Výšlap na Sveti Jure v Biokovo

U brány do Biokova
Parťáci nás vysazují u vstupní brány do Biokova a pokračují v cestě do letoviska Tučepi. Je 11:30 hodin, bezvětří, vzduch nad silnicí se tetelí horkem. Platíme 10 kuna jako vstupní poplatek do Parku Prirode Biokovo. Nacházíme se ve 300 metrech nad mořem a máme před sebou 23 kilometrů cyklistické krasojízdy na vrchol Sveti Jure do výšky 1762 metrů. „Tak jedem, ať to máme za sebou a můžeme jít na pivo,“ popohání mě Koprda.

Špásovací přehazovačka
Zpočátku se cesta klikatí voňavým borovicovým lesem, který je místy přerušen nádherným výhledem na moře, okolní ostrovy a letoviska s plážemi. Idylku jízdy občas přeruší Koprdův řetěz, který se při lehkých převodech odmítá pustit ozubené rozety a zasekává se. „Parťáku čim to je?“ Ptá se nešťastně Koprda. „Jsem z toho dost nervózní, co když tam nevyjedu, jenom kvůli blbýmu řetězu,“ strachuje se. „Na těžký převody to nahoru neušlápnu.“
Silnička vede zaříznutá ve skále a my na ní někde v osmi stech metrech před jedinou budovou a zároveň restaurací během cesty „Vrata Biokovo“ předjíždíme tři cyklisty. Jak jinak, jsou to Češi a u restaurace končí. Moře nám mizí z očí a asfaltka pokračuje vápencovými skálami stále blíž k nebi. Kozí stádo přebíhá silničku a neomylně se pohybuje po vrtkavých kamenech. Pasáček nikde. Řetěz Koprdova kola se sám od sebe umoudřil. „Parťáku, teď už věřim, že to dokážeme,“ ulevil si.

Moře i vrchol bez dohledu
Znovu nakloněná rovina, zaříznutá ve skále, svodidla a nádherný výhled na moře. V místě Ravna Vlaška v nadmořské výšce 1288 metrů definitivně ztrácíme moře s dohledu. Při pauze nás předjíždí na kole chlápek, který za sebou na sedačce veze „no nekecej“ malé dítě v helmě. Tak to je borec, obdivujeme ho, ale jen do té chvíle než nás míjí. Žádné dítě. Na zádech má batoh a na něm připevněnou helmu. Na náš pozdrav „ahoj“ odpovídá rovněž „ahoj.“ Aha, taky Čech.
Silnička se klikatí doleva, doprava, nahoru, ale překvapivě občas i dolů. Krasové závrty rozeseté po kamenité krajině, miniaturní oplocená políčka, žhnoucí slunce a občasný studený závan větru. Vrchol Sveti Jure stále není vidět. Ti cyklisté, kteří vzdali v úvodní části trasy, v domnění, že takhle prudké to bude až na vrchol, udělali chybu. Teď se to dá jet takřka „s prstem v nose.“

Jak bojovník Chozé bez vody dobojoval
A pak to přišlo, za jednou ze zatáček se poprvé objevil, daleko a vysoko nad námi s vysílačem na vrcholu vypadal jako divadelní kulisa, kterou sem před chvílí někdo přinesl. Při tomhle pohledu se Koprda rozpovídal o loňské vrcholové cyklovýpravě. Na vrchol se tehdy vydal mimo jiné i kamarád Chozé, který dokud mohl, tak šlapal.  Chozé je bojovník. Když už šlapat nemohl, tak kolo tlačil a snil o vrcholové fotce. Asi osm set metrů pod vrcholem, totálně vyždímaný, bez kapky vody, zkolaboval v jedné ze závěrečných zatáček a zůstal ležet vedle svého kola. Celé tělo ztuhlé a v křeči. „Parťáku, my sme si mysleli, že odpočívá, ale jemu šlo vo život,“ pokračuje Koprda. „Vodu sme už nikdo z nás neměli.“ Naštěstí byli na vrcholu autem nějací Chorvati, kteří byli ochotní svézt ho dolů. Jenomže Chozé byl tak ztuhlý, že ho nemohli do auta nasoukat. Jedinou tekutinu, kterou v autě našli bylo víno. Začali ho do Chozého lít přímo z flašky. Po chvíli křeče malinko povolili, zohýbali Chozého do auta, kolo hodili do kufru a rychle dolů do civilizace. V první hospodě do něj nalili čtyři litry vody, jako do vyprahlého děravého květináče a teprve pak začal sám sebe zase ovládat.

Vrcholné metry
Blížíme se k vrcholu, krajina okolo je porostlá bukovým lesem. Ve stinných zákoutích se povalují zbytky sněhu. „Bacha, teď to přijde,“ upozorňuje mě Koprda na závěrečný úsek cesty. Posledních osm set metrů se silnice točí v serpentinách po skalnatém srázu, ale to už jsme tak blízko vrcholu, že nás nemůže nic zastavit. Na posledních metrech předjíždíme toho chlápka s „dítětem na zádech.“ A pak si můžeme podat ruce. V 15:30 hodin stojíme na vrcholu pohoří Biokovo. Je teplo, slunečno a Sveti Jure s 1762 metry nad mořem je náš. Výhledy do krajiny, lesknoucí se moře, vzdušnou čarou vzdálené tři kilometry. Kocháme se a máme radost, že jsme výjezd zvládli bez tlačení. Průměrná rychlost byla těsně nad 7 km/h.
Připravujeme se na sjezd dolů. Čeká nás hodinový třiceti kilometrový sjezd přímo k moři do Tučepi, kde na nás na pláži čeká zbytek výpravy. Oblékáme si bundy a navzájem se ubezpečujeme, že pojedeme opatrně a pomalu. Asfalt není moc kvalitní a svodidla občas chybí. Těsně před Tučepi dostává Koprda v zatáčce smyk a projíždí jí ve stylu plochodrážníka s nohou na zemi. Moc nechybělo a rozbil by si hubu.

Nádhera a zase nádhera. V Tučepi kontroluji tachometr, svítí na něm 60 coby maximální rychlost sjezdu a 53 coby dnešní ujetá vzdálenost. „Parťáku, já sem tak šťastnej, že sme to dokázali a večer, večer budu slavit,“ vyjadřuje náladu za nás za oba Koprda.