Trekování na ostrově lidojedů

CESTA DO VNITROZEMÍ
Expedice začíná. V indonéském Padangu nastupujeme na stařičkou dřevěnou lod` a na přídi rozbalujeme karimatky. Tady budeme dnes spát a ráno se probudíme v Muara Siberut, v jednom ze dvou siberutských přístavů. Ještě než loď s dvouhodinovým zpožděním vyjede z přístavu se seznamujeme se třemi kluky z Čech. Po dvou měsících strávených v Asii jsme rádi, že si můžemes někým normálně česky "pokecat". Nám všem se záhy představuje skupinka tři Mentawajců. Jeden nám předvádí svoje tetování, druhý se chlubí sikerejsou (šamanskou) čelenkou a třetí, nejmladší, který jako jediný umí trošku anglicky, se nám představuje jako Rengge a nabízí, že nás zítra vezme k nim do vesnice Selappaku.

Další den dopoledne nakupujeme v Muara Siberut poslední zásoby rýže a čínských nudlí pro nás a pár kartónů cigaret pro Mentawajce a už frčíme spolu s několika dalšími domorodci na Renggeho pramici poháněné závěsným motorem proti proudu jedné z mnoha kalných řek do siberutského vnitrozemí. Po čtyřech a půl hodinách strávených ve velmi stísněných podmínkách na plně obsazené pramici lezeme po úzkém kmeni se záseky, sloužícím jako schody, na verandu Renggeho domu. Mentawajci staví svoje dřevěné domy na kůlech, protože když na Siberutu pořádně zaprší, a to nemusí být jen v období dešťů, tak se kalné řeky rozvodní a celá džungle se ocitne pod vodou. Na velké zastřešené verandě, která je součástí každého mentawajského obydlí a kde se schází příbuzní a hosté, jí se tam, povídá a konají slavnosti, po dobu naší návštěvy přespáváme.

BAHNÍ TREK
Po snídani obouváme trekovky a následujeme Renggeho do džungle na lov polodivokého prasete. V posledních několika dnech hodně pršelo, takže místo po cestě čvachtáme po kotníky hlubokým bahnem. Přichází první hlubší bažina, přes kterou Mentawajci jako most hodili kládu. Rengge ji bos bez nejmenších obtíží přechází a my opatrně balancujeme za ním. Tomášovi sklouzla noha a on se zabořuje po koleno do bahna. Říkám si, že není možné, že po tomhle domorodci normálně chodí.To už se však před námi se objevuje malé jezírko. Čekám, že Rengge bude hledat cestu, jak ho obejít, ale on místo toho rovnýma nohama skáče do vody a pokračuje v daném směru….

Na to, abychom se po hodinové chůzi džunglí vrátili, je trošku pozdě. Kromě toho jsme přeci chtěli poznat opravdový Siberut a život na něm se vším všudy, tak do toho! Voda není tak hluboká, trochu nad kolena a na dně je asi patnáct centimetrů bahna. Jen trekovky plné vody a obalené tou všudypřítomnou hnědou břečkou pořádně ztěžkly. Sotva se ocitáme mokrou nohou na téměř suché zemi, vynořuje se před námi asi pět metrů hluboká a pět metrů široká propast, přemostěná, jak to u Mentawajců zvykem bývá, slabou kládou. Přechod vlhkem se lesknoucí klády v zablácených botech je záležitostí sebeovládání a soustředění se. Koncentruji se jen na druhý břeh a nepřipouštím si, co by, kdyby…

ČEKÁNÍ NA PRASE
Čekáme na prase na terase opuštěného domku v džungli. Sem chodí Mentawajci krmit polodivoká prasata ságem. Prase musíme ulovit, aby se dnes večer mohl konat šamanský rituál na uzdravení Renggeho strýce. Vedle vchodu visí několik malých opičích lebek. David si je fascinovaně prohlíží. Jsou tak podobné lidským… K obědu nám Rengge vaří zelené banány postrouhané kokosem. Malé nezralé banánky chutnají trochu jako nesolené brambory, ale jsou daleko hutnější a váznou v krku. Zajídáme je v popelu pečeným maličkým ptáčkem, kterého sestřelil za stromu špuntovkou nějaký Mentawajec, který šel náhodou kolem a zastavil se na kus řeči.

Jako zákusek se podávají bílí, jako palec lidské ruky velcí a tlustí ságoví červi. Můžeme si vybrat. Buď syrové, Rengge jednoho ještě se svíjícího hned zakusuje, nebo smažené na kokosovém oleji nebo pečené v popelu. Vybírám si kokosový olej a za chvilku mám v ruce hezky dozlatova osmahnutého červa. Nemyslím na to, co to je, a strkám ho do pusy. Chutí trochu připomíná tučné oříšky kešu, jen hlavička je trochu trpká. Z domku v džungli odcházíme s nepořízenou bez prasete a Rengge spiklenecky mrká na Davida, že si může jednu opičí lebku odříznout, když to nikomu neřekne.

JAK SE VYMETÁ NEMOC
Obřad na uzdravení strýce se nakonec koná i bez prasete. Večer se celá rodina schází na verandě strýcovy umy (velký dům), kde se již tři šamani soustředěně připravují k obřadu. Zdobí se sikerejskými korálkovými čelenkami, za které si zastrkávají peří, stejně jako za řemínky kolem paží a za bederní roušku. Berou si ozdobné náhrdelníky a upravují se před zrcátky. Kromě tetování již na sobě nic jiného nemají.

Za trvalého cinkání zvonečků sikerejové strýce dlouho ometají zelenými větvičkami. Jeden z nich balí na talířku něco do třech zelených listů, přikládá je strýcovi na postižené místo a otírá jimi hnis. Všichni příbuzní v tichosti přihlížejí. Tak trochu nám z toho mrazí v zádech. Nakonec sikerejové ometají větvičkami hošíka a staříka, kteří celou dobu bez hnutí seděli vedle strýce a vymetají nemoc ven ze dveří. Všichni, kdo stojí v cestě, kudy sikerejové ženou větvičkami nemoc z domu, se rychle klidí na stranu. To celé se opakuje asi třikrát nebo čtyřikrát. Potom sikerejové masírují klučíkovi i starci ruce a nohy, sedají si ke dveřím do kruhu a dlouho ještě cinkají zvonečky a zpívají.

Početná rodina zůstává shromážděna včetně dětí ve velkém domě dlouho do noci. Je zde skvělá atmosféra. Ti lidé spolu žijí celý život a přeci si mají stále co povídat. Verandu osvětlují jen dvě benzínové lampy. Děti usnuly na zemi a dospělí se spolu potichu baví. Jeden ze sikerejů si z ledvinky vyndává sáček s tarovým tabákem a balí si ho do usušeného mladého banánového listu. Jeho výtvor vypadá jako žlutý maxidoutník. Ochutnáváme mentawajskou cigaretu. Je to zabiják. Ptáme se, jak jsou sikerejové staří. Nikdo neví. Možná něco kolem stovky let…

PRANÍ PENĚZ
Ráno lezeme do mokrých trekovek, ponožek a kalhot, které od včerejška v téměř stoprocentní vlhkosti vůbec nevyschly. Dnešní trek džunglí je o něco akčnější než včera. Sonnymu podjíždí na mentawajském "mostě" noha a i s batohem se po pás koupe v řece. Asi hodinu nato Rengge kácí mladou palmu a osekává její ještě nezdřevnatělý kmen. Potom ho rozděluje na sedm dílů a dává nám ochutnat. Je šťavnatý a vzdáleně chutí připomíná mladý vlašský ořech. Vysvětluje, že když se Mentawajec ztratí v džungli, tak se živí dužnatým kmenem palmy, kterou nazývá bitter (nebo butter) nut (hořký nebo máslový ořech). Pokácet palmu pro Mentawajce není těžké, protože bez ostré mačety se do džungle nikdy nevydávají.

Další "most" už nikdo dlouho neopravoval a tak je asi deset centimetrů pod vodou. Nikomu se přes něj nechce, tak jdu já. Ještě slyším, jak mě Rengge varuje, že tahle kláda je opravdu velmi kluzká. Hned při druhém nakročení se mi nečekaně smeká noha, která až do teď pevně stála uprostřed kmene a já letím do hluboké vody. Plavu v kalné řece se vším, co na sobě mám, tedy s foťákem i kapsičkou s veškerými našimi doklady a financemi. Po návratu doma na verandě zjišťuji, že moje koupání nejvíc postihlo dolary a rupie v hotovosti. Takže si beru toaletní papír a otírám jednotlivé bankovky a pokládám je na terasu sušit. To už se začínají scházet vesničané a zvědavě pozorují, jak tahám z kapsy další a další zelené papírky. Nevím, co si o tom myslí, protože oni sami peníze na nic nepotřebují. Platí si navzájem v naturáliích. Většinou slepicemi nebo prasaty.

OPIČÍ MASO
Ještě před sto padesáti lety považovali Mentawajci lidské maso za "silné maso", ze kterého může jedinec nabýt velkou sílu. Úsilí misionářů v minulém století o "civilizaci siberutských kanibalů" byla podle všeho korunována úspěchem. Když jsem zase sbalila všechny naše zelené dolárky do bezpečí, přináší mi Rengge něco v dlani a ptá se, jestli chci ochutnat opici. No jasně, že ano. Z nabídnutého kloubu horlivě ohryzávám zbytky masa. Bohužel je ho tam příliš málo na to, abych dokázala říct, jak takový primát chutná. Opice jsou velmi oblíbenou mentawajskou stravou a jejich masu se v současnosti připisuje podobný účinek jako dříve masu lidskému.

PRAVĚKÁ CIVILIZACE
Týden v Selappaku a okolních umách naplněný pozorováním každodenního života a práce Mentawajců, rozhovory s nimi, trekováním džunglí a jejím poznáváním utekl jako voda. Zase jsem se utvrdila v tom, že život a radost z něj nemusí záviset na správném výběru značky auta nebo dovolené na Kanárských ostrovech, ale že ke štěstí stačí mnohem míň, a že na světě stále žijí lidé, kteří ke spokojenému životu nepotřebují žádné výdobytky moderní doby. Jak dlouho tomu tak ještě bude, to je jiná otázka. Návrat do civilizace byl pro mě velmi těžký. Starosti lidí z jedenadvacátého století mi připadaly tak malicherné a zbytečné... Po cestě časem z pravěku do naší doby to vždycky chvíli trvá, než člověk zase najde společnou řeč s "civilizací" a ne vždy se to povede na sto procent.