Cyklistický tlačing na Plechý

Plán

Pojedeme s Jardou Babangidou jen ve dvou, není proto problém složit kola do auta. Vpodvečer provádíme motorizovaný přesun do Stožce, který jsme si zvolili za náš výškový tábor, ze kterého zítra ráno vyrazíme na kole pokořit Plechý.
Stožec leží v nadmořské výšce těsně nad 770 metrů a v současné době se jedná o největší obec jižní části národního parku a CHKO Šumava. Stožec je známý od roku 1769 jako obec založená na místě původního dřevařského osíd¬lení ze 16. století. Vzestup významu obce na úkor dříve podstatně lidnatějších sousedních Českých Žlebů znamenala zejména výstavba želez¬niční tratě z Prachatic až do německého Passau. Trať dosáhla největší slávy v dobách mezi dvěma světovými válkami.

Ubytování

Bezproblémově se ubytováváme za 150 korun na osobu a noc v nám plně vyhovující ubytovně Pstruh a zároveň nám je ve stejnojmenném penzionu nabídnuta snídaně. Jsme na vážkách, jestli snídani ano nebo ne. Nakonec rozhoduje cena. Celých 110 Kč za snídani nám připadá jako hříšné peníze, a tak odmítáme i přes to, že by šlo o snídani formou švédských stolů.

Gastronomický průzkum

Na zítřejší výšlap je třeba řádně nabrat síly. Vyrážíme na pivní průzkum stožeckých hospodských zařízení. „Tady to není jako u vás v Praze,“ komentuje v hospodě vcelku arogantně a nepřátelsky frontu na záchod chlápek s nosem jako Cyrano z Bergeracu. Během chvíle se z něho však vyklubal celkem sympatický Pinocchio, který nemá rád Pražáky a pracuje jako údržbář a kotelník v naší ubytovně. „Jestli vám bude v noci zima, tak zítra zatopím,“ loučí se s námi kamarádsky při odchodu z hospody.

Etapa první - Třístoličník

Probouzíme se kolem osmé hodiny ranní a venku je šedivo. Než vypijeme kávičku na zahřátí, začne pršet. „Prší prší, jen se leje, na Plechý my vyjedeme,“ i přes nepřízeň počasí je nálada jednoznačně výborná.
Asi po pěti kilometrech umírněného deště dojíždíme lesní asfaltkou na hraniční přechod do Německa. Prší, a tak není nikde ani živáčka. Za slunečného počasí by působila okolní krajina zaručeně velice přívětivě. Hned za humny naší vlasti leží na pravém břehu Studené Vltavy letovisko Haidmühle, které v těchto místech tvoří státní hranici. Na kopci nad městečkem se nachází „St.Marien Kapelle am Eisernen Zaun,“ což je kaplička se zvonkohrou. Do češtiny je možné přeložit jako „kaple Panny Marie u železného plotu.“ Název kapličky sám o sobě vypovídá, jak v těchto končinách asi musela vypadat tehdy ostře střežená státní hranice.
Z Haidmühle, která se rozkládá v nadmořské výšce asi 840 metrů, nás čeká stoupání na  Dreisesselberg neboli Třístoličník do 1311 metrů. Třístoličník je naším prvním záchytným bodem při cestě na Plechý. Čekáme pořádné stoupání, ale to nepřichází. Po široké silnici s dobrým asfaltem mírně stoupáme vzhůru. Stále prší, a tak si myslíme, že máme Šumavu sami pro sebe, jenomže tomu tak není. Předjíždíme čtyři cyklisty, kteří se rozhodli, že si i přes nepřízeň počasí vyjedou do „Hausu“ na Třístoličníku na pivo. Jejich cyklistické vybavení je dosti různorodé. První v cyklistickém oblečení a v cyklistických nášlapných tretrách. Druhý v bytelných „pohorách,“ tesilových kalhotách a zimní bundě „s beránkem.“ Zbylí dva se loudají k vrcholu v polobotkách, šusťákových teplácích značky adidas s pěti pruhy z tržiště a v teplých svetrech s barevným vzorem. Na zádech se jednomu z nich klimbá velký neforemný batoh z něhož mu čouhá dvoulitrová láhev koly a dlouhá pumpička, vypadající při pohledu z dálky jako hromosvod. Když je chuť a nechybí nadšení, jde uskutečnit spousta věcí i bez patřičné výbavy. Chlápkové mají naše sympatie. 
Projíždíme opuštěné parkoviště a po úzké silničce absolvujeme posledních čtyřista metrů cesty k vrcholu. Teprve tady zdoláváme prudké stoupání, které jsme čekali už kdesi za Haidmühle.
Vrcholek Třístoličníku vystupuje z pohraničního hřebene Šumavy do nadmořské výšky 1311 metrů. Přímo přes něj vede státní hranice mezi Českem a Německem. Název je odvozen od kamenných bloků, které jsou seskupeny v trojici u vrcholku. Vypadají jako obrovské kamenné trůny. Podle pověsti na nich sedávali v dávné minulosti králové Bavor, Rakouska a Čech a radili se kudy povedou státní hranice.
Je chvilku před jedenáctou hodinou. Na vrcholku Třístoličníku stojí na německé straně „Dreisesselhaus“ hotel s restaurací a prodejnou suvenýrů. Prší, ochladilo se a je drobátko mlha. Nikde ani noha, restaurace prázdná, prodejna zavřená. Moc se nezdržujeme a pokračujeme v cestě na Plechý.

Etapa druhá - Plechý

Pohodová šotolinová cesta po pár desítkách metrů končí. Zabloudili jsme. Před námi se tyčí skalisko Hochstein. Z vrcholu se rozhlídneme a zjistíme správný směr, jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, když zabloudili v lese. Vrchol Hochsteinu dosahuje sice nadmořské výšky 1332 metrů, ale vidět z něj není vůbec nic. Člověk si připadá jako potopený v láhvi s mlékem. Mléko napravo, mléko nalevo, mléko před námi, za námi rovněž a nad námi jakbysmet. Mlha kam se člověk podívá. Vlhké kamenné schody pod nohami kloužou. Než tady v té mlze a mokru bloudit, raději se vracíme zpět na Třístoličník.
Nepropadáme panice a zkoušíme štěstí znovu. Máme úspěch - červená turistická značka nás spolehlivě dovede přímo na Plechý, vrchol je 5,5 kilometru daleko. „Pojedeme po pěšince a občas přeneseme kola přes padlý strom,“ malujeme si další cestu růžově. Skutečnost je o něco drsnější. Po pár desítkách metrů slézáme z kol, která tlačíme přes balvany a kořeny. Nesení kola na rameni necháváme jako poslední možnost. Čekám, kdy Jarda začne remcat, abychom se vrátili, ale on mlčí, je to stejný blázen jako já. Jsme odhodláni a cestou k vrcholu nás nezastaví nic.
Hop a kola neseme na ramenou. Jestli má člověk odpružené vidlice nebo nemá, je v tuto chvíli úplně jedno. Cyklistický „biking“ se proměnil v cyklistický „tlačing“ a „nosing.“ Míjíme se s čtyřčlennou skupinkou německých turistů. Nevěřícně kroutí hlavami, naše počínání jim vyluzuje na rtech úsměv. Nejspíš si o nás myslí, že jsme blázni. Co nás během dalších kilometrů čeká, na nich nevyzvídáme, jelikož to tušíme.
Pozvolna se blížíme k cíli a situace je stále stejná. Prší, kluzké kameny jízdu neumožňují. Po levé ruce les a Česko, po pravé ruce les a Německo. Borůvky v okolí pomalu dorůstají velikosti třešní. Naše nadšení se z pozice „zatím mě to baví“ plynule přesunulo do pozice „ještě mě to nesere.“
Dalším záchytným bodem je Trojmezná. Významná dvouvrcholová hora. Na území Čech dosahuje výšky 1361 metrů. Nižší vrchol na německém území se nazývá Bayerischer Plöckenstein a dosahuje nadmořské výšky 1358 metrů. Z vyššího vrcholového skaliska prý bývají velmi pěkně vidět Alpy. Dnes určitě ne, ani to nezkoušíme.
Za Trojmeznou nepatrně ztratíme výšku a dosahujeme snad nejznámějšího bodu celého pohraničního hřebene - Dreieckmark neboli Trojmezí. Ve výšce 1321 metrů nad mořem se zde setkávají hranice Česka, Německa a Rakouska. Od roku 1993 tuto skutečnost připomíná nový mezník se symboly jednotlivých států. Dřevěné lavičky opodál vybízejí k odpočinkovému posezení. Místo toho kličkuji mezi kapkami deště, vlastním tělem chráním fotoaparát před zásahem vody a snažím se pořídit památeční fotku. Pohybem při tom připomínám spíš nešikovného orangutana…... no, a vizáží asi taky.
Kolem stezky přibylo vysoké kapradí, na stezce se zvýšil počet louží, borůvky se i nadále podobají třešním, ale přesto nastala jedna podstatná změna. Po levé ruce zůstal les a Česko, po pravé ruce rovněž les, ale Německo bylo nahrazeno Rakouskem. „Díky týhle změně se mi tlačí kolo tak ňák líp, co tobě Jardo?“
Ve 13:06 hodin přesně jsme u cíle výpravy. Plechý, s nadmořskou výškou 1378 metrů nejvyšší hora české části Šumavy, je dobyt. Společnými silami a za vzájemné spolupráce vytahujeme kolo na vrcholovou skálu ke kótě s udáním nadmořské výšky a provádíme slavnostní vrcholové fotky. Mokré kameny se tváří, jakoby kolo viděly během své nekonečně dlouhé existence poprvé. Do toho všeho neustále promlouvá déšť a mlha rovněž nechce míti poslední slovo. 
Kousek stranou se pod stromy choulí partička dospívajících mládežníků v pláštěnkách. Na první pohled vypadají dosti unaveně. Koukají na nás, jako kdybychom spadli z nebe a námi nabízené tatranky na posilněnou odmítají. „No, až budete umírat hlady, tak nám nenadávejte, protože blbej, kdo dává, a blbější, kdo nebere.“

Etapa třetí - návrat

Z vrcholu vedou dvě stezky. Turistická žlutá klesá ke břehům Plešného jezera, které nás momentálně vůbec neláká. Zůstáváme věrni naší osvědčené červené, která by nás měla po necelých třech kilometrech přivést na rozcestí ke klasické cyklistické stezce. „Už abysme tam byli, tenhle cyklistickej tlačing je už docela vopruz.“
O co je cesta dolů z Plechýho kratší, o to je prudší. Lozíme s kolem na zádech přes obrovské balvany. Kloužeme po mokrých kořenech. Vyšlapaná stezka v moři dvoumetrového kapradí se změnila v dravý potůček. Vlhko odshora, vlhko odspoda, jsme otupělí a je nám to jedno. Ploužíme se mlčky, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Ramena otlačená od rámu kola, lýtka obouchaná od šlapek a v botách rybník. Hlavně neuklouznout a nenamlít si hubu. Proti nám se drápe vzhůru osamělý turista. „S těma kolama vám to teda nezávidim, máte před sebou eště kilometr kamení,“ má pro nás povzbudivé zprávy.
Konečně rozcestí, trápení je u konce. Právě jsme ukončili osmikilometrový úsek, na kterém jsme na kole ujeli přibližně třicet metrů, zbytek vzdálenosti jsme kola tlačili nebo nesli, asi tak půl na půl. Teď nás čeká jiná káva. S chutí nasedáme, protože cyklistická stezka nás vítá úsměvem, alespoň mám ten pocit. Ach, jak sladká je lehkost jízdy.
Během chvíle dorážíme jízdou z kopce do Nové Pece, která leží 744 metrů nad mořem v místech kde začíná vzdutí Lipenské přehradní nádrže. Nová Pec byla založena jako dřevařská osada někdy kolem roku 1686. V období po 2. světové válce byla téměř vysídlena a dnes je střediskem letní rekreace. „Časy se holt mění.“
Z Nové Pece už je to pohodička. S větrem o závod jedeme posledních patnáct kilometrů do Stožce po kvalitní asfaltové silničce, která se neustále křižuje se souběžnou železnicí. Tuto závěrečnou etapu naší spanilé jízdy z povzdálí sleduje meandrující říčka Vltava. V 15:15 hodin jsme ve Stožci. Výprava, během níž jsme ujeli a natlačili 51 kilometrů, je u konce. Pokořili jsme Plechý, nejvyšší horu Šumavy na českém území.
V 16:30 hodin už sedíme v hospodě a máme hlad jako muslim při ramadánu. Poroučíme si první teplé jídlo dnešního dne. Jarda si pro jistotu objednává dvě porce a kuchařka se s ním chce vsadit, že to nemůže sníst. Prohrála by.
Pokořili jsme Plechý, proto je dnešní den pro nás tak trochu výjimečný, ale nejen pro nás. Domácí fotbalisté Bivoje Stožec porazili rivala ze sousední Nové Pece vysoko 9:1 a proto i oni slaví. Hospodské zařízení opouštíme společně s nimi v hodně pozdní noční hodinu a v hodně povznesené náladě, protože na Plechý se na kole nejezdí každý den.
Co říci závěrem? Snad jen, že naše příští cyklistické výpravy povedou pouze tam, kam vede alespoň trošku „normální“ cesta. Výprava ne Plechý totiž neměla s cyklistikou skoro nic společného.