Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Rady na cesty > doprava

Na kajaku do Hamburku

Petr Křížek / 17.04.2008

Nápad na tento vodácký výlet, tak trochu inspirovaný povídkou „Jak jsem se učil plavat“ od Šimka a Grossmana, jsem dostal už během prváku na střední škole. Postupně dostával konkrétnějších představ, ale i upadával v zapomnění. Když jsem si časem koupil mořský kajak, už jsem věděl, že do Hamburku pojedu.

Večer 3. června jsem „zakotvil“ kajak v chodbě a začal k němu snášet veškeré věci, které jsem zařadil do kategorie „nezbytně nutné“. Do ní patřilo i všechno jídlo na cestu, laminát na opravu lodi a množství užitečného nářadí, oblečení, včetně dobře zabalených „slušných“ kalhot a trika na zpáteční cestu stopem, benzinový vařič a „rybářské“ náčiní. Abych mohl víko od kufru vůbec zavřít, musel jsem vyměnit stan za kus igelitového rukávu a navíc vodě odolné věci umístit jen pod sedačku. Ještě před naskládáním věcí do lodi bylo nutné opravit jednu drobnou závadu, a sice vyměnit plastové pouzdro, ve kterém se otáčí kormidlo, za mosazné. To plastové bylo už od předchozího majitele lodi značně probroušené a začalo okolo něj do kufru zatékat. Teď - po výměně a řádném zalepení - loď bezpochyby přežije.
Druhý den ráno jedu naposledy do školy a definitivně se tím loučím se středoškolským vzděláváním. Domů se vracím na kole s maturitním vysvědčením v kapse. Projíždím kolem řeky Mže a nemůžu se dočkat, až na vodě popluji.

Den 1.
Doma jen vyměním kolo za kajak, nahodím ho na podvozek a vyrážím k touškovskému jezu, tedy ve Městě Touškov. Cesta po silnici je snadná, ale v okamžiku, kdy potřebuji kajak přenést přes pár kamení na břehu řeky, narážím na problém. Loď spolu s věcmi, váží téměř 50 kg a přenášení v jednom se zdá být nemožné. Pro tentokrát mi pomůžou dva rybáři. Když je loď na vodě, usedám a vychutnávám první metry své cesty. Ono vychutnávání narušuje jen představa, kolik jezů mě ještě čeká. Do večera nestihnu dojet dál než do Plzně, kde ve Štruncových sadech „stavím“ poprvé svůj igelitový přístřešek, neb celou noc prší.

Den 2.
Ani ráno déšť neustává a je celkem zima. To mi však starosti nedělá, neboť se pod „šprajdou“ rychle zahřeji a po vplutí do Berounky se těším z vysokého stavu vody. Tato radost mi vydrží až do oběda, kdy nestihnu objet v zátočině spadlý strom. Poprvé a naposledy vystupuji z lodi uprostřed řeky. Otočit loď mi trvá dost dlouho, což poukáže na technický nedostatek - netěsnost víka od kufru. Dlouho suším - nebo spíš ždímu - svoje věci a ukládám je zpět do lodi. Některé z nich už mi do konce mého putování neuschnou. Večer dojíždím na Libštejn, kde zůstávám přes noc. Když večer ulehám do promočeného spacáku, dávám si předsevzetí vícekrát se nepřevrátit. Víko je dobré tak akorát na to, aby do kufru nelezly myši!

Den 3.
Ráno dlouho zápasím s vařičem několikrát ho rozebírám, čistím a profukuju, než se konečně uráčí hořet. To už ale hlad sám odezněl a odjíždím bez snídaně. Dopoledne utrpím velikou ztrátu - špatně přivázaná kolečka na přídi lodi se při průjezdu peřejemi uvolňují, a než stihnu cokoli udělat, mizí pod hladinou. I s kolečky bylo překonávání jezů noční můrou, co teprve teď.

Den 4.
Dnes se udělalo po třech deštivých dnech hezké počasí. Kolem poledne doplouvám na soutok s Vltavou a projíždím Prahou. Zkouším „svá“ první zdymadla a doplouvám pod Karlův most. Nikdy jsem netušil, jak veliké tu můžou být vlny. Je o metr více vody. Nakonec obhlížím snad 100metrovou šlajsnu, která je na svém konci nepřátelsky zvlněná. Navíc řeku lemuje vysoké nábřeží, ale není jiná možnost, zdymadla se opravují. Rozjíždím se a užívám si parádní sjezd! Do Troje doplouvám po páté hodině, kdy právě ukončily provoz zdymadel. Na sportovní kanál si se svoji kocábkou netroufám. Vyndávám proto obsah celého kufru a postupně vše přenáším. Ještě stihnu dojet do Dolan, kde mě vítá šéf „zdymadlář“. Do noci spolu hrajeme karty.

Den 5.
Dnes projíždím poslední kilometry Vltavy. Před Mělníkem trochu nešťastně najíždím do plavebního kanálu, čímž přicházím o opravdový soutok Vltavy a Labe a navíc musím přepádlovat více než 10 km stojaté vody. Na konci kanálu najíždím do zdymadel, sklesám 12 metrů a vpluju do Labe. To mě překvapí svou rychlostí, která je tu kolem 7 km/h. Do večera ještě stihnu dojet do Lovosic a končím na ostrůvku uprostřed řeky.

Den 6.
Cítím, že bych mohl už dnes přejet v Hřensku státní hranici, a tak se celý den pro mě nese v slavnostní náladě. Odpoledne ještě stavím v Děčíně u parníku jménem Beskydy. Potřebuji se zeptat, jak vypadá řeka v Německu. Využívám proto přítomnosti muže na lodi a dávám se s ním do řeči. On mě zve na palubu, kde se blíže seznamujeme. Tím končím dnešní plavbu a zůstávám na lodi do zítřka. Dlouho do noci se bavíme a on mi vypráví zážitky z moří, kde jako mladý strávil 14 let. Má opravdu o čem vyprávět. Téměř se rozednívá, když jdeme v lehké opilosti spát.

Den 7.
Na lodi se vstává brzy, a tak musím i já! Nato projíždím asi nejkrásnějším úsekem celé cesty, který jak jsem se dozvěděl, má pokračovat až do Pirny, tj. malé město před Drážďanami. Celnice pro lodě je po pravé straně řeky, nikoho tu však nevidím, tak pokračuji v cestě a rychle mizím v mlze, která stále ještě zahaluje řeku. Za hranicemi znatelně zhoustla lodní doprava, je tu spousta malých motorových člunů s mnohdy naprosto opilou a bezohlednou posádkou. O „zábavu“ mám tedy postaráno. Také často míjím kolesové až čtyř patrové parníky a obrovské remorkéry. Večer dojíždím na 78. kilometr, což spolu s 12 kilometry na české straně dává rovných 90 km. Podél řeky je kilometráž, takže jde vcelku pohodlně a přesně měřit rychlost i ujetou vzdálenost.

Den 8.

Dnes, přestože spím na hrozném místě v rákosí plném komárů, vyjíždím až kolem půl deváté a plavba mě moc nebaví. Jsem unavený a bolí mě záda. Dopřávám si tedy delší obědovou pauzu na břehu a večer končím s „prací“ dřív než obvykle. Cedule hlásí 142. kilometr od hranic.

Den 9.
Od rána je dost chladno, ale jsem v dobré kondici, takže cesta ubíhá. Kolem poledne se začne zvedat vítr a na obzoru přede mnou roste veliký bouřkový mrak. Za chvíli už cedí a blesky lítají všude kolem. Jelikož jsem na vodě nejvyšším bodem, mířím rychle ke břehu, kde zaplouvám do rákosí a nechávám se bičovat vodou a velkými kroupami. Po dvaceti minutách je bouřce konec. Odjíždím pomlácený a promrzlý dál po proudu směrem na Hamburk.

Den 10.
Brzy ráno mě budí bučení krav, které míří k valníku se senem. Toto panoráma má jednu malou vadu - pozoruju ho přímo z valníku! Tak rychle jsem se ještě nikdy nesbalil. Tento časový náskok využívám a urážím rovných 100 km. A to i přes to, že u Desau se jede mistrovství Evropy rychločlunů a řeka je uzavřena. Musím počkat dvě hodiny do polední pauzy. Tento čas trávím u vodních záchranářů a spolu s nimi projíždím řeku na motorovém člunu a sbíráme plovoucí větve.

Den 11.
Dopoledne dělám výlet do města Magdeburgu a vítám toto zpestření. Pak už jen jedu. Cestou není žádný výhled, neboť na obou stranách řeky je navezený protipovodňový val, který z lodě nepřehlédnu. Na březích jsou ale krásné písečné pláže. Na jedné z nich, na 405. kilometru, pro dnešek končím.

Den 12.
Dnešní den nevypadá moc dobře. Od rána fouká silný vítr a zvedá vlny metr vysoké. Odrážím od břehu, ale proti větru se nedá vůbec jet. Chvíli zápasím s vlnami, ale rychle to vzdávám. Neurazil jsem ani metr a opět přistávám na místě, kde jsem spal. Čekám na pláži, až se vítr utiší. Nikam se nedá jít, neboť z jedné strany je řeka, kterou si netroufám přejet, a z druhé jsou široké mokřady. Čekání se protáhne až do večera a já poprvé zapisuji „ujetou nulu“.

Den 13.

Procitám ve tři ráno ještě za úplné tmy. Je bezvětří! Rychle balím a vyrážím na cestu. Chci dohnat, co jsem včera zmeškal a navíc se obávám, že začne opět foukat. Tak se skutečně kolem osmé hodiny stává a v devět už se nedá jet vůbec. Opět trávím den na břehu a znovu si uvědomuju, jak je den dlouhý.

Den 14.
Vstávám ještě v noci, ohřívám čaj a ve dvě hodiny vyjíždím na vodu. Je naprostá tma, ale i bezvětří, které vydrží celé ráno i dopoledne, ale odpoledne se znovu počasí zhorší a začíná foukat. Nějakou dobu ještě bojuju mezi vlnami o každý metr, což se mi vyplácí. V pět večer dojíždím k jediným zdymadlům na německé straně řeky Labe a zakotvím v přístavišti na pravém břehu. Večer ještě obhlížím plavební komoru zdymadel a těším se, že zítra dojedu do cíle své cesty.

Den 15.

Oproti předešlým dnům dlouze vyspávám a na vodu vyplouvám až kolem osmé. Před zdymadly je velká fronta lodí, proto kajak přenáším ručně. Nemůžu ztrácet čas, musím využít odlivu, který je i zde 100 km od moře dost silný. S jeho proudem chci dojet nejlépe až do Hamburku, do kterého zbývá posledních 20 km. S ubývající vzdáleností slábne i proud řeky a k nejstaršímu mostu přes Labe ve čtvrti Harburg už dojíždím proti proudu! Tady u mostu pro mě končí po 15 dnech cesta na vodě.

Kousek za mostem byla loděnice oddílu rychlostní kanoistiky, kde se mi dostalo milého přijetí. Pan Gunter, zřejmě majitel či vedoucí oddílu, mi popsal cestu po městských kanálech až do přístavu, kde kotvívají české nákladní lodě, které by mohly dopravit kajak zpět do Čech. Přístav byl však prázdný a tak jsem se vrátil večer k loděnici. Na druhý den ráno přijel opět pan Gunter a uschoval mi kajak na 5 týdnů v loděnici. Ještě jeden den jsem strávil procházením města a pozdě večer se vydávám stopem domů.
Celá cesta po vodě měla 950 km a krom sjíždění jezů, které bylo možné i přenášet, na ní nebyly žádné vodácké záludnosti. Musel jsem si zvyknout na větší vlny, lodní dopravu a vodní víry, ale právě do takových podmínek je mořský kajak konstruován. Cesta do Hamburku byla moje první „voda“ na delší vzdálenost, do té doby jsem byl pouze rekreačním vodákem a i jsem jím zůstal. Nakonec rekreovat se dá i na Amazonce

cesta z roku 2004