Vybavení na cyklovýlet do Číny

Peníze jsme vezli na dva způsoby - v cestovních šecích a hotovost. S cestovními šeky jsou bohužel často problémy a nedají se měnit ani na černém trhu. Je vhodné je mít v případě přepadení a případného nenechavku jimi uspokojit. Peníze jsme měli poschovávané ve skrytých taštičkách na krku, zašité v jazycích od bot, pod podrážkami, ale hlavně rozdělené tak, abychom v případě krádeže nezůstali na suchu. Prázdná a propadlá kreditka posloužila výborně k přesvědčení čínského konzula, že jsme docela bohatí, protože tento moderní zázrak ukrývá 10 000 USD. K vízu tak přidal i úsměv.

Jídlo a nádobí
Nám se osvědčila následující sestava: 1 velká, těžká plechová pánev, 1 kotlík se skládajícíma nožičkama, asi 3 kusy lehounkých nerezových misek. Ačkoliv se může zdát pánev zbytečností, nedali jsme na ni dopustit a ani v těch největších stoupáních jsem jí nic nevyčítal.

Na co jsem hrdý, to je elegantní vyřešení přepravy vody. Pokud se chystáte do podobných míst, není jí nikdy dost. Vařili a pili jsme všechno, co nám přišlo pod ruku, ale i přesto jsme měli občas problémy. Běžně jsme sebou vozili tři dvoulitrové láhve od Coca-Coly, za což nám bohužel nikdo nic neplatil. Za to se ale v případě jejich poškození dali nalézt nové v každém příkopu. Hlavní zásobník vody byl asi šestilitrový kanystr, který se vešel akorát do rámu. Uchytil jsem ho do ušitých popruhů, aby se nehoupal. Při jízdě vůbec nepřekážel, váha byla rovnoměrně rozložená a těžiště naopak posunul dolů.
Vodu jsme pili v přírodním stavu a zřejmě jsme měli velké štěstí. Úprava chemikáliemi je nákladná a v případě vaření nepřipadá v úvahu, pro filtrování platí to samé. Ve většině zemí se dá koupit balená voda, ovšem za turistickou cenu s rizikem, že nějaký podnikavec naplní prázdné láhve právě tou vodou, kterou jsme pili i my.

Vařič jsme vezli benzínový. Sice nevydržel, ale to ostatně nevydrželo nic, snad s výjimkou Hančina Olpranu, na kterém po návratu opět jezdila do práce. Vařič se nám osvědčil zejména v hotelových pokojích. V přírodě jsme se snažili benzín šetřit a vařit na všem, co se nám dostalo pod ruku, včetně sušeného trusu. Pokud nemusíte šetřit na doraz, ve městech asi zvolíte nějakou místní pochutinu. Pro většinu zemí to platí obecně i mimo větší centra.

Jídlo jsme si vozili stále, protože s jedním dolarem na den se šetřit musí. Pokud je někde zrovna levná rýže, tak hurá na ni. Jedli jsme, co bylo nejlevnější, a nakupovali do zásoby dle obydlenosti oblasti. Základ stravy byl pořád stejný, měnili jsme koření. Na jídelníčku se objevovaly vařené bobuloviny, nudle či zelenina, dochucené datlemi, buráky a kokosem, které byli za pakatel a velice energetické. Hodně jsem si zvykl na obden podáváaná sladká jídla - jeden den rýže s rajčaty, druhý den s cukrem a kokosem, třetí den s rajčaty a kari, čtvrtý s cukrem a skořicí, v neděli nudle.

Oblečení
Neoblékali jsme vůbec nic zvláštního. Já měl místo pláštěnky pogumovanou šusťákovku. Když se spustil tropický liják, moc nepomohla, ale zase byla podstatně všestrannější než Hanky pláštěnka, takže bych si ji vzal i příště. Jako objev cesty musím označit obyčejnou mikinu z výprodeje, ovšem s velkou kapucou. I v největších vedrech kapuce zachytávala proudící vzduch a skvěle chladila, v chladném počasí ji stačilo utáhnout a bylo teplo. Vynechali jsme cyklistické vycpané kalhoty a výmysly typu nepropro membrána a funkční prádlo. Šlapali jsme v obyčejných botaskách či sandálech.

Spaní
Spací výbavu jsme zvolili z produkce firmy Hannah. Nemám dlouhodobé zkušenosti s jinými spacáky, ale s těmi našimi od Hannahu jsem spokojen nebyl. U modelu Bivak mohu ještě ocenit dobré odpařování a odolnost proti vnější vlhkosti, ale teplotní komfort neodpovídal údajům, zipy nevydržely ani rok a vzhledem k malému kompresnímu obalu došlo rychle k znehodnocení výplně spacáků.

Stan Hannah Rover jsme si vybrali kvůli velké předsíňce, kterou jsme až na výjimky nevyužili. Příště bych na předsíňce rozhodně ušetřil nějaký ten kilogram. Zipy vydržely snad ještě méně než u spacáků, tyčky praskly naštěstí jen podélně, takže se daly přelepit. Horší to bylo s lepenými švy, skrze které začalo asi po roce téct. Abychom netrávili noci v bazénku, rezignovaně jsem dělal nožem díry do podlážky, aby voda alespoň odtékala.

Léky
Naše poctivě vybavená lékarnička byla naštěstí využívána jen zřídka. Poté, co nám ji obratně šlohli srílanští rybáři, se nám ulehčilo a v taškách přibylo místa. Nechci nikoho nabádat k lehkomyslnosti, ale i v asijských zemích se dají léky běžně koupit, většinou účinnější a za podstatně nižší ceny než u nás. Asi bych dnes dal do lékárničky balíček antibiotik, acylpirin a jedno balení léků proti průjmu.

Co ještě?
Mapy a průvodce lze dokupovat cestou, i když to tak trochu závisí na každé zemi. Kompas s sebou vozím už jen proto, abych věděl, kde je Mekka. Ale není nikdy k zahození, ne všechny cesty jsou značeny a na křižovatce může být kompas tím nejlepším řešením. Rozhodně spolehlivějším než informace domorodců. Dalekohled nechte doma. Podíval jsem se pětkrát – další zbytečné kilo. Nepoužívali jsme svítilny, ani osvětlení kol. Kromě Číny jsme v noci nejezdili a tábořiště si vybírali vždy za světla. Filmy jsme vozili celých 1,5 roku v normálních plastových obalech a vydržely bez ohledu na značné teplotní výkyvy.

Helmu jsme nevezli, mám rád vítr ve vlasech a hlava mi pomalu lysá i bez toho. Asi dvakrát během cesty do nás drclo auto, naštěstí téměř při nulových rychlostech někde v tlačenici. Určitě jim z toho bylo hůř než nám, tak krásně jsem dávno nikoho neseřval. Pravdou zůstává, že řidiči jsou cyklistovo největším nebezpečím. Vynechám-li vtipálky, kteří vás z jedoucího auta plácají po zádech a s hubou od ucha k uchu vytlačí ze silnice, bylo asi nejhorší Rusko. Ti se nesmáli, těm to bylo prostě jedno. Ostatně my, kteří víme, že pokud je nám souzeno umřít, tak k tomu dojde klidně i s přilbou na hlavě, máme rozhodování o něco jednodušší.