| Rady na cesty |
| > cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
| Vybavení |
| > jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
| Turistika |
| > cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
| Práce v zahraničí |
| > zkušenosti |
| On-line cesty |
| > seriály > blogy > humor |
| Nejčtenější články |
| Novinky emailem |
| Partneři |
|
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
 | ČR | | Afrika | | Amerika | | Asie | | Austrálie a Oceánie | | Evropa | | Stř. východ | |
KALiMERA > Turistika > hory
Výstup na íránskou sopku Mt. Damávand
| Milda Janů / 2.11.2005 |
Cesta do Íránu byla mým velkým snem už od doby, kdy jsme navštívili Sýrii a Jordánsko. Toužil jsem se podívat do jedné ze zemí, kde je ortodoxní islám stále velmi živý. Jedním z největších lákadel však pro nás byla íránská pětitisícovka - sopka Mt. Damávand, v pohoří Elbroz, nedaleko Kaspického moře. Chtěli jsme pokořit tuto největší íránskou horu a zároveň nejvyšší sopku Asie.
|
|
Do Teheránu jsme z Tabrízu, prvního většího města po tureckých hranicích, vyjeli nočním autobusem, který nás vyšel na 25 000 Rialů (asi 100 Kč). Vyspali jsme se, ale při tak nízkých cenách se vyplatí připlatit si za komfortnější dopravu. V Teheránu jsme ignorovali hejna taxikářů a nasedli do místních autobusů. Cestování teheránským městským autobusem je sice levné, ale na druhou stranu zdlouhavé a ve velkém teple úmorné. Ženy sedí odděleně v zadní části. Lístky po 250 Rialech (1 Kč) vybírá buď průvodčí nebo jeden z pasažérů, který je pak odevzdá řidiči. Z východního terminálu míří všichni turisté do podhorské vesničky Reine, výchozího místa pro výstup na Mt. Damávand. Taxikáři nám tvrdili, že do podhorské vesničky Reine ten den již nic nejede. Byla to lež. Ze špinavého města jsme stoupali serpentinami autobusem mířícím do Amulu u Kaspického moře. Vozidlo se řítilo po velmi frekventované silnici, směr Elbroz. Řidič si nebral servítky a předjížděl do zatáčky i z kopce na plný plyn. Autobus nás vysadil pod vesničkou Reine. Vyhledali jsme taxi a o 15 000 Rialů lehčí jsme o něco později stáli před základnou turistického klubu v Reine ve výšce 2000 m.n.m. Seznámili jsme se s Rezou, průvodcem a správcem budovy. Ubytoval nás za 20 000 Rialů za noc. Mohli jsme si tam vybalit zavazadla a ponechat na místě věci, které by nám při výstupu na sopku překážely.  Už v 7:30 ráno na nás před klubem čekal Jeep. Při pohledu na vrchol hory, kde byla spousta sněhu, jsme zapochybovali o dostatečnosti našeho vybavení. Reza nás přesvědčil, že mačky ani cepíny nepotřebujeme. Řidič byl typický Íránec. Místo aby dával pozor na cestu, pouštěl volant, otáčel se na nás dozadu a bavil se s námi. Na to je třeba si při cestování po Íránu zvyknout – řidiči jsou blázni, ale mají na to. Vystoupili jsme u prašné cesty, která vedla ke Zlaté mešitě a pak k bivaku. U Zlaté mešity v nadmořské výšce 3000 m.n.m. vyžadují poplatek 25 USD za vstup do parku. Rozhodli jsme se smlouvat a přeli se s hlídači o studentské slevy. Nakonec na nás byli naštvaní a zaplatit jsme museli stejně. Cestou nahoru jsme se proplétali mezi kozami, které místní pastevci sháněli dolů. Bylo to jako v pohádce – zlatá kopule mešity, kozy, pastevci a nejvyšší sopka Asie. Do kasičky u mešity jsme dali několik bankovek. Malý příspěvek je podle místního rčení vstupenkou pro dobrou cestu na vrchol. Pokračovali jsme velmi pomalu. Nevěděli jsme, jaké to bude nahoře, a aklimatizace je v takových výškách důležitá. Odpočívali jsme a kochali se výhledy. Do bivaku jsme došli kolem čtvrté hodiny odpolední a zabrali si dřevěné lavice na spaní. Pořádně jsme se najedli, napili čaje a dohodli se, že vstaneme příští ráno už ve tři. Já s Kájou jsme je  ště vyrazili na malý aklimatizační výstup alespoň do 4500 m.n.m, aby nám druhý den bylo líp. Celou noc fučel vítr a my doufali v prosluněné počasí. Ráno bylo jasné, hvězdy svítily a vítr už nebyl tak ledový ani silný. Nasnídali jsme se a ve 4 hodiny už byli na nohou. Po hodině jsme se trochu rozchodili, ale vítr dost přitvrdil. V 5000 m.n.m. byla hrozná zima, voda v lahvích zamrzla. Pavlovi nebylo dobře, hodně ho bolela hlava, na zrmzlé ruce jsem mu půjčil své náhradní ponožky. Nikomu však nebylo tak špatně, aby se musel vrátit. Ve výšce 5300 m.n.m. se začaly objevovat sirné výpary a sopečný prach. Vzduchu už také nebylo na rozdávání. Posledních 300 metrů výstupu bylo nejtěžších. Únava, nedostatek kyslíku, silný vítr a sirné výpary si s námi pohrály. Báli jsme se sněhu, ale obešli jsme, co se dalo. Pavel mlel z posledního, hlava ho bolela, ale makal jako šroub. Najednou jsme stáli na vrcholu, pod námi 5671 metrů nadmořské výšky. Dokázali jsme to! Karlovi na respirátoru namrznul rampouch, ale jinak jsme byli všichni v pořádku. Ten den jsme tam stáli na vrcholu jenom my tři a dívali se na malinké kopečky, které nás obklopovaly. Tak krásné a jasné počasí jsme si ani nezasloužili. Vyfotili jsme se, poděkovali hoře za bezpečný výstup a vydali se dolů. Cesta dolů byla rozhodně náročnější. Byli jsme už velmi unavení, a tak jsme nohama spíše pletli než šli. Kolem 13:00 jsme dorazili do bivaku. Íránci se na nás dívali jako na borce. Náročný výstup jsme zvládli rychle. Při sestupu mi ale do očí vlétla trocha sirného prachu. Naštěstí byl v bivaku Švýcar, čistě náhodou doktor, který mi pomohl oko vyčistit. Později odpoledne jsme sestoupili až k mešitě, kde jsme si uvařili a vyspali se. Ráno jsme si stopli auto do Reine, kde jsme si vyzvedli své věci. Když náš autobus zamířil k dalšímu dobrodružství směrem ke Kaspickému moři, poslední slova patřila hoře Damávand. |
|
|
| Přečteno 115477x |
| Komentáře |
| Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky
|
Poslat odkaz Tisk Zpět
|
| ||
| Střípky |
 Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit? Jak připravit své nové běžky Kontakty na horskou službu |
| Komerční sdělení |
 Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
| Štěrba nabízí: |
