Proč se na cestách vyhnout ramadánu

Jídlo

Prvním problémem bylo, že během ramadánu se nesmí od svítání do setmění jíst. U cizinců se sice toleruje stravování během dne, ale děje se tak uvnitř hotelů, skrytě před zraky muslimů. My cestovali samostatně a úsporně, mimo hotely, takže svačinu jsme vždy přežvýkávali schováni někde v rohu a za batohem, po pár dnech už ale celkem neskrývaně.

Doprava

Horší to bylo s dopravou. Kombinace ramadánu, končící turistické sezóny a „zvláštní“ povahy Maročanů hrozila, že nás zruinuje zhruba do týdne. Maročané s končícím ramadánem jsou čím dál tím protivnější, hladovější a snaží se z vás vyždímat, co jde. Autobus, nejlevnější dopravní prostředek, jezdí během ramadánu trochu omezeně (asi jako u nás o Vánocích), jízdní řády na nádraží nevisí a autobusy samotné mají cílové stanice za oknem psané arabštinou. Na nádraží se k nám vždy vrhlo několik místních nahaněčů, kteří dostanou provizi od autobusáka či taxikáře, takže se můžou přetrhnout. Protože od taxikáře je zřejmě odměna vyšší, často nám tvrdili, že autobus naším směrem dnes ani zítra nejede, je ramadán, a nezbývá, než jet taxi. Mnohdy jsme na nádraží strávili hodinu až dvě, vraceli se k různým pokladnám, zkoušeli různé nahaněče i samotné autobusy, ale nikdo nám neprozradil, kdy a odkud autobus pojede. Tak jsme opravdu jeli grand-taxi. Jedná se o starý bílý mercedes, klasický sedan, který inzerují pro 8 cestujících! Stejně jako v mnoha jiných zemích se platí za celé auto, záleží tedy na počtu cestujících. Měli jsme pocit dojných krav, když cenu vždy neskutečně napálili a po dlouhém dohadování slevili na polovinu, což bylo stále velice přemrštěné. Navíc nejen nechtěli čekat na další cestující, ale dokonce odmítali brát i místní zájemce, prý pro naše pohodlí, o které my nikterak nestáli. Cestou jsme pak potkávali právě ty autobusy, které během ramadánu zaručeně nejezdí, míjeli stopující a v cíli se začínali od začátku dohadovat o ceně, kterou si řidič během cesty rozmyslel, protože je ramadán, přece, tak nám dejte víc.

Ostatní služby

Český pár, který jsme potkali cestou na Jebel Toubkal, měl stejné zkušenosti jako my. Poté, co my během 3 dnů přešli hory, zatímco oni se vrátili do Marrakéše a spěchali na východ, aby stihli ještě poušť a Fes před odletem domů, jsme se potkali asi o 150 km dále. Tohle beznadějné cestování vzdali a rozhodli se pro organizovaný zájezd na 3 dny mikrobusem s dalšími 6 turisty (cena 100 EUR/os/3 dny vč. polopenze). My jsme vytrvali, poslední den ramadánu dojedli český chléb a těšili se na ráno, které nás zachrání. Omyl. Po ramadánu totiž následují minimálně třídenní oslavy, kdy nefunguje už opravdu nic. S chlebem nás zachránil starý prodavač, který nám z domova přinesl vlastní sváteční placku, v jiném obchůdku měli týdenní plesnivou bagetu a sušenky, pekárny byly zavřené. Autobus jel už opravdu jen jediný za den, ale tentokrát alespoň fungovala solidarita a Maročané, kteří objížděli příbuzné, často svezli za úplatu na korbě alespoň několik kilometrů.

Půjčovna kol

Druhý den oslav jsme si chtěli půjčit na 3 dny kola, ale i tato touha byla dost marná. Za půl dne se nám podařilo v celém městě najít 5 kol, která byli majitelé ochotní půjčit (fungovala jen jedna ze dvou půjčoven, ovšem půjčovna = 3 naprosto zdevastované herky) a vybrat z nich 2 s nosičem, oběma brzdami a pouze 3 prasklými dráty trvalo neskutečně dlouho a opět následovalo dohadování o přemrštěné ceně. Majitelé, jindy proslavení svým smlouváním, tentokrát o ceně ani příliš debatovat nechtěli, protože na rozdíl od nás oni od rána věděli, že druhý den oslav prostě nic jiného neseženeme, tak proč slevovat. Dlužno říci, že podobný stav kol a vybavenost půjčoven kromě jedné exkluzivní na Sahaře byl i všude jinde bez ohledu na ramadán. Začaly alespoň fungovat pekárny a po oslavách už jsme s dopravou ani jinými službami neměli problém.