Doprava v Íránu

Meziměstské autobusy a vlaky

Autobusy jsou levné a docela spolehlivé. Jezdili jsme těmi, kterým se tu souhrnně říká „volvo“, tj. autobusy západního typu, vyráběné v Íránu. I když měly různé stáří a kvalitu, jakousi základní úroveň měly. Řidič měl k ruce vždy stewarda, který rozdával něco málo k jídlu a pití, většinou krabičku s limonádou a zabalené oplatky a sušenky v různém množství, od jednoho kusu po velký plný sáček. Tato služba se nám docela hodila, při častých jízdách jsme na horší časy shromáždili spoustu dobře zabalených a trvanlivých cukrátek.
Na nádražích bývá obvykle strašný hluk, jak nadháněči z každé společnosti propagují řevem své destinace. Pokud nevíte, kdo kam jede, stačí někomu říct a on už vás k té správné pokladně dovede (i bez bakšiše). Lístky vyplní prodávající, což může být jeden až třeba sedm lidí, kteří s vámi všichni současně mluví. Pokud by prodejce nějakým nedopatřením uvedl do lístku třeba špatný čas, je třeba u autobusu trvat ve slušnosti na svém a nějak už se domluvíte.  
Kanceláře některých dopravců bývají i v centru města, platí tam totéž. Ceny jsou mírné, za 450-500 km cesty 50-60 tisíc riálů, tj. asi 120 korun. Cesta z Brna do Prahy by v těchto relacích přišla tak na 50 korun. Spoje se snaží nabrat co nejvíc lidí, aby byly plné, takže zastavují i na výpadovkách, lidi můžou nastoupit kdekoli. WC v autobusech nebývá. Pravidelně se zastavuje na motorestech, kde se dá koupit něco k jídlu nebo jen zahřát v případě zimy. Nikdo nás nikdy nevyhazoval, když jsme si nic nedali, naopak řekli, že můžeme klidně sedět.
Železnice – z Jazdu jsme se do Teheránu vraceli vlakem v šestilehátkovém kupé. Žádný velký luxus, žádná velká rychlost, ale ráno má člověk mnohem víc sil než po cestě autobusem.

Jak se dostat na nádraží a letiště

Nádraží bývají většinou dost daleko od centra. Dojet se tam dá taxíkem nebo autobusem za podstatně míň peněz. Ovšem jak zjistit, který z autobusů tam jede? Zeptat se, koupit lístek v kukani u zastávky a jet.
Taxikáři mají asi silnou lobby, zvlášť v Teheránu, kde se jinak pěkné a moderní metro pečlivě vyhýbá všem čtyřem velkým autobusovým nádražím a hlavně tomu vlakovému. Cenu za taxi je dobré občas smlouvat, hlavně při cestě na teheránské letiště Imáma Chomejního, které leží asi 40 km od středu a moc autobusů tam nejezdí. Taxi nás stálo v přepočtu tak 220 korun. (Ne)chci vědět, kolik bych za podobnou cestu zaplatil v Praze.

Městská doprava

Centra měst jsou vzhledem k počtu obyvatel dost malá (kromě Teheránu), takže se dá hodně cílů obejít i pěšky, což jsme taky dělali. Městské autobusy popsané místním písmem byly pro nás dost tajemné. O taxi bývá mezi místními ve špičce dost boj, takže se tu uživí i ti, co jezdí na černo, cenu u obou variant odhaduji na 10 000 riálů za 2 km. V Teheránu už naštěstí mají několik linek metra a síť se pořád rozrůstá.

Motorky

Co mi na Íránu vadilo, byly motorky. Jezdí všude, po silnici, po chodníku, uvnitř v bazaru, v parku. Je to otravné a potenciálně nebezpečné, třeba na náměstí v Isfahánu je poměrně kluzká dlažba a chodí tam spousta dětí, mezitím se projíždí místní mládež, což podle mě hrozí průšvihem. Jeden motorkář mě na temném úseku Ferdousího bulváru v nočním Teheránu strhl na zem, když se mi pokoušel ukrást žebradlo. Neukradl nic, zachránil jsem peníze i foťák, ale spadl jsem na ruku a bolelo to ještě měsíc. Pak už jsem si dával větší pozor.
V Jazdu na hlavní ulici se na motorkách předvádí místní mladí, rádi jezdí na zadním kole, a to i ve dvou. Někdy jede na jednom stroji celá rodina i s dětmi. Viděl jsem i čtyři asi čtrnáctileté kluky na jedné mašině. A jednou i to, jak se srazil skútr s autem. Autu se nic nestalo.