Írán - co stojí za vidění

Tabríz a Teherán

Tabríz je nepříliš výrazné město. Pro turistické informace doporučuji zajít do infocentra k Násiru Chánovi, který je na Čechy dobře připraven. Větu „dal bych si pivo“ vyslovuje s velkou jistotou.

Teherán - velké (prý 14 miliónů obyvatel) a nijak zvlášť příjemné město. Důležitých památek je málo, jednoznačně lze k prohlídce doporučit Golestánský palác v centru. Dále jsou tu pěkně vedle sebe historické a islámské muzeum, nedaleko nich komplex ministerstva zahraničních věcí, vystavěný v 19. století, kde je na Teherán nevídaný klid a čisto. Kousek za městem jsou hory, kam se jezdí místní rekreovat. A mají proč, v Teheránu je málo zeleně, hodně aut, ještě víc motorek a spousta průmyslu. Rozhodně to není nejhezčí hlavní město na světě.

Kaspické moře/Noshahr

Ke Kaspiku jsme jeli do větší části dvojměstí Chalus-Noshahr. Vzdušnou čarou z Teheránu je to necelých 200 km, ale díky obrovskému pohoří Elborz, které je třeba projet, se jede asi pět hodin. Cestu doporučuji absolvovat ve dne. Je to určitě bezpečnější, ale hlavně se dá dívat na hory. Samotný Noshahr je pohodový, ale nijak strhující. Oblast mezi horami a Kaspickým mořem je asi nejzelenější v Íránu. Spousta zeleně je na místní poměry i ve městě. Po Teheránu rozhodně změna k lepšímu. Jezero je od centra špatně přístupné díky přístavu a továrně, je zelené a hodně studené. I tak se občas najde někdo dost otužilý na to, aby si šel zaplavat (já jsem byl jen po kolena).

Hamadán

Asi šestisettisícové sídlo v horách. Koho zajímá urbanismus ocení, jak bylo město v 19. století přestavěno jedním německým architektem. Hlavní místní pamětihodností je Avicennovo mauzoleum a na kraji historického jádra vykopávky Ekbatany, hlavního města starověké Médské říše, i s malým muzeem. Kdo není odborník na perský starověk, asi z vykopávek u vytržení nebude. Mně se ale na Hamadánu nejvíc líbila bílá hradba zasněžených hor nad městem. Zvlášť ráno, kdy se do nich opírá slunce je to nádhera. Hory jsme viděli nad každým městem, ale v Hamadánu bylo panoráma jednoznačně nejlepší.

Isfahán

Říká se mu „Půlka světa“ a je to jedno z nejkrásnějších měst středního východu. Hlavní náměstí se dvěma mešitami a palácem je na seznamu UNESCO, na kraji města je další obrovská a nádherná mešita. Přes řeku se chodí po historických mostech, které zároveň slouží jako malé přehrady. Hlavní park by mohlo Isfahánu závidět každé evropské město. V Íránu je to rozhodně „must see“.

Šíráz/Persepole

Město s citadelou na hlavním náměstí, co má jednu z nárožních věží proklatě šikmou. Je tu několik muzeí ze starých paláců, nad městem je klasická hradba hor. Ze Šírázu se jezdí na prohlídku Persepole, což je fantastická starověká památka, velkorysejší než třeba athénská Akropole. Doporučuji navštívit. Většinou se to dělá tak, že vám v hotelu nabídnou auto i s řidičem, dohodne se cena a jede se. Čím dražší hotel, tím vyšší bude nabídnutá cena. Ale dá se usmlouvat o dost níž. My jsme na tomto výletu viděli ještě další starověké památky, a sice Pasargad (ještě starší perské hlavní město než Persepolis), a taky komplex královských hrobek Nakš-e Rustam a nedaleké starověké reliéfy Nakš-e Radžáb. Celý několikahodinový výlet – přes 200 km autem – nás přišel bez vstupného dohromady na 50 dolarů.

Jazd

Město v poušti postavené z nepálených cihel, proslavené hlavně svými badgíry, což jsou věže, které zachytávaly vítr a ochlazovaly tak vnitřky domů. V místním vedru velmi užitečné a navíc účinné a ekologické, ale Íránci už stejně přešli na klimatizaci. V Jazdu je zajímavé hlavně nezvyklé prostředí hliněných „Stínadel“ s klikatými úzkými uličkami. Na cestě do Číny se zde stavoval i Marco Polo.
Druhý den pobytu jsme čekali celé odpoledne na vlak tak, že jsme se asi šest hodin váleli na kobercích na nádvoří našeho hotelu. Jak jsem viděl místního správce, trávit takto čas je tu přímo povinnost. Po 17 dnech na cestě velmi příjemná povinnost.