Jarní skialp v západních Tatrách

Na internetu jsem prostudoval všechny oblasti vhodné pro skialpinismus a nakonec vybral právě Žďárskou dolinu kvůli vychvalovaným terénům a hlavně bezkonkurenčnímu ubytování na Žiárské chatě za 190 Sk případně 50 Sk ve společné „spalni“ na půdě.
Z Ostravy jsme na apríla vyjeli autem v 6 hodin ráno. V Liptovském Mikuláši se odbočí na Žiár a po cestě se pokračuje stále dál až do Žiárské doliny. Na parkoviště jsme dorazili o půl desáté, zkontrolovali vybavení, připravili lyže a vyrazili.
Na chatu se jde asi pět kilometrů po urolbované lesní cestě údolím, které se ke konci otevírá. Zde míjíme první výstrahy horské služby na lavinové nebezpečí a o pár metrů dál i samotnou lavinu v celé její hrůzostrašné kráse.
Na chatě si dopřáváme krátký odpočinek a u čepovaného piva se rozhodujeme pro výšlap na nejvyšší z okolních kopců Baranec (2184 m.n.m.). Na lyžích postupujeme Jarním žlabem po tvrdém, přemrzlém sněhu až do zúženého prudkého místa, kde lyže připínáme na batoh, a dál postupujeme pěšky. Mačky a cepíny sebou nemáme, ale příště si je rozhodně vezmeme. Jarním žlabem jsem vycházíme až na hřeben Barance, stavíme stan a na „lehko“ sjíždíme k chatě. Byl to krásný, dlouhý a náročný sjezd – přesně jak je popsaný v propozicích na internetu – NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK. Na chatě jsme doplnili tekutiny a vyrazili ke stanu. Tentokrát jsme šli o poznání rychleji. Cesta na hřeben ke stanu nám zabrala něco málo přes hodinu. Po hřebeni na vrchol to zabere dalších 40 minut. My ale zůstáváme u stanu, a vaříme večeři. Protože se rychle ochlazuje zalézáme do spacáků.
Ráno za svítání vyrážíme na vrchol, kde jsme dobrou hodinu obdivujeme nádherné rozhledy na všechny světové strany. Vysoké Tatry na východě, Nízké Tatry na jihu a na západě nepřehlédnutelný Choč a obě Fatry.
Když jsme se konečně nabažíme, neodoláme a spouštíme se jižním svahem s kopce. Dolů to byla pohádka. Po chladné noci byl sníh přemrzlý, ale hrany držely jako na sjezdovce. Horší to bylo zpátky, nahoru, ke stanu, do kopce… Cestou jsme ten nápad proklínali, ale nahoře se shodujeme, že to za tu námahu rozhodně stálo.
Rychle jsem sbalili všechny věci a jeli se ubytovat na chatu. U chataře necháváme své osobní údaje, 50 slovenských korun na osobu a obsadili si postele.
U pivečka plánujeme odpolední výlet. Nakonec jsme  se shodli na Smutném sedle. Sbalili jsme nějaké to oblečení, malou svačinu a vyrazili. Šlo se ztěžka. Slunce do nás pálilo a rozbředlý sníh ujížděl pod lyžemi. Přesto jsme asi za 2 hodiny vítězoslavně stanuli v sedle, kde bylo o poznání příjemněji díky chladnému větru. Mirek byl nějaký zmožený, a tak jsme ho nechali odpočinout, a sami se s bratrem spustili krásným, prudkým a hlavně tvrdým terénem několik metrů směrem na Tatlakův bufet. Sjezd byl úžasný, ale pak musíme opět nasadit pásy a stoupat zpět do sedla. Po našem návratu je již Mirek fit a připravený na zdolání posledního sedla mezi Hrubou Kopou a Tremi Kopami. Nejdřív sjíždíme rozbředlým sněhem, což je trochu náročnější, ale rozhodně to nebrání krásnému zážitku z rychlých, carvových obloučků po celé šířce údolí. To je vlastně na tom ski-alpinismu to nejpěknější: obrovská, rozlehlá údolí, a, v nejlepším případě, jen pro sebe. Do posledního sedla se pěkně vlečeme – je to dost prudké. Lyže ujíždějí, a my už jsme kapánek unavení. Nahoře jsme o půl šesté. Trochu výstup vydýcháváme a pak už hurá dolů na chatu. Před chatou vaříme večeři, ke které jsme si objednali pivo. Spát jdeme nezvykle brzo.
Před šestou hodinou ráno nás budí chatař. „Mirkovi je špatně, za chvíli si ho odvaze Horská služba“, oznamuje nám. Mirka jsme našli na záchodě, je to špatné. Balíme jeho věci a sledujeme, jak ho odvážejí s ledvinovou kolikou do nemocnice.
My své plány neměníme. Po snídani a čaji na chatě chceme zdolat Baníkov. Po poradě s chatařem jdeme přes Jalovské sedlo. Výstup je bezproblémový, zdržuje nás jen přecházení spadaných lavin. Sluníčko svítí a my jsme vděční za každý mráček který nás před ním po třech vytrvalého svitu schová. Díky výborným sněhovým podmínkám přicházíme po dvou hodinách na Prislop (2142 m.n.m.). Chvíli odpočíváme. Sundáváme lyže. Dál musíme pokračovat pěšky. Následuje skalnatý, řetězy zajištěný hřeben. V tomto období sněhu se rozhodně nejedná o lehkou túru. Po půl hodině jsme na vrcholu Baníkov (2178 m.n.m.). Je tu nádherně. Celé údolí jako na dlani. K tomu rozhledy, kam až oko dohlédne. Po chvíli vyrážíme dál, po exponovaném hřebeni do Lučného sedla. Po hodině pochodu jsme na posledním vrchole Hrubé kopy (2166 m.n.m.), kde nasazujeme lyže, a po lehce změklém sněhu sjíždíme, relativně mírným, ale krásným údolím k chatě. Popíjíme pivo, vaříme oběd a ve 2 hodiny vyrážíme domů. Tenhle víkend se skutečně zadařil!