Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Sveti Jure

Údolím řeky Cetina

Milan Silný / 27.07.2005

„Pojeď s náma v květnu na pár dní do Chorvatska, budeme tam jezdit na kole po horách.“ To je nabídka, která se neodmítá. I já jsem kývnul okamžitě. Ale to jsem ještě neměl ponětí, že většina účastníků zájezu „odpískala“ kolo hned a ti zbylí těsně před odjezdem. Nakonec jsme cyklisti zůstali dva, Koprda a já. Ostatní dali přednost nohejbalu, pivíčku a slunění se na pláži.

Krátká cesta s beznadějným počasím
Ve středu v 17:30 hodin odjíždíme ze Slaného a je pod mrakem.
20:30 hodin – vjíždíme do Rakouska, prší.
24:00 hodin – vjíždíme do Slovinska, prší. Chvíli jede těsně za námi policejní vůz, takže musíme jet předpisově.
Ve čtvrtek ráno v 00:45 hodin vjíždíme do Chorvatska, prší. Na horách, když nejsou zrovna schované v mlze, se povalují zbytky sněhu. „V životě jsem tady sníh neviděl a to už sem jezdim ňákej pátek,“ komentuje kdosi chladné počasí.
V 6:30 hodin jsme u cíle cesty, v Chorvatsku, ve Střední Dalmácii, ve vesničce Mimice. Mimice je vesnička s počtem obyvatel těsně nad 200. Moře máme přímo u nosu.

První kilometry Jadranské magistrály
V 10:00 hodin se počasí umoudřilo a my se s Koprdou vydáváme na první cyklistické kilometry po Chorvatsku. Frekventovanou Jadranskou magistrálou šlapeme deset kilometrů do města Omiš. Po levé ruce moře, ostrov Brač a za ním vykukující Hvar. Vítr se nepříjemně točí, chvíli fouká z předu do obličeje, aby se nám vzápětí opřel prudce do zad. Oslepeni sluncem projíždíme tunelem a moc toho nevidíme. Řidiči aut jsou na tom podobně. „Hlavně aby nás některý z nich netrefil,“ ubezpečujeme se navzájem a šlapeme co nejrychleji z tunelu ven.
V protisměru se zdravíme s cyklistkou, kolo obložené brašnami jako vánoční stromeček ozdobami. Dlouhé vlasy jí z pod helmy vlají ve větru. Kampak má asi namířeno takhle samotinká a s takovým nákladem?

Z Omiše podél řeky Cetina
Konečně Omiš. V první „mjenjáčnici“ měníme peníze. „Dobr dan,“ vítá nás úřednice. Za 1000 korun dostáváme 234 kuna. „Dasvidanja,“ loučí se, ale hned zvědavě zvedá obočí, co že je špatně? „Pani, to bylo rusky.“
Tlačíme kolo úzkými kamennými uličkami staré části města. Nad našimi hlavami se na skalách tyčí pozůstatky pirátské pevnosti Mirabela. Piráti z Omiše byli totiž už v sedmém století postrachem byzantských i benátských lodí a právě tady měli své, téměř nedobytné, doupě.
Přímo v Omiši se vlévá do moře řeka Cetine a končí tak svou 104 kilometry dlouhou a místy dosti divokou pouť jadranským úmořím. Po kávičce na povzbuzení vyrážíme proti proudu řeky nádhernou soutěskou, kterou zde řeka vytváří. Krajina nádherná, provoz minimální, snad jen ten vítr kdyby se uklidnil.
Po několika pohodových kilometrech zakončujeme jízdu v kaňonu stoupáním do vesnice Kučiće, která leží ve 320 metrech nad mořem. Tady to Koprda zná a neomylně nás směřuje na Konobu Kunjak, což je restaurace narychlo vybudovaná v nevyužité stodole, alespoň takovým dojmem na mě působí. „Určitě prosperujou. Koukej, oproti loňsku přistavěli celý jedno patro,“ vyvádí mě Koprda z omylu. Objednáváme si do každé nohy Karlovačko pivo a servírka s hubou rychlou jako kulomet, využívá příležitosti. Zve nás na ochutnávku místních výrobků. Na bar před nás vyrovnává čtrnáct různých paňáků, vínem počínaje, přes rakiji a různými višňovicemi a ořechovicemi konče. Přitom pořád mluví, mluví a mluví. Příležitosti využíváme i my a moc se pobízet nenecháme. Nemluvíme, ale ochutnáváme, ochutnáváme a ochutnáváme. Několik vzorků si kupujeme „na pak.“
Silnice klesá znovu až k hladině řeky Cetine a stoupání začíná nanovo. Chvíli po novém asfaltu, chvíli po štěrku a oblázcích a nakonec znovu po asfaltu. Na protějším břehu vidíme hydroelektrárnu Kraljevac. Elektrárna má jednu zvláštnost, kterou mi Koprda objasňuje. V noci za levný proud přečerpávají vodu z údolí nahoru do nádrží a přes den jí pouští zpátky dolů a vyrábí tak elektrický proud „finančně plnohodnotný.“

Přes sedlo Dupce zpět na magistrálu
Stoupáme do sedla Dupci s nadmořskou výškou 298 metrů. Jen co se přes něj přehoupneme, máme znovu nádherný výhled na moře. Napojujeme se na Jadranskou magistrálu. Člověk by se chtěl kochat nádhernými výhledy do okolí, ale to nepřipadá v úvahu. Provoz na silnici nevadí tolik jako prudký nárazový vítr. Kolo si frčí bez šlapání čtyřicetikilometrovou rychlostí, náhle přijde poryv větru v protisměru, rychlost klesá víc než o polovinu a to člověk ještě musí šlapat. Jenom aby nás nesfoukl pod kola projíždějícího náklaďáku.
Samozřejmě, nestalo se nám nic, protože jsme kluci šikovní a přesně v 16:00 hodin sesedáme na naší základně v Mimici. Máme najeto 47 kilometrů.

Zítra hodláme vyjet na Sveti Jure do výšky 1762 metrů nad moře. Je to nejvyšší hora pohoří Biokovo a třetí nejvyšší hora celého Chorvatska. „Hele, střízlivej dokáže na Juru vyjet každej, ale opilej málokdo.“ Je rozhodnuto, dnešní večer strávíme v hospodě.