Pik Lenina za pár prstů

Při našem příjezdu do základního tábora (3400 m) naše vyhlídky nevypadaly příliš optimisticky - kvůli nadměrnému množství sněhu zůstával vrchol pro tuto sezónu stále nedobyt. Po krátké aklimatizaci jsme se všemi věcmi na zádech vystoupili do prvního výškového tábora (4500 m), kde jsme strávili dva dny vyplněné několika menšími aklimatizačními výstupy. Celou naši šestici však postihly nepříjemné střevní potíže spojené se střídajícími se zimnicemi a vysokými horečkami, které nás donutily k návratu do základního tábora.

Po vyčerpávajícím týdnu se náš zdravotní stav zlepšil a my se vydali zase nahoru do „jedničky“ a následující den dokonce i do „dvojky“ (5300 m n.m.), kde jsme strávili v rámci aklimatizace dvě bezesné noci plné bolestí hlavy a břicha, a opět jsme sestoupili až do základního tábora nabrat síly na konečný výstup. Předpověď počasí na tři dny vypadala velmi slibně, proto jsme se další den místo odpočinku vydali do jedničky, přespali a i přes sněhovou vánici a viditelnost asi na dva metry jsme plni očekávání krásného počasí vyšli do dvojky. Do trojky (6200 m n.m.) jsme pak v šesti lidech střídavě prošlapávali stopu v čerstvě napadaném sněhu a jen z posledních sil vybudovali plošinu pro stan, zalehli do spacáků a přemýšleli o předpovědi počasí i o tom, jestli jsme vůbec ještě schopni někam dojít. Ve tři hodiny ráno bylo nebe bez mráčků, dokonce i vítr se utišil a v tu chvíli začal jeden z nejtvrdších dnů v mém životě.

S Martinem jsme vstali, marně se asi hodinu pokoušeli zprovoznit náš plynový vařič, sbalili spacák, karimatku, trochu jídla, zbytek vody z předchozího dne, a v 5 hodin ráno vyrazili. Po náročných deseti hodinách jsme dosáhli vytouženého vrcholu. Sestup byl však těžší než samotný výstup: úplné vyčerpání, neuhasitelná žízeň a nekonečná cesta před námi. Téměř každých sto metrů jsme leželi na sněhu a odpočívali, každý krok bolel a stál nekonečné úsilí. Poslední úsek – asi tři sta metrů – nám zabral hodinu a půl. Jen díky vzájemné podpoře a silné vůli jsme dorazili až do stanu bez riskantního bivaku. Na celý den jsme kvůli nefungujícímu vařiči měli každý jen litr a půl vody a to se nám málem stalo osudným. Místo předpokládaných deseti až dvanácti hodin jsme se do trojky vrátili po sedmnácti  hodinách - v deset hodin večer - úplně vyčerpaní a dehydratovaní, nicméně rádi, že jsme to nevzdali a přežili.

Při dalším sestupu začaly Martina bolet nohy. Konce prstů vypadaly zvláštně špinavě a jako doktor dobře věděl, že se jedná o začínající omrzliny. Do základního tábora už ho kvůli nesnesitelné bolesti musel snést kůň a ruská zdravotní sestra mu v jurtě poskytla základní zdravotní ošetření, aby nedošlo k infekci. Prsty otekly, bílá barva pak postupně přecházela v modrou až černou a vytvořily se puchýře, které si Martin propíchával a nechával z nich vytéct vodu s krví. I přes naše neustálé přesvědčování, ať co nejrychleji letí domů, strávil Martin ještě celý měsíc cestováním po Kyrgyzstánu a Kazachstánu. O omrzlé prsty se staral sám, každý den je převazoval sterilními obvazy, odřezával odumřelou tkáň – u pěti prstů až na kost. Postupem času se mezi mrtvou a živou tkání utvořila ostrá hranice a Martin věděl, že přijde o sedm článků prstů. Hned po příjezdu do Čech se podrobil jejich amputaci.

A co bylo příčinou omrznutí? Příliš málo místa pro pohyb prstů v botách, dehydratace a sedmnáct hodin pobytu ve velkém mrazu. Od hor a horolezectví ho však tato zkušenost neodradila, leze stále stejně dobře a už plánuje další expedici. Pro lidi, kteří mají své nohy rádi a chystají se na podobnou výpravu, máme jednoduché doporučení: mít kvalitní, dostatečně velké a prostorné boty a co nejvíce pít. Avšak i přes veškerá preventivní opatření se může stát, že k omrzlinám v důsledku velkého mrazu a dlouhého pobytu v něm dojde. Hory jsou sice krásné a divoké, ale také zrádné a  nepředvídatelné, a proto jejich výzvy přijímejme, ale nepodceňujme je.