Laponskem na běžkách

Vlakem přes celé Finsko

Po krátké domluvě jsem se k nim přidala, ovšem auto bylo beznadějně plné. Čekala mě cesta vlakem přes celé Finsko do Rovaniemi, města ležícího na severním polárním kruhu, a dále ještě 300 km autobusem. Na místo určení, Saariselky, jsem dorazila jenom chvilku po setmění. Nahodili jsme na záda naše sice velké, ale ne příliš těžké batohy a překonali prvních pár kilometrů.

Ubytování

Park je vybaven sruby, ve kterých můžou návštěvníci přespat. Funguje to podobně jako na Slovensku salaše. Tady je ovšem přichystané dřevo nařezané na metry, ostrá sekyrka, pila a dokonce hrnce na vaření. A aby toho nebylo málo, v mnoha srubech najdete také plynové vařiče s bombou. Mapu parku s vyznačenými sruby lze zakoupit v informační kanceláři u každého vstupu do parku. Rozdávány jsou i mapoy zdarma, ale ty jsou na vzdálenější výlety příliš jednoduché. Orientace v terénu je obtížná, protože krajina je až na pár kopců na severním okraji parku celkem plochá. Ideální by na orientaci bylo použití GPS.

Zmrzlá divočina

Ráno svítí sluníčko, ale když sjedeme do odlehlejší oblasti parku mimo vyjetou stopu, začíná nepříjemně foukat. Opouštíme okrajovou část parku s několika zimními středisky a chatami. Loučíme se na tři dny s civilizací. Při větru a teplotě -20°C nás štípou tváře, takže je musíme rozehřívat třením dlaněmi. Naštěstí máme všichni dobré bundy proti větru a při chůzi se dost zahřejeme. Za těchto nízkých teplot není jednoduché namazat lyže. Antti už to vzdal a raději při podkluzování trpí. Nám ostatním se podařilo namazat speciálním finským voskem pro velmi nízké teploty, který je tu k dostání téměř v každém sportovním obchodě.

Ideální lyže

Anttiho problém jsou krátké speciální, širší crosscountry běžky, které jsou na jeho váhu příliš krátké. Ideální jsou pro tyto podmínky lesnické lyže, které se tu běžně používají. Skialpy by umožnily vyjet mimo stopu, ale s nějakým delším svezením se počítat nedá. My využíváme s klasickými běžkami na nohou stopy po skútru, ve kterých se jede sice dobře, ale pomaleji než v klasické stopě.

Teplotní rekord

Cílem druhého dne je jezero Luirojärvi se srubem a saunou na dřevo. Jedeme povětšinou lehce z kopce a jsme zvědaví, jestli alespoň zdálky zahlédneme nějakého toho sobíka. Chovají je tady v zimě ve 300km ohradě, a pak na jaře je nahánějí a značkují. Tradiční způsob značkování, kdy se do ucha vyřízly různé geometrické obrazce, se však již nepoužívá. Vidíme spoustu stop, ale na samotná zvířata nemáme moc štěstí. Konečně! U srubu pobíhá hned několik sobů se zvonky na krku. Po zralé úvaze měníme naše plány a zůstáváme na dnešní noc zde, srub se saunou necháváme na někdy jindy.  Pohybujeme se pomaleji, než bychom si představovali, navíc je tady na severu podstatně dřív tma a den se již nachýlil ke konci.
Vyjdu ven před chatu a chviličku přemýšlím, jestli by dnes mohl padnout můj teplotní rekord. Celý den bylo jasno, a tak mám reálnou šanci. Dýchám studený vzduch a poslouchám cinkání zvonců, jak se sobové procházejí všude kolem. V noci se naměřilo -42°C a ráno se svými -35°C je také poměrně svěží. Můj osobní rekord padl.

Trampoty s lyžemi

Teplota hluboko pod bodem mrazu, téměř -35°C, vydržela celý další den. Je to taková zima, že se člověku nechce zastavit ani na svačinu. Alespoň, že nefouká. Jsme v malém zalesněném údolí a musíme se probojovávat krátkými strmými svahy. Do kopce se pohybujeme mimo stopu skútrů a beznadějně se boříme. Sníh je hluboký a naše lyže příliš úzké. Nelze jít stromečkem ani bokem. Raději stoupáme pěšky, s lyžemi na zádech. Jen Anttimu zamrzlo vázání a lyže si sundat nemůže. A tak je o srandu postaráno. Anttimu nakonec nezbylo nic jiného, než zout lyže i s botama a nechat je nad kamny rozmrznout. Přestože venkovní teplota stoupla na -20°C, vydatně topíme. Podařilo se nám tak vytopit srub skoro jako saunu. Po 30 km jsme ke konci dne všichni unavení.

Zpět do civilizace

Další den je poslední, který strávíme putováním. Čeká nás doposud nejtěžší cesta, dlouhá kolem 40 km. Za celou dobu jsme potkali jen tři skupinky lidí, většinou večer ve srubech. Příroda má pro nás velké kouzlo a civilizace nám rozhodně nechybí. Naším cílem je srub Rumakuru, kde jsme spali první den a ze kterého ráno opět vyrazíme zpět do civilizace. Hned na začátku dne nás rozehřeje stoupání. A ten sjezd, co potom následuje, je naprosto bezkonkurenční, protože na Laponsko je poměrně dlouhý. Prostě paráda. Dále nás už čeká jenom cesta po rovině do střediska Kiilopa a odtud již do našeho srubu.
Tma nás zastihla asi 3 km před Kiilopou, ale západ slunce stál opravdu za to. Jelikož jsme tak daleko na severu, trval velice dlouho. Můžete rozeznat tolik odstínů teplých barev, že je ani nespočítáte. Stojím a fascinovaně koukám, sníh se úžasně leskne a ve stínu nádherně modrá. Celé nebe má barvu zapadajícího slunce… Je to neuvěřitelná krása. Od této doby tvrdím, že v Laponsku se něco vznáší ve vzduchu. Něco, co způsobí, že když si vzpomenu, mám na rtech úsměv a vzpomínky doprovází pocit tajemna.
Kromě již zmíněných závad u lyží jsme neměli žádné další problémy. Je potřeba mít dobré vybavení, hlavně oblečení proti větru a termosku. Bylo to úžasných pět dní v divočině a já se tam určitě ještě někdy vrátím.