Na Borneo za orangutány

Městečko Kumai

Kumai je podle průvodce město, které má 25 000 obyvatel, ale ve skutečnosti je to spíš velká roztahaná vesnice. Leží na břehu stejnojmenné řeky, kterou byste doma v atlase těžko hledali, přestože je minimálně čtyřikrát širší než Vltava v Praze. Rovníkové nepřetržité deště umí přeci jen tok řeky až zněkolikanásobit a způsobují tak časté záplavy. My měli během našeho pobytu obrovské štěstí - jen jednou spadlo z nebe symbolicky několik kapek, které měly k dešti hodně daleko.

Výlet za orangutany

Hned první den jsme zajistili vše potřebné pro čtyřdenní výlet s průvodcem do nepříliš rozsáhlého (415 000 hektarů) národního parku Tanjung Puting. Ihned jak jsme vylezli z přeplněného trajektu, odchytil nás místní průvodce pan Suyono. Bez průvodce a lodi se do národního parku nikdo nedostane a my jsme rádi využili jeho služeb. Je doporučován průvodcem Lonely Planet a nutno říct, že to byla dobrá volba. Pan Suyono je majitelem klotoku - motorové lodi, která se stala na čtyři další dny naším dopravním prostředkem, jídelnou i domovem. Přítelkyně odjela s Yonem, jak si zkráceně říká, na motorce do vedlejšího města, kde je nejdřív nutno zaplatit povolení ke vstupu do národního parku. Pak usmlouváváme cenu za samotnou loď - pro nás dva to bude celkem za 4 dny na lodi včetně jídla rovný milion rupií na osobu. Když se řekne milion, ovane člověka příjemný pocit zámožnosti, ale 1 000 000 rupií není více než 2 500 Kč.

Ochrnutý prales

Národní park Tanjung Puting je jedno z posledních míst na Kalimantanu, kde se ještě vyskytuje původní deštný prales. Než jsme sem přijeli, domnívali jsme se, že to tu bude samá džungle. Bohužel původní prales byl již na většině ostrova vykácen a zbyl jen v několika národních parcích a v horách. Také v národních parcích jsou pralesy ohroženy ilegálním kácením a následným vysazováním palmových plantáží. Palmový olej patří totiž mezi velmi výnosné komodity.

Zachraňte orangutany

Naštěstí jsou i lidé, kteří uvažují jinak. Jedním z nich je kanadská profesorka Biruté Mary Galdikas, které zde ovšem nikdo neřekne jinak než "ibu profesor" (paní profesorka).  Před 35 lety zde v Tanjung Puting založila rehabilitační centrum pro orangutany. Sehnala peníze a vystavěla v džungli několik prkenných baráčků, které se staly nejen bydlištěm a pracovištěm pro místní zaměstnance a zahraniční dobrovolníky, ale hlavně domovem pro desítky orangutanů. Malí orangutánci, kteří přišli o rodiče a byli většinou zabaveni pašerákům, jsou dopravováni přímo do tohoto rehabilitačního centra. Zde se o orangutany starají, krmí je a postupně je učí žít v přírodě. Jak orangutani dospívají, jsou stále méně odkázáni na lidskou pomoc a více času tráví v pralese. Zde si každý den postaví v korunách stromů hnízdo, v němž přenocují.
Někteří se nakonec odstěhují do pralesa natrvalo, ale na každodenní krmení nedaleko Camp Leakey se rádi dostaví. Camp Leakey je hlavní centrum zdejšího národního parku a základna rehabilitačního centra. Místní Indonésané to ale komolí spíše na "Kemliki". Kromě orangutanů se tu rehabilitují i gibboni. Ovšem vedle těchto polodivokých primátů můžete v pralese narazit na spoustu dalších zajímavých tvorů – několik druhů opic, divoká prasata, hady a dokonce i na krokodýly. K pralesu samozřejmě patří i obrovské stromy bizarních tvarů, liány, masožravé rostliny (láčkovky Nephentes) a spousta druhů hmyzu.

Výhled z klotoku

Na palubě je kromě majitele, kapitána, průvodce a kormidelníka v jedné osobě (pana Suyono) i druhý člen posádky - kuchař Jiu (říká si ale po americku Joe) a já s Míšou. Na dva pasažéry dva členové personálu, no to je opravdový luxus! Jiu s Yonem osídlili podpalubí, kde je kormidlo i kuchyně, a my coby pasažéři sedíme či ležíme na palubě pod stříškou a sledujeme okolní krajinu. První 4 hodiny přejíždíme místní veletok a postranní říčkou plujeme nejdřív kolem palmových plantáží, až se dostáváme do nefalšovaného pralesa. Bez průvodce a lodi bychom se sem nedostali. Průvodců je pár a určitě mají nějakou licenci, v parku je každý zná. Kotvíme na jednom místě, popojíždíme jen malé vzdálenosti. Zastavujeme jen tam, kde jsou u břehu malá mola. U nich je vždy zaměstnanec národního parku nebo rehabilitačního centra. Zaměstnanci parku si ověřují při našem výstupu z lodi, zda máme zaplacené povolení ke vstupu do NP. Do okolní džungle se s průvodcem nedělají nijak dlouhé vycházky. Největší zastávkou je Camp Leakey, centrum rehabilitačního centra, kde potkáváme i nejvíce zaměstnanců.
Po vynikající indonéské večeři na palubě lodi se zaposloucháváme do zvuků pralesa, v tichu trávíme a doufáme, že alespoň tenhle krásný kus přírody zůstane ještě nějakou dobu zachován. Pro turisty i pro orangutany.