Ze Svatého Tomáše na Princův ostrov a zpět

Po průzkumu části ostrova Svatý Tomáš jsme se vydali na ostrov Princův. Informace, že se mezi ostrovy lze přepravovat pouze letadlem, se záhy vyvrátila; zjistili jsme, že místní obyvatelé se přeplavují lodí. Všichni nás ale varovali, že to není pohodlné. Nedali jsme na jejich doporučení a zvolili levnější řešení - plavbu po moři. Že bude dlouhá asi 150 km, jsme zjistili až následně.

Rozvlněné žaludky

Jen málo jsme si připouštěli, co může udělat mořská nemoc na otevřeném Atlantiku. Věřili jsme, že na takovou dlouhou trasu se vydá jen patřičně vybavená velká loď, na níž bude možné se prospat. Když jsme ale zjistili, že naše loď je menší než lodě na Brněnské přehradě a my dva na ní společně obsazujeme jedno poslední volné místo, začali jsme se těšit, až zase z lodi vystoupíme. Ale to ještě nebylo vše. Před odjezdem jsme se zásobili jídlem a podle mého receptu proti mořské nemoci "zaměstnat žaludek, aby se pořád hejbal" jsem do sebe začal cpát smažené šneky s vařenými banány. Už po 20 minutách se moře rozvlnilo, přišla první větší vlna a vypláchla některé cestující ze svých míst. My jsme měli štěstí, protože nám jen umyla nohy. Ovšem po dalších asi 10 minutách se mi rozhoupal žaludek a začaly se dít věci, díky kterým si už asi šneky s banány nedám. Eva měla kupodivu mořskou nemoc jakž takž pod kontrolou.

V moci Poseidona

Celou cestu jsme přemýšleli nad tím, co všechno by se muselo stát, abychom to přežili. Když pak, někdy po mnoha hodinách otupení naší mysli soustavným houpáním lodi, přišla pravá mořská bouře - taková, že déšť stékající ze střechy padal v jedné souvislé stěně, začali jsme uvažovat obráceně: co horšího by nás ještě mohlo potkat? Ale kupodivu se situace po zbytek plavby už nezhoršovala. Když jsme dorazili do přístavu a začali se vymotávat ven, v duchu jsme děkovali Poseidonovi, že se nad námi slitoval. Živým řetězem jsme vyskládali všechen náklad včetně zvířat a děcek ven, vylezli na pevninu, postavili stan na prvním rovném místě, kde to šlo, a zalehli. Byly čtyři hodiny ráno a za sebou jsme měli třináct hodin plavby.

Evropské Santo Antonio

Dopoledne nás vzbudily hlasité projevy obdivu ze strany místních lidí nad umístěním našeho stanu přímo na přístavním parkovišti. Brzo nato došlo k oficiální výzvě, abychom odtamtud vypadli. Vydali jsme se tedy do Santo Antonia, hlavního a jediného města ostrova, nad kterým vyčnívá vyhaslá sopka Pico Papagaio. Přestože je Princův ostrov obecně považován za méně civilizovanou část státu, toto město nás svým charakterem překvapilo - několik rovnoběžných ulic ve více směrech, několik silnic vycházejících z města, kostel, náměstí, restaurace - prostě (z pohledu Středoevropana) normální město, jaké jsme na Svatém Tomáši neviděli.

Pralesem k moři

Vydali jsme se do severní části ostrova, kde jsme se chtěli podívat na želví pláž Praia Grande. Stopem jsme dojeli kolem místního letiště až k místu, kde končila silnice a odkud jsme dál museli pěšky blátivou lesní cestou. Ta vedla nádherným pralesem, který byl současně zoologickou a botanickou zahradou. Všude spousta kvetoucích a jiných rostlin a lesem se rozléhal zpěv ptáků, většinou šedočervených papoušků žako. Cestu nám však znepříjemňovalo celkem velké množství jiných zvířat - komárů, kteří nám nedovolili zastavit se a v klidu si krásu tamní přírody vychutnat.

Drahý výlet

Na pláži jsme želvy nepotkali, a tak jsme si aspoň zaplavali na nedaleký ostrůvek Ilheu de Rochy, kde bylo poměrně živo. Hnízdily na něm volavky a domov tu měla spousta velkých červených krabů. Náš velmi dobrý dojem z ostrůvku se nám bohužel zkazil po návratu do města. Zjistil jsem totiž, že se mi během plavby na ostrůvek mezitím někdo hrabal v peněžence a ukradl mi v přepočtu asi 1600 Kč. Nocleh jsme strávili za městem u pěkné řeky Rio Papagaio s výskytem ryb lezců a dyfnbachií, ale část dalšího dne jsme zabili (samozřejmě bezvýsledným) řešením ztráty peněz na policii. 

Cesta zpět a létající ryby

Odebrali jsme se opět k přístavu, nalodili se a za pěkného počasí vyrazili zpátky směrem na ostrov Svatého Tomáše. Na cestu jsem se duševně připravil a zvládl ji podstatně lépe - možná i díky neustálému žvýkání a taky díky Eviným radám. Při této cestě jsme tedy vnímali i jiné věci než to, že se nám k nohám rozvalila rodinka černošek s malým děckem, které je po chvíli plavby všechny pozvracelo. Například sopečná horstva Princova ostrova nebo ostrůvek Žokejská čepice, kterou svým tvarem výrazně připomínal. Nejzajímavější ale byli letouni - létající ryby, které se občas vynořily z vln. Chvíli (třeba i 10 vteřin) letěly nad hladinou, kde se udržovaly neuvěřitelně rychlým kmitáním břišních ploutví přeměněných v křídla, a pak se (někdy i po zakřivené trajektorii) snesly zpátky do vln. Úžasná podívaná. Přes daleko větší pohodu, danou i menším počtem cestujících než při cestě tam, se nedá mluvit o pohodlí, a tak jsme byli velmi rádi za kus místa na ležení na lidmi zaplněné podlaze.

Po 14 hodinách plavby jsme dorazili do hlavního města Sao Tomé. Vůbec nám nebylo zatěžko zalehnout pod širák k pláži nedaleko městské pevnosti, která se nachází v nejcivilizovanější části města. A shodli jsme se na tom, že příště bychom asi využili letadla.