsné létání, pěší turistiku, horolezectví. Ve zdejší prodejně cyklistických potřeb mají v nabídce z cyklistických potřeb pouze pestrobarevné dresy, ale o kus dál se nachází půjčovna kol a tam nám brzdové špalíky ochotně prodávají, stojí 9,80 euro.

Ferrari jízda

Trdnjava kluže je strategická kamenná pevnost z 15. století, ležící v nadmořské výšce kolem 490 metrů. Těsně u ní je z 60 metrů vysokého mostu skvělý výhled do kaňonu říčky Korytnice. Pevnost má strategický význam i pro nás, na parkovišti u ní necháváme auta, sedláme naše cyklistické miláčky a začínáme šlapat vzhůru pod Mangrt. Je 11:30 hodin.
Prvních šest kilometrů se silnička klikatí údolím říčky nahoru a dolů. Proti nám se řítí Ferrari. Za ním druhé a třetí. Koukáme jako zkoprnělí. „Hele, počítejte je někdo.“ Vžum, vžum, vžum, prosvištělo kolem nás třicet pět aut Ferrari. Jedno jako druhé – nízké, rychlé, červené žihadlo.

Kamenná lavina naživo

V Logu pod Mangrtom začíná silnice stoupat. Barevnost krajiny působí až vyumělkovaným dojmem. Žlutá louka, zelený les, šedivé skály, bílý sníh a modré nebe, to vše ozářené slunečními paprsky. Název téhle vesničky sem náramně pasuje - Strmec. Kolem dokola prudké srázy a skalní stěny. U zdejšího pramene pitné vody se občerstvujeme. Několik kilometrů vzdálený šedivý skalní masív Loška stena působí monumentálně, zachmuřeně až nebezpečně. A taky že ano. S ohromným rachotem se z něj utrhla kamenná lavina a hlučně se řítí do údolí. Připadáme si jako v kině, jako by tohle představení bylo pro nás přichystané. Začíná drobně poprchávat.

Nejvyšší slovinská silnice

Po provizorním mostě, ten původní smetla lavina a následné sesuvy půdy v roce 2000 dolů do údolí, přejíždíme dravý Mangrtský potok a nacházíme se 1094 metrů nad mořem, na místě zvaném Pri Mlinču. Právě tady začíná ona silnička do Mangrtského sedla. Měří 12 kilometrů, je na ní spousta serpentin, pět tunelů a vybudovala ji italská armáda v roce 1940. Jedná se o nejvýše položenou silnici Slovinska. Na informační tabuli je u silnice dokonce uvedena nadmořská výška 2100 metrů.

Vzhůru bez zatáček

Zpočátku vede cesta krajinou očividně poškozenou sesuvy půdy. Před rokem 2000 překonávala původní silnička stoupání pomocí zatáček, ty tehdy ale vzaly za své. Dnešní cesta vede asi dvěstě metrů kolmo vzhůru bez jediné zatáčky a jedná se určitě o nejprudší stoupání celé mangrtské cesty, takový výstražný vykřičník hned na úvod.
Stoupáme postupně listnatým, smíšeným a jehličnatým lesem. Přichází na řadu první tunel, v něm chladno, tma a ze skalního stropu kape voda jako při májovém deštíčku. Za tunelem se objevují první zbytky sněhu. Proti nám se řítí cyklista. Zdravíme ho pěkně po česku ahoj. On nám rovněž odpovídá ahoj. Že by se tenhle pozdrav dostal do mezinárodního žargonu? Kdepak, to jen krajan od Olomouce měl tentýž nápad pokořit Mangrt. „Chlapi asi na devátém kilometru je tunel zavalený sněhem, až nahoru to vyjet nejde,“ oznamuje nám smutnou zprávu. „No, uvidíme, třeba se tim sněhem nějak prohrabeme,“ neházíme flintu do žita.

Krása na dohled

Slunce rozhrnulo mraky a začalo nám svítit na cestu. Kroutíme zatáčky, svodidla spíš nejsou než jsou a řídké betonové patníky nad propastí moc bezpečí nedodávají. Čím výše šlapeme, tím krásnější obrazy Julských Alp máme možnost si prohlédnout. Krajina kolem je skutečná bomba. V porovnání se včerejším náročným výjezdem na Stol je dnešní stoupání procházka růžovou zahradou. Díky nádherné okolní přírodě bychom asi stejně žádnou únavu nevnímali.

Sněhová bariéra

Blíží se avízovaný devátý kilometr Mangrtské cesty a tam onen sněhem zavalený tunel. Poslední desítky metrů před ním je silnička lemována několikametrovými sněhovými mantinely. V ústí tunelu je asi metr a půl vysoká sněhová závěj a po obou stranách cesty přes šest metrů vysoká sněhová bariéra. Jsme u konce dál to nejde. „Mangrt kaput,“ suše okomentoval situaci lingvista Pepa.

Nesplněný sen

Co se mě týče, jsem celkem nešťastný. Na kole jsem přes dva tisíce nad mořem ještě nebyl a nepovede si mi to ani dnes. Ale nechci se jen tak vzdát bez boje. Přelézám závěj a pouštím se tunelem, ve kterém sníh není, na jeho druhý konec na průzkum. Pár kroků za tunelem mě čeká zklamání. Cesta mizí pod nánosem sněhové laviny. Dál už to fakt nejde, ani lopatka by nám tady nepomohla. Jedná se asi o osmdesátimetrový zavalený úsek, za kterým už je zase asfalt vidět, ale tenhle kousek není jak překonat. Horem to nejde, tam jsou skály. Středem to také nejde, sněhový svah je moc kolmý. Možná by to šlo spodem, ale horko těžko a bez kola. Výškoměr ukazuje 1881 metrů nad mořem. Sil máme na rozdávání. Do Mangrtskeho sedla zbývají pouhopouhé tři kilometry jízdy, ale není kudy se tam dostat. Říci, že jsem zklamaný, protože to dál nejde, je slabé slovo. Já jsem totiž „pěkně nasranej.“
Zatímco pořizujeme „vrcholové“ fotografie, přijíždějí po silničce na kolech tři chlápci s dívkou, tři Američané v doprovodu sličné slečny z Jičína. „Helou khamán bejby,“ vítá se s nimi náš lingvista Pepa.

Fofrový sjezd

Cesta zpátky dolů do údolí je pěkný fofr. V serpentinách se musí hodně brzdit. Ve tmě tunelu jeden za druhým trefujeme kámen povalující se nebezpečně uprostřed silnice. Mít v tu chvíli vyplazený jazyk, asi bych si ho překousnul. Zajímavé je pocítit změny teploty vzduchu, jež jsou místy až skokové.
Při průjezdu vesničkou Log pod Mangrtom už je pekelné horko, slunce pálí jako o život a nás zlákala k pozdnímu obědu útulně vypadající restaurace. Jenomže není všechno zlato, co se třpytí. Vrchní na nás zpaměti vysypal jídelníček bez udání ceny a my se chytili. Samozřejmě, že při placení nás náležitě natáhnul. Navíc jídlo respektive polévka, bylo pěkný humus. Ohřátá voda, v ní nasypaná skoro ještě nerozmražená zelenina a napříč talířem položená nevábně vypadající klobása vcelku. Už na první pohled nedůvěryhodné. 

Kolem osmnácté hodiny dojíždíme zpět na naše strategické místo u pevnosti Trdnajava Kluže. Najeto máme 42 kilometrů. Večer v osvědčené hospůdce kempu Lazar je nálada skvělá i přesto, že jsme Mangrt nepokořili. Pepa nám dává lekci němčiny o tom, jak si v Německu kupoval bundu. „Sundenzí bundenzí komenzí es em el iks iksel iksiksel a cálenzí….. a ta prodavačka mi rozuměla úplně všechno.“