Aklimatizační výjezd na Stol

Na vrchol přes motorkáře

Z Idrska, které leží v nadmořské výšce kolem 200 metrů, vyrážíme lehce po desáté hodině. Během následujících šestnácti kilometrů zahřívací jízdy jsme po silnici vystoupali do 500 metrů a za vesničkou Sedlo odbočujeme na cestu k vrcholu. Věžní hodiny odbíjejí pravé poledne. Asfalt skončil. Kamenitá cesta se na úvod celkem prudce zvedá, kamínky od kol odstřelují do metrové výšky, slunce svítí, nebe bez mráčku a nás čeká převýšení 1100 metrů.
Stoupání po úvodních metrech trochu povolilo, cesta je hlinitá a dobře utažená. Jede se v pohodě. V jedné ze zatáček jsme překvapili motorkáře jedoucího z vrchu. Trochu se nás leknul, řidítka stočil o něco více než bylo zdrávo a teď se válí i se svým strojem v prachu cesty. Nenadává nám.    

Práce na silnici

V polovině stoupání nastala malá zrada. Buldozer upravující cestu. Až k němu byla cesta sjízdná celkem dobře. To, co nastalo za ním, nás dost šokovalo. Nic podobného a nic horšího jsem v mém dosavadním cyklistickém životě nejel. Stíny stromů jsou dávno hluboko pod námi v údolí, slunce svítí a cesta je samý velký kámen mezi ještě většími kameny. Pot se řine do čela. Nohy šlapou na nejlehčí převod. Nezbývá nám nic jiného než se pevně držet řidítek a nechat kolu volnost, protože sebou po kamenech hází jako nervózní srnka při epileptickém záchvatu. Kdo zastaví, má problém se opětovně rozjet. Kamínky od kol už neodstřelují, jsou tak velké, že se sotva převalí. Voda v cyklistických lahvích ubývá stejně rychle jako naše síly. Dřina, dřina a dřina. Začínám mlít z posledního, a tak občas pod záminkou fotografování zastavuji. Nad námi i v údolí pod námi poletují „padáčkáři.“ Stol je totiž díky termice jako stvořený pro paragliding.

Crazy road

Těsně pod hřebenem je v nadmořské výšce 1405 metrů rozcestí Maly Vrh. Cedule na něm neúprosně ukazuje vzhůru směr Stol po malé pěšince vyšlapané v trávě. Shodou okolností odtud právě přijíždějí dva cyklisté, kroutí hlavami a dokola opakují „crazy road.“ Chvíli váháme a pak vyrážíme vzhůru, po té vynaložené dřině přeci nezůstaneme v polovině cesty. Nedaleký obzor je ukončen šedivými zasněženými štíty Triglavského horského masivu. Za předchozí fyzické strádání jsou nám odměnou nádherné výhledy do okolní hornaté krajiny.
Asi po stovce ujetých metrů skutečně nastává „crazy road.“ Pěšinka mizí, do cesty se nám staví nízká ohrada z ostnatého drátu a za ní pokračuje neznatelná stezka. Překonáváme plot zkoušíme ještě kousek šlapat. Stezička nás po několika nastoupaných metrech přivádí zpět k ostnaté ohradě a klikatí se dál vzhůru. Jet se to už nedá. Asi by nebyl problém těch zbývajících dvěstě výškových metrů k vrcholu dojít, ale už by to nebyla cyklistika. Výš už to zkrátka na kole nejde. Ach jo. Karel odněkud vykouzlil trochu teplé plechovkové pivo, na počest dosažení – nedosažení vrcholu. Pořizujeme vrcholové fotky. „Padáčkáři“ nám poletují nad hlavami a pískají na nás. Něco málo statistiky: výškoměr ukazuje, že jsme 1488  metrů nad mořem. Podle tachometru máme nastoupáno 1270 metrů a naklesáno pouhopouhý metrů pět. Je 15:00 hodin a najeto máme 27 kilometrů. 

Lejnový úsek směrem dolů

O cestě dolů rozhoduje Koprda. „Nejsme ňáký tramvajáci, abysme jezdili stejnou trasu sem a tam.“ Dolů holt pojedeme jinudy. „To je bajking co?“ rozplývá se Koprda nad cestou dolů, která zpočátku mírně klesá po hřebeni a za každou zatáčkou se nám otevírají nové a ještě lepší výhledy do krajiny než byly ty předchozí. Ale jak se říká, nic netrvá věčně. Cesta končí u jakési drátěné branky, za ní následuje asi osmimetrový úsek, jehož povrch je tvořen pouze a výhradně lejny všeho druhu. Díky teplu vytvořily jakousi měkkou smradlavou souvislou vrstvu. Pneumatiky se boří až po ráfek. Obrovské hejno mušek se rozlétlo do všech stran. Spadnout teď z kola by pro nešťastníka znamenalo potupně smrdět po zbytek dne a možná i zítra. Fuj, zvedá se mi žaludek při té představě. Dáváme pozor a nepadá nikdo z nás.

Downhill

Po překonání „hovningového“ úseku nabírá cestička strmější spád. Zaschlá lejna odletující od plášťů nás ještě chvíli cvrnkají do zad a obličeje. A pak to přišlo. Kolmá kamenitá pěšinka prudce klesá dolů. Místy se stává nesjízdnou. Přesto to zpočátku zkoušíme. V některých úsecích vedeme kolo dolů pěšky, brzdíme brzdami i patami, nohy i kolo podkluzují po kamenech. Těšili jsme se jak si sjezd dolů vychutnáme a teď tohle. „Bajker holt těžkej život má,“ nenechá se z míry vyvést Koprda.

Je to trochu trápení, s cyklistikou to nemá mnoho společného, ale všechno jednou končí. Potlučení dojíždíme do kempu s příznačným názvem Lazar. Leží nedaleko Kobaridu na břehu tyrkysové řeky Soča a pivo stojí dvě euro. „Mám další plán,“ straší nás Koprda. „Dáme pivo, kapučíno a štrůdl.“ Bilancujeme. Při takřka downhillovém sjezdu došlo na několik pádů přes řidítka. Došlo na odřeniny a krev. Došlo na ohnutou přehazovačku a dokonce i na rozbitou helmu. „To k bajkingu patří tohleto,“ uzavírá debatu spokojeně Koprda.
Při dnešní horské výpravě na Stol jsme ujeli a utlačili rovných 50 kilometrů. Že jsme nedosáhli vrcholu? Nevadí, zítra při výšlapu na Mangrt si spravíme chuť.