Brdský Třemšín na kole

Přesto jsem se o to pokusil. Na radu kamaráda vojáka jsem napsal dopis na velitelství vojenského újezdu se sídlem v Jincích a žádal jsem o povolení cyklistické vyjížďky za účelem reportáže. Do týdne mi přišla zamítavá odpověď podepsaná zástupcem přednosty. Co se dá dělat. Sedl jsem nad mapu a přemýšlel. Třemšín je asi šestým nejvyšším brdským kopcem. S nadmořskou výškou 827 metrů je ale úplně nejvyšším z těch dostupných. Navíc je to i nejvyšší kopec Jižních Brd. Přehodnotil jsem s trochou smutku své plány a pokusíme se tedy vyjet alespoň tam.

Konečně na cestě

Výpravu jsme zahájili ve Slaném. Vyrážíme čtyři – dva muži, dvě ženy. „Alespoň se přesvědčíme v praxi, které plémě má tužší kořínek.“ Zajímavé zahájení výletu, ale nesnadné plánování bylo následováno nepřízní počasí, takže jsme hodně zkusili všichni. Projeli jsme Lány, oblíbené sídlo už prezidenta Masaryka, a za nimi vjeli do hustého lesa, který nás ochránil před silným větrem dujícím proti nám. První zastávku jsem měli hned pod  hradem Křivoklát ve stejnojmenném městečku. Křivoklát je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších hradů českých knížat a králů. Jeho počátky sahají do dvanáctého století, do doby panování Přemysla Otakara II. V průběhu věků byl hrad několikrát těžce poškozen požárem. Jednu dobu byl i obávaným vězením, ale v současnosti se na hradě mohou cítit špatně snad jen kuřáci, protože od června 2007 je hrad přísně nekuřácký. Kuřáci musí odložit svou cigaretku, doutníček či oblíbenou fajfčičku ještě před průchodem hlavní branou. Dopřáli jsme si teplý oběd na zahrádce restaurace, ale zimou se nám při odchodu třásla kolena. Nebylo nám povoleno uložit kola do chodby, abychom na ně viděli, tak jsme všichni solidárně poobědvali venku. Toužebně očekávaný kopec na zahřátí přichází až za vesnicí Roztoky. Stoupání od řeky Berounky je chvílemi i dost prudké, postupně svlékáme jednu vrstvu oděvu za druhou a na konci stoupání jsme propocení jako student, který si při maturitě vytáhl špatnou otázku.

Nocování s překvapením

Už za šera jsme dojeli do Kublova. Tam jsme si na louce, kde prý bývá v létě cirkus, postavili stany. Místní hospoda zavírá v devět, to jsme nestihli, tak jdeme rovnou spát. 51 kilometrů ujetých proti silnému větru se na nás významně podepsalo, usínáme okamžitě. Zítra nás čeká náš cíl – vrchol Třemšína. Ráno nás ovšem čekala další nemilá věc – slimáci! Byli naprosto všude, na kolech, ve stanu a dokonce i v ešuse a botách. Navíc počasí horší než včera, vypadalo to, že každou chvíli začne pršet.
Vydali jsme se klikatou cestičkou, sledováni zříceninou hradu Žebrák a hradem Točník. Žebrák byl postaven ve druhé polovině 13. století. Roku 1336 se stal majetkem královským a Karel IV. jej nechal přestavět na velkolepou rezidenci. Ale jak se říká „všechna sláva – polní tráva“, požár v roce 1532 hrad zcela zničil a dále už se uvádí jako pustý. Oproti tomu Točník je dodnes hradem. Nechal ho postavit Václav IV. jen 500 metrů od Žebráku a tím vzniklo nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí v Čechách. Začátkem zkázy Točníku nebyl oheň, ale třicetiletá válka a události, které jí předcházely.
Projeli jsme rozkopanou Vlašimí a mířili na vesnici Felbabka. Babička mi vždycky říkávala, že když vlaštovky létají těsně nad zemí, bude pršet. Ty u Felbabky létali tak nízko nad zemí, že měli možná i odřená bříška. Před vesnicí Dominikánské Paseky se cyklistická stezka zvedá prudce vzhůru zatravněným svahem a vzápětí křižuje železniční trať. Zde nás upoutala značka s nápisem „Cyklisto slez z kola“. Kdo by ji na stezce pro cyklisty čekal? Ale vzhledem k blízkému železničnímu přejezdu měla zřejmě své opodstatnění.
Ve vesničce Láz jsme byli na našem putování nejblíže mému vysněnému Toku. Šest a půl kilometru vzdušnou čarou. No jo, vojenský prostor. Naše cesta dál vedla zpříma, stále do kopce, lemovaly ji keříky lesních jahod a nejedno veliké mraveniště. A všude vůně dřeva.  Les nalevo, les napravo. Jenomže není les jako les. Ten nalevo je obecní, jak oznamují plechové cedule na stromech a ten napravo už patří vojákům. Projížděli jsme na samé hranici výcvikového prostru Brdy, respektive vojenského újezdu Jince.  

Vojenský prostor

Historie Brd, coby vojenského prostoru, se začala psát v únoru 1926, kdy byl vládou projekt schválen, přestože se někteří poslanci bouřili a řada básníků, vědců a spisovatelů protestovala. Tehdy ovšem armáda nikomu vstup do prostoru nezakazovala. S tím přišli až němečtí vojáci v době okupace, když využívali brdskou střelnici. Po válce se obyvatelé mohli vrátit do svých domovů, neboť nacisté všechny objekty v prostoru zanechali. Další zákaz se objevil na počátku 50. let a to už definitivně. V současné době se na území vojenského prostoru nachází dělostřelecká, tanková i protitanková střelnice, tankodrom, pěchotní i letecká střelnice, házeliště ručních granátů i trhací jáma pro závadnou munici, jež je využívána dokonce policií ČR. Na území prostoru se nalézá i legendární pěchotní srub na Jordánu, jenž si zahrál ve Svěrákově filmu Obecná škola. No, jen si vzpomeňte. „Jmenuji se Igor Hnízdo…….“

Na vrcholu

V Nepomuku jsme poprvé viděli Třemšín – cíl naší výpravy. Závěrečný výjezd nebyl vůbec nic zábavného. Úzká silnička stoupající lesem dva kilometry stále rovně, pak mírná levotočivá zatáčka a další dva kilometry bez jediné zákruty. Pět set metrů před cílem končí asfalt. Přesně v 19:00 jsme stanuli na vrcholu! Na naši počest ustal i otravný déšť a holky sbíraly borůvky o velikosti vraního oka, kterých bylo všude plno.
Vrch Třemšín s nadmořskou výškou 827 metrů je nejvyšším vrcholem jižní části Brd a zároveň nejvyšším vrcholem volně přístupným. Básník Jaroslav Vrchlický jej nazval „králem brdských lesů“. Legenda praví, že hora dostala své jméno podle tří zlatých prutů, neboli šínů, utopených ve studni místního hradu. Ten už bohužel nestojí, ale na místě údajné studny těsně pod vrcholem je postavena kaple. Na vrcholku se dnes nachází provizorní dřevěná rozhledna, která si ovšem naši důvěru nezískala.  

Suché útočiště

Před sebou jsme měli dlouhý studený a vlhký sjezd do vesnice Vacíkov, kde jsme začali řešit suché nocležiště. Všude mokro, bláto a zima, stany vlhké, i my bychom se potřebovali usušit a najíst. Řešení se zanedlouho našlo téměř samo. V liduprázdném Vacíkově jsme už za tmy objevili malou hospůdku ve dvoře bývalého JZD.  Rychle dovnitř, najíst, napít, usušit a zahřát, úplně jedno v jakém pořadí. Kyprá, sympatická výčepní si topila v kamnech. „Prosím vás, nevíte, kde by se tady dalo přespat?“ „No, můžete přespat za barákem na louce, na tý posekaný půlce... Čundráci taky  přespávaj za hasičárnou u nádržky, anebo jestli chcete,“ vytáhla z rukávu závěrečný trumf, když před nás položila další pivo, „tak se můžete vyspat pěkně v suchu támhle ve stodole na slámě.“ Žádný alergik mezi námi nebyl, takže souhlas jednoznačný.
Při plánování výpravy na Třemšín jsem vycházel z jednoduchého výpočtu. Den má 24 hodin. Osm hodin budeme spát. Při průměrné rychlosti deset kilometrů v hodině budeme mít po deseti hodinách jízdy najetou rovnou stovku a ještě nám šest hodin zbude na ledacos. Dnes jsme za celý den ujeli 76 kilometrů. Kde jsem ve svých výpočtech udělal chybu? Někdy po půlnoci jsme stylově zakončili naši úspěšnou výpravu, když jsme si ustlali v suchoučku a teploučku do měkké postýlky tvořené obrovským stohem slámy v chátrající stodole. Byli jsme tak zmoženi, že ani téměř jistá přítomnost myší nám nevadila. Během výpravy jsme ujeli 127 kilometrů.
Před usnutím jsem dírou ve střeše pozoroval táhnoucí temná mračna a Tok mi v hlavě stále tokal. Mám totiž kamaráda, který už na vrcholu jednou byl, a až se tam vydá příště, nebudu po jeho boku chybět.