Skotská trasa West Highland Way

Základní info o trase

Vyrážíme v časném podzimu, dva tuláci cestující (takřka) bez peněz. Pokud vyjde čas, navštívíme historickou perlu Skotska – Edinburgh. Náš pohostinný autobus nás vysazuje na známém Victoria couch station a já prvně vdechuji tradicemi prosáknutý anglický vzduch. Na záda si ležérně nahazuji batoh nabalený na čtrnáctidenní trek a poté, co se sbírám z asfaltu, mi je jasné, že domů se budu vracet zmenšený na velikost pigmeje. Hold, kdo chce ušetřit, bere všechno jídlo s sebou, což se na váze projeví. Petra se evidentně baví – přestože nese při svých 45 kilech cca 15 kilo nákladu, moje problémy jsou jí vzdálené.
Času je málo, stop z Londýna nepřipadá v úvahu, jde se shánět spoj do Edinburghu. Štěstí mi přeje, sympatická černoška rozumí mé chabé angličtině a nabízí mi ultralevný spoj. Výborně. Večer vyrážíme. Autobus vypadá lépe zvenku než zevnitř, taky se plní samými přistěhovalci. Řidič nám absolutně nesrozumitelným skotským akcentem vysvětluje, kudy v případě havárie ven. Překládá mi to Polák o sedadlo vzadu. Kochat se nočním Londýnem je nám dopřáno jen pár minut. Po chvíli zastavujeme a vysmátý řidič oznamuje, že nám upadl výfuk i s kusem motoru (?). Obvolává jiné linky, které postupně přebírají cestující, a kolem půlnoci na chodníku sedíme jen my tři – já, Petra a polský spoluharcovník Gregory. Nakonec se vměstnáváme do busu směr Glasgow. Aspoň něco. Během noci měníme plány. Vyrazíme z Glasgow rovnou na WHW. Gregory půjde s námi.

Naskakujeme do busu směr Milngavie, kde trasa začíná. Přímo od autobusového stanoviště vede dobře značená cesta. Cestou nakupujeme mapu, chci tu nejlevnější a dostávám na výběr mezi 9 a 10.5 librami:-). Ještě pořád si můžeme dovolit utrácet – v kapse mi šustí obolus výše 70 liber pro dva. Veden svým neomylným orientačním smyslem ztrácím cestu dvacet minut za vesnicí. No problem.

Cesta vede kultivovanou krajinou, užíváme si lesů a polí. Suverénně na mapě ukazuji, kde dnes budeme spát. Nehodlám platit kempy, naštěstí na mapě jsou vyznačeny free campsity, jeden z nich vybírám. Dnešních 28 kilometrů na rozchození není zas tak moc. Raději jim neříkám, že campsity jsou rozmístěny tak, že mezi 3. a .4 je pětatřicetikilometrový úsek. K večeru už ve vzduchu visí vzpoura. Místo mluvení oba jen vztekle chrčí, bojím se k nim otočit zády.

Samotná trasa WHW je naprosto úžasná. Agrární krajinu prvních dní vystřídá pěšina na břehu Loch Lomondu. Pochodujeme upravenou cestičkou lesem, občas mezi stromy probleskne jezero, obědy jíme na plážích zalitých sluncem. Výše v horách se nám daří přenocovat ve staré útulně volně přístupné poutníkům, ve které se schází několik unavených trekařů. Večer u krbu anglicko-německy rozebíráme dosavadní průběh cesty, spravujeme vybavení a sbíráme sílu na náročné finále.

Ještě nás čeká pochod mokřinami. Padá mlha a vzdálené vytí umocňuje scenérii jako vystřiženou z „Psa Baskervilského“. Stoupání je hodinu od hodiny strmější a únava posledních dní se začíná projevovat. Do Fort Wiliamu, k úpatí Ben Nevisu dorážíme unavení a zamlklí, provázeni o pár dní později deštěm. Už nás nerozhazuje ani nocleh na kraji hlavní silnice uprostřed kopřiv – jinde není místo.

Nazpátek jdeme na stopa a potkáváme japonsko-francouzskou dvojici, která si přivstala. Ptáme se, jak to jde. „Nic moc, jsme tu už 20 minut a nic.“ Buďto je Japonsko ráj stopařů, nebo chlapík neví, o čem mluví. Nás bere fotbalový fanda a během 4 hodin projíždíme krajinou, kterou jsme pěšky šlapali 8 dní.

Edinburgh samotný není třeba popisovat. Veškerá poetika historického středu je zničena japonsko-německo-anglickými turistickými autobusy, otravujícími vzduch u každé památky. Vzhledem k tomu, že spíme v parku dvě míle za městem, ranní procházka s naloženou bagáží do centra spolehlivě odrovnává jakoukoliv snahu po kulturních prožitcích. Po třech dnech jednohlasně (Petra je malá, nemá hlas) odsouhlasím návrat domů.

Od naší superlevné dopravy nečekáme už vůbec nic, kupodivu se ale kromě drobných problémů s technickým stavem strojového parku nic neděje. Odpoledne, v autobusu směr Čechy, mě plechovka Budvaru ujišťuje, že domov se blíží.

Základní info o trase:
Trasa WHW vede z malého městečka Milngavie kousek nad Glasgow, má délku 153 km. Cíl je Fort William – nástupní bod na Ben Nevis. Celá trasa je dostatečně dobře značená, v příjemných vzdálenostech jsou kempy a ubytovny. Jednou za čas je možnost doplnit zásoby, i když ne každý den. Voda je k dispozici z přírodních zdrojů, popřípadě se dá vyptat v civilizaci. Nemajetní mohou využívat oficiální volná místa k táboření (free campsite), nejsou ale vždy v nejlepších rozestupech. Alespoň minimálně trénovaní jedinci nebudou mít problém, samozřejmostí je kvalitní vybavení. Celý trek se dá projít bez nutnosti větší finanční sumy – platit je třeba mapu, jídlo atd. Žádné poplatky za vstupy. Památky v Edinburghu jsou poměrně drahé, např. vstupné do hradu je 8 liber a neexistuje sleva pro studenty.
Více: http://www.west-highland-way.co.uk

Ceny (rok 2003):
Brno-Londýn cca 2500 Kč zpáteční
Londýn – Edinburgh 30-36 liber zpáteční
Edinburgh – Glasgow 5 liber zpáteční
Glasgow – Milngavie 1,2 libry
Fort William – Glasgow 15 liber
Kemp – cca 3 a více liber za osobu