Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Asie > Indonésie

Na Jawě po Jávě

Markéta Lepíková / 2.06.2010

Na konci března 2010 jsme se rozhodli zpestřit si žití v Singapuru výletem do Indonésie. Z práce a ze školy jsme se utrhli na šest dní, bylo jen potřeba vymyslet, kam přesně vyrazíme. Na ostrovy Batam a Bintam je to sice coby kamenem dohodil, ale člověk se dostane jen do prostředí nákupních center, zprofanovaných pláží a drahých hotelů. Nic pro studenty se stanem a takřka prázdnou kapsou jako jsme my. Surfování na Bali nás nelákalo, na prozkoumání pralesů na Borneu šest dní nestačí. Nakonec padla volba na jihovýchodní část ostrova Jáva. Koupili jsme zpáteční letenku Singapur – Yogyakarta a vyrazili…

Letiště plné překvapení

Už přílet na letiště byl zážitkem, neboť do poslední chvíle nebylo jasné, kde letadlo bude přistávat – ranvej svou šířkou připomínala silnici třetí třídy a příletová hala bylo ušmudlané stavení vypadající jako lepší stodola. Jaké ale bylo naše překvapení, když nám v téhle neklimatizované budově začali profesionálně skenovat otisky prstů. Hned při vstupu do země nás úředníci obrali o 25 USD za osobu – chceš se kochat, cizinče, tak zaplať! Zpětně téhle investice určitě nelitujeme, i když pocit, že z nás obchodníci chtějí vyždímat co nejvíc peněz, jsme s sebou vláčeli celou cestu jako kouli u nohy. Málokterá země je tak zdatná v tahání peněz z turistů. Sotva jsme vylezli z letištní haly, sesypalo se na nás hejno taxikářů a s pokřiky „Helou máááj frend“ se mohli přetrhnout, jak nám nabízeli odvoz do centra Yogyakarty. Nedali jsme se, suverénně zamířili k zastávce MHD a klimatizovaný busík nám prokázal stejnou službu za cenu asi osmkrát menší než taxikáři.

Smlouvání o ceny

Procházet se s krosnami po tepně města - třídě Malioboro – je skoro nadlidský úkol. Neminula minuta, aby nás někdo neoslovil, něco nám nenabízel nebo nevnucoval. Ignorovali jsme je. Asertivním způsobem jsme došli k půjčovně motorek, vyhlídli si pěkný skůtřík a dlouho jednali o ceně. Já, coby člověk krajně netrpělivý, bych kývla na první nabídku, ale když to uděláte, sami domorodci na vás laškovně zamrkají a poradí, že se s nimi máte hádat o cenu. Smlouvání je tady hra. Lidé nikam nespěchají, a tak je baví zkoušet turistovu trpělivost nadhazováním přemrštěných cen, které se ve finále dají srazit na desetinu. Nakonec jsme si půjčili motorku za 120 korun na den, naložili se (Jarda „za volant“, mezi nohama krosnu, já za něj, na zádech batoh ověšený stanem a karimatkama), motorka hekla a my vyrazili směrem k sopce Bromo, ležící ve východní části ostrova.

Dopravní chaos

Na hustý, chaotický provoz a řízení vlevo se částečně zvyknout dá, ale stejně je člověk pořád trochu nesvůj, když se na něj v protisměru řítí autobus a troubí, co mu síly stačí. To se potom snadno stane, že člověk raději dobrovolně zamíří pozdravit dno příkopu, aby zabránil kolizi Naštěstí jsme si příkop zblízka prohlédli za celou dobu jen jednou. Lehce otřesení z bouračky jsme raději sjeli na boční cesty a přes sedlo Sewu, městečka Madiun, Jombang, Mojokerto a Pasuruan jsme v neděli večer dojeli do vesničky Ketapang. Odtud je to už jen 38 km k sopce Bromo – naše motorka (automat) měla v některých prudkých stoupáních problémy, ale i v jedenáct večer se našlo auto, které se nechalo stopnout a pomohlo nám dostat se nahoru.

Na vrcholu sopky Bromo

Zaplatili jsme vstupní poplatek 6 USD na osobu a postavili stan přímo s vyhlídkou na mocný stín kouřící sopky. Dopřáli jsme si trochu intenzivního spánku a ráno ve 4 hodiny jsme vstali, abychom chytli východ slunce. Od kempovacího plácku je to k hoře asi hodinka a půl. Nejdřív se schází z prudkého kopce, poté se musí přejít široké pole vulkanického písku, na jehož konci je mírný kopeček a pár desítek schodů. Brzy po ránu (navíc mimo hlavní sezonu) nejsou kolem žádní turisté ani prodavači suvenýrů, takže jsme stáli sami na vrcholku dýmícího stratovulkánu a koukali přímo do jeho srdce, odkud se linul bílý kouř. Atmosféra celého místa v ranním slunci se nedá popsat, to se musí zažít…

Místní atmosféra

Při sjíždění z hor jsme potkávali bosé babky podél cest, jak suší seno, veselé staříky ve špičatých kloboucích, jak sazejí rýži…Občas kolem nás projel některý z neuvěřitelných dopravních prostředků, kterými se to v Indonésii jen hemží – motorkář s motorovou pilou trčící metr do boku, cyklista s matrací na zádech, výjimkou nejsou důchodci na kole přepravující několik snopů sena. Tady jsme nejvíc ocenili naše rozhodnutí zvolit „delší, ale zato horší cestu“. Byli jsme rádi, že jsme nejeli autobusem, i když by to určitě bylo pohodlnější. Gratulovali jsme si, že jsme vyjeli na motorce a můžeme zastavit, kdy se nám zachce, můžeme fotit okaté děti, koupit si na trhu za pár šupů exotické ovoce a ochutnávat ledový čaj za 2 000 rupií (4 koruny) ve stáncích podél silnic.

Chrámy Prambanan a Borobudor

Celý zbytek dne jsme se přibližovali zpátky k Yogyakartě, protože náš plán byl navštívit

chrámy Prambanan a Borobudur. Zastavovali jsme čím dál častěji, neboť otlačené zadky začínaly nesnesitelně bolet. V úterý 30. 3. 2010 kolem třetí odpoledne jsme dojeli k hinduistickému chrámu Prambanan, v nedaleké restauraci jsme povečeřeli tři pečené ryby s rýží za asi 80 Kč a razili dál. Potřebovali jsme ještě tentýž večer dojet k chrámu Borobudur, abychom si opět mohli vychutnat atmosféru vycházejícího slunce. Cena hotelu v bezprostřední blízkosti chrámu (cca 1300 Kč za pokoj) nás odradila natolik, že jsme se na nic dalšího neptali a postavili stan v nedalekém křoví. Ráno v šest už jsme procházeli vstupní branou k buddhistickému chrámu. I toto místo nás okouzlilo. Vystoupali jsme do nejvyššího patra chrámu a před námi se otevřel pohled do krajiny jako z fantasy filmu. Mlžný opar se líně válel mezi palmami, na horizontu se tyčily kužely sopek, ocelová barva mraků dodávala scenérii na dramatičnosti. Zkrátka nádhera.

Cesta zpět

Po vstřebání dojmů z Borobuduru jsme na motorce dojeli zpět do Yogyakarty, vrátili motorku, pobloumali po ulicích a v místním salonu si dopřáli masáž celého zhuntovaného těla. Pak už jen přesun autobusem k letišti, nocleh ve stanu před mešitou a ráno hurá do Singapuru – celí špinaví, zatuchlí, otlačení, ale spokojení! Ani výstupní poplatek 20 USD za osobu nám nemohl zkazit dojem z nově poznaného koutu světa.