Nebezpečný vařič VAR II?

Něco o mé příhodě, kterou doufám již znovu neprožiji!!!

Mám přátele, kteří mi s velmi vážnou tváří říkali, abych si dávala pozor na vařič se kterým jsme se s přítelem vydali na dovolenou.

Tvrdili: „Tento vařič mým kamarádkám vybouchl….“ A jiný kamarád říkal, jak viděl lidi s těžkými popáleninami. Já jako velká hrdinka jezdící do přírody jsem tomuto řečnění nevěřila. Kdo by taky tomu věřit chtěl, proč si myslet, že mě by se to mohlo stát. Mojí odpovědí tenkrát bylo něco ve smyslu: „…..mám takový vařič už po druhé a nic zlého se mi nestalo….“.

V září tohoto roku jsme s přítelem vyrazili na opožděnou dovolenou s myšlenkami, jak celý týden budeme běhat po vrškách a lézt po skalách. Vyjeli jsme jako obvykle, zabalené batožiny až po hlavy, mezi nimi vařič Var i s plnou novou bombou. Jaksi úplně normální malý plynový vařič, který vlastní u nás dost lidí.

První den našeho pohybu, mimochodem v cizině, plni dojmů ze zdařeného dne s unavenými líci jsme měli přání si rychle něco uvařit a jít rychle spinkat. K večeři měla být pohanka se sójovým masem na osmahnuté cibulce.

Sestavili jsme vařič, postavili na rovnější místečko, okolo si udělali provizorní kuchyni na karimatce a do hrnce dali vařit pohanku.

Ten den bylo krásně, ale k večeru se začal zvedat vítr, honily se mraky a mě začala být zima a mráz mi šel po zádech o 106. Byli jsme v horách, teplota hezky klesala a tak jsem si sedla na bobeček k vařiči a míchala pohanku, aby se nepřipekla, a mě aby bylo teplo na ruce.

Hrnec přidržuji lehce prsty, pohanka se škvaří a tak uchopuji ucho MSRka a otáčím s ním po vařiči. V tomto okamžiku z ničeho nic vyšlehli plameny z trysky. Mou jedinou poznámkou bylo: „Hoří nám vařič“ rychle jsem hrnec dala z vařiče a v té chvíli už můj přítel kopal do vařiče…..oba myslící, že za chvíli to celé udělá velké bum. S velkým smyslem pro humor kopal tak dlouho, že tato ohnivá koule proletěla nejdříve do jednoho křoví..kop.. proletěla těsně nad batohy, dopadla vedle nich…kop…další křoviska, tentokráte chytla suchá tráva….kop…a nakonec letěla tak vysoko vzduchem, až vařič přestal hořet. Rychlý přískok a otočení přívodu plynu zaručilo, že nám vařič pouze vzplál a už nevybouchl. Vařič vypadal uboze a bomba byla úplně promáčklá, nožičky roztroušené po okolí, závětří pokroucené a hořáček ve sklonu 45 stupňů, že by na tom člověk mohl sáňkovat. Neuvěřitelné, povedlo se!!!

No jestli mi prve byla zima, tak teď jsem byla otřesena tím, co člověk prožije a hlavně, když si uvědomí, co se teprve mohlo stát. Ještě celou noc mi běhal mráz po zádech, nemohla jsem usnout a přihnala se ošklivá bouřka. Záchrana byl náš malý stan.

Tím vše nebylo u konce. S novým dnem jsme museli vyřešit, kde koupíme vařič nový. Naštěstí moderní doba sebou přinesla něco jako mobilní telefony. Poprvé byl opravdu potřebný. Poslali jsme sms zprávičky, kam to šlo a nakonec jedna kamarádka nám přivezla vařič jiný – také Var II, tentokráte nebyl tak starý, takže odolal zbývající týden dovolené. Tomu vznícenému byl jen rok.

Můžu zodpovědně napsat, že strach v nás přetrval, dva vznícené nebo snad jeden vybuchlý vařič by bylo přespříliš. A konečné stanovisko – už nikdy Var.

ŇUF