Íránem na vlastní pěst

Cesta do Istanbulu

Autobusem společnosti Katev jsme z Čech dojeli po 24 hodinách do bulharské Sofie, kde jsme si vyhradili celý den na prohlídku města. Poté jsme strávili 12 hodin nočním přejezdem do tureckého Istanbulu. Plynulou cestu narušila na bulharsko - tureckých hranicích kontrola našich batohů. Příliš velké množství cigaret ani alkoholu jsme do Turecka nevezli, na rozdíl od několika našich spolucestujících. První čaj jsme v Turecku ochutnali hned ráno po příjezdu do Istanbulu. Pozvala nás na něj mladá bulharka, která cestovala za svým přítelem do Palestiny.

Z Istanbulu na íránské hranice

V tureckém hlavním městě jsme dlouho pídili po autobusovém spoji přímo do Íránu. Ačkoliv i z hlavního autobusového nádraží (Otogaru) je možné koupit jízdenku do Íránu, je lepší po menším bloudění Istanbulem vyhledat nádraží ve čtvrti Aksaray (z Otogaru do Aksaraye jede metro). Z něho odjíždějí pouze Íránské společnosti, se kterými je cena jízdenky až o 20 USD nižší. Nás jízdenka nakonec stála 35 USD. Již po několika kilometrech za Istanbulem jsme se seznámili s většinou spolucestujících v autobusu. Jednalo se převážně o vysokoškolské studenty, kteří se vraceli ze zahraničních škol na prázdniny domů. Proto nebyla po celou cestu nouze o zajímavé debaty.

Hraniční strašení

Po zhruba čtyřiadvacetihodinové cestě se na obzoru zjevila biblická hora Ararat, značící blízké íránské hranice. Stevard v autobuse nám taktně naznačil, ať se raději zbavíme veškerých zásob alkoholu, jinak nás v Íránu čeká bičování. Dívky se z klasického evropského oblečení převlékly do tmavého a hlavu zahalily šátkem. Na hranicích se o nás postarali velice dobře. Vše za nás vyřídila velice příjemná slečna z turistických informací – byli jsme odbaveni dříve než naši spolucestující. Naše obavy z nejortodoxnější islámské země světa ihned po přejetí hranice rozehnala oslava návratu do vlasti - hlasitá perská moderní hudba a s ní celý zpívající a tančící autobus, kdy se do zpěvu zapojili snad všichni pasažéři včetně řidiče.

Noclehárny v parcích

Z autobusu jsme vystoupili asi po čtyřiceti hodinách jízdy ve městě Tabríz, kde nás taxikář odvezl na nocleh do parku. Parky se až na dvě výjimky staly naší ložnicí po celý pobyt v Íránu. Ceny hotelů sice nebyly příliš vysoké, ale kdo by odolal noclehu na pažitu v nádherných parcích s hvězdnou oblohou nad hlavou. Navíc lenošení, piknikování a vlastně trávení velké části volného času v parku není pro Íránce ničím neobvyklým a bezpečnostní situace je díky velmi přísným zákonům postihující zločiny vůči cizincům také dobrá.

Íránská místní doprava

Velmi záhy jsme v Íránu zjistili, že stopování je nemožné (nebo neumíme vůbec stopovat), ale i tyto nedostatky vyřeší neuvěřitelná ochota Íránců. Jednou nám dopravu zajistil policista, který zavolal svému známému a ten nás odvezl na požadované místo. V Íránu je doprava extrémně levnou záležitostí, a to nejen autobusová, ale i taxi. Lacinost dopravy pramení z ceny benzínu v zemi - 2,20 Kč za litr.

Pohostinné taxi

Taxi jsme používali zejména na kratší vzdálenosti, tedy do 100 km. V Íránu je zvykem, že se řidič většinou postará i o občerstvení svých pasažérů. Samozřejmě má i zde tento způsob dopravy svá úskalí. Vždy je nutné se přizpůsobit řidičově vkusu ve výběru hudby - někdy není slyšet v autě vlastního slova, jindy hraje cestou stále stejná píseň, několikrát se o nás taxikáři na svém stanovišti poprali. Je třeba trochu posunout pud sebezáchovy při řidičově bezdůvodném riskování na orientální způsob.

Akční jízda

Při jedné cestě taxíkem od Kaspického moře na čtyřproudové dálnici nám policie zatkla řidiče pro poškozenou pečeť na tachografu v autě. Řidič ale ukázal svůj charakter a před svým zatčením nám ještě během několika vteřin obstaral odvoz s úplně cizím člověkem na smluvené místo. Tomuto okamžiku předcházela scéna jako vystřižená z akčního filmu, kdy nás pronásledoval policista, avšak netradičně v cizím voze, který si stopnul.

Drahé oblasti

Jen jednou jsme měli negativní zážitek s taxikářem, který chtěl za svoji službu mnohem více než je adekvátní íránským cenám. Jelikož jsme ale věděli, že se jedná o taxikáře bez licence, rázně jsme naznačili, že více nezaplatíme a pod pohrůžkou, že na něj zavoláme policii taxikář se slzami v očích a několika nadávkami odešel. Tato příhoda ale možná pramenila z toho, že k ní došlo v nejvíce turistické části Íránu – u Persepolis, a tak už jsou zřejmě místní taxikáři „zkaženi“ cizinci, což se rozhodně o turisticky jinak nedotčeném Íránu říci nedá. Nejvíce peněz nás stál odvoz Land Roverem k úpatí sopky Mt. Damavand (5671 m.n.m) do 3000 m.n.m.

Národ neplavců

Jednou nás dokonce taxikář odvezl k horskému jezeru na koupání. K našemu překvapení se u jezera nikdo nekoupal, všichni se pouze plácali u břehu, ženy v čádorech, muži s kruhy a křidélky. My, rozpaření z auta, jsme se okamžitě rozeběhli do vody. Dav u jezera strnul – někdo mával rukama, jiný křičel, že je to nebezpečné. Nechápali jsme, proč křičí. Že by tam byly nějaké medúzy nebo jedovaté ryby? Pak jsme zjistili, že je jezero hluboké a oni neumí plavat. Byli jsme tam za hvězdy a kdykoli se někdo z nás potopil a plaval pod hladinou, ozval se hrozný povyk.

Levné autobusy

Autobus jsme používali zejména pro cestování na větší vzdálenosti. Tímto dopravním prostředkem jsme najezdili nejvíce kilometrů. Za ceny několika haléřů za ujetý kilometr se nechá bez problémů dopravovat jak na malé, tak i na velké vzdálenosti. Téměř vždy jsme cestovali luxusními stroji značek MAN, VOLVO či SCANIA, samozřejmě s klimatizací. Po Íránu jezdí také zhruba 30 let staré autobusy značky Mercedes, které mají dle perského kalendáře na svém štítku v kolonce s rokem výroby 1360 (dle perského kalendáře je nyní v Iránu rok 1386). Ale i v těchto strojích je komfortní svezení, oželíme-li klimatizaci.. Jelikož je Írán islámskou zemí, je třeba při cestování dopravními prostředky brát v úvahu zasedací pořádek, kdy ženy nikdy nesedí vedle mužů a většinou mají vyhrazenou svoji část vozu. To platí nejenom v dálkových autobusech, ale i v prostředcích městské hromadné dopravy.

Celkové náklady

Za celou naší měsíční cestu jsme ujeli zhruba 15000 km a každého nás to stálo kolem 14000 Kč včetně víz, potravin a suvenýrů.
Víza    900 Kč
Praha – Istanbul (zpáteční) 2700 Kč
Istanbul – Tabríz  35 USD
Teherán – Istanbul  25 USD

Několik praktických rad na konec:

- při cestě taxíkem je vždy lepší si cenu domluvit předem
- jestliže řidičovi řeknete, že chcete jet do Persepolis, nejznámější památky v Íránu, může se stát jako nám, že dojedete „pouze“ na stanici perské policie
- nepodivovat se v Teheránu nezvykle vysoké ceně taxíku – tato metropole má 18 milionů obyvatel a cesta z jednoho nádraží (terminalu) na druhý může trvat i několik hodin
- poměrně hodně lidí umí anglicky, není zase až takový problém se domluvit
- jestliže si nevíte rady nebo už se vám prostě jen nechce koukat do mapy, stačí se zastavit a určitě se vás během chvíle někdo ochotně zeptá, zda nechcete nějak poradit případně někam odvézt

Autoři: L. Sobotka, P. Stejskal, M. Pelcl, J. Panáček