Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Extrem Peru 2008

Plavba řekou Madre de Dios

Iva Dolečková / 20.01.2009

Naše touha navštívit a alespoň minimálně poznat Amazonii došla naplnění po příletu do Puerta Maldonada. Toto pouze sto let staré město, místní středisko těžby kaučuku, dřeva, pěstování tropických plodin i ořechů para příliš zajímavostí nenabízí, je však branou do pralesa na březích řek Tambopata a Madre de Dios. K plavbě jsme si vybrali širokou a kalnou Madre de Dios, kde po nás nikdo nevyžadoval žádná drahá povolení.

Chtěli jsme doplout asi 60 kilometrů k bolívijským hranicím, kde se kousek od řeky nachází i jezero Valencia, prý jedno z nejlepších míst na rybaření i na pozorování divoké zvěře. Ale jak poznat konec plavby po řece a jak se dostat zpátky proti proudu jsme netušili. Vyzvídali jsme sice u lidí v přístavu, ale ti většinou patřili k některé z cestovních agentur a snažili se nám vnutit kde co. Přestalo nás to bavit a pouze s obkresleným plánkem z nástěnné mapy v Cuscu a s ofocenou turistickou mapkou z letiště jsme chtěli co nejrychleji zmizet z dohledu přihlížejících davů. Říkali jsme si, že pokud jezero Valencia přejedeme, na bolívijských hranicích nás snad někdo zastaví.
Rychlý odjezd se nám však příliš nepovedl. Jeden z našich dvou 120litrových pytlů byl k velké radosti všech vos, mravenců i místních plný marmelády. Asi po hodině vytírání jsme olepené věci naházeli do ještě olepenějšího loďáku a snažili se alespoň co nejrychleji nafouknout loď. Pumpa ale ďábelskou frekvenci pumpování nezvládla a rozložila se. Mysleli jsme, že máme po cestování, ale hrubá síla nakonec zabrala a my nadšeně opustili přístav plný zvědavců.
Radost z klidného šplouchání řeky, z pohledu na poslední chatrče na okraji Puerta Maldonada i na houstnoucí prales na březích nám ale příliš dlouho nevydržela. Žhnoucí slunce, tělo koupající se ve vlastním potu a všudypřítomný hmyz nás po několika hodinách pádlování začaly dovádět k šílenství. Večer jsme postavili stan na jedné z písčitých pláží a plni očekávání nočního poklesu teploty jsme se snažili usnout. Marně. To už jsem to ale psychicky nevydržel, vyběhl ze stanu a řval na celý prales, že se na to tady můžu vysrat a že se další ráno první lodí vracím zpátky! Samozřejmě, že jsme druhý den pokračovali dál po proudu.
Po dvou dnech úmorného pádlování jsme dorazili k osadě místní indiánské komunity Palma Real, kde jsme se od dvou místních rybářů dozvěděli, že ke kanálu spojujícímu Madre de Dios s jezerem Valencia je to asi hodinu pádlování. S mnohem lepší náladou jsme se hned utábořili na bahnitém pobřeží a těšili se na druhý den. Zmiňovaný kanál jsme spatřili až na poslední chvíli a o několik desítek metrů ho přejeli. Pár desítek metrů – to přeci není žádná vzdálenost, ale teprve teď jsme poznali, jakou sílu má na první pohled líná Madre de Dios. Měli jsme co dělat, abychom se zpátky vůbec dostali! Když už jsme vyklepávali unavené ruce v klidu ústí kanálu, všimli jsme si, že jsme kanálem pomalu unášeni zpátky k řece. Z kanálu se vyklubal potok, který sice tekl pomalu, ale pádlovat proti jeho proudu bylo opravdu extrémně vyčerpávající. Po čtyřech hodinách se však před námi džungle rozestoupila a my konečně vpluli na klidnou hladinu jezera Valencia.
Největším, nejsilnějším a nejstrašnějším zážitkem, který jsem si odsud odvezl, bylo poznání místního a v těchto zeměpisných šířkách zcela běžného fenoménu jménem vedro a hmyz. Všechen ten pot, ty nadávky i štípance však stály za to. Několikrát jsme zahlédli kajmany, želvy, místní druhy supů, papoušky, kormorány a spoustu dalších ptáků, z nichž pro nás nejzajímavější byla jakási barevná slepice, která před námi prchala padajíc s velkým hlukem z jedné větve na druhou. Kamarád ornitolog nám potom v Čechách sdělil, že se jedná o velmi zajímavého hoacína chocholatého žijícího pouze v blízkosti potoků a vod jižní Ameriky, jehož mláďata jsou schopna šplhat po stromech pomocí 2 prstů s drábky na křídlech. Zpětně jsme se tomuto ptákovi za naše ne příliš důstojné pojmenování omlouvali.
Největší pastvou pro oči bylo neuvěřitelné množství druhů motýlů všech velikostí i barev. Napájeli se v houfech na vlhkých písčitých plážích a vypadali jako opití, protože se nás vůbec nebáli a my je klidně mohli chytat vlastníma rukama. Dokonce i s piraní jsme se setkali, když Iva na vlasec s háčkem jednu chytila. Potom jsme si ji osmažili a byla opravdu výborná. Zpátky jsme se nakonec také dostali s rybářem jedoucím na své peke-peke do Puerta Maldonada nakoupit zásoby jídla i pití. Vidět na vlastní oči amazonskou džungli, východy a západy slunce nad Madre de Dios i nad jezerem Valencia, zvířata, která zná člověk jen ze Zoo, na druhou stranu poznat i šílené vedro a neuvěřitelné množství obtížného hmyzu pro nás zůstane zážitkem na celý život.