Siberut - testování vybavení on-skin

Výrobce radí, cestovatel trpí
Nejdřív bylo bahna po kotníky, později došlo až na kolena. Je to zvláštní pocit, když se vám trekovka, která vás až do teď spolehlivě chránila před vlhkem, plní kalnou vodou a vám v tu chvíli na mysli vytane upozornění od výrobce, že se vnitřek boty nesmí za žádných okolností dostat do přímého kontaktu s tekutinami a že je třeba občas mosazná očka na tkaničky promastit a botu otřít vlhkým hadříkem…To všechno je v takových podmínkách k smíchu. Nevím, proč výrobce třeba místo toho neuvádí, že trekovka plná vody váží asi tři kila. A že při čvachtání skrz močál vás mohou do chodidel lechtat maličké bublinky uvolňující se z boty. Vodu jsme po návratu z bot vylili, bahno oškrábali a položili trekovky na bok do stínu.

Umí foťák plavat?
Další ráno byly však boty stejně mokré jako předchozí večer. Z kalhot jsme celkem zbytečně vymnuli kilo téměř suchého bláta a vyrazili opět do džungle. Ten den jsme po kluzkých kládách přecházeli mnoho řek, říček, potoků a propastí. Před námi byla asi deset centimetrů pod vodou potopená kláda přes řeku. Ani nevím jak, najednou jsem plavala i s foťákem v hnědé páchnoucí vodě. Zrovna při posledním focení jsem si z lenosti neuložila foťák do igelitového sáčku a nezagumičkovala tak jako jindy. Bohužel z toho nemůžu vinit nikoho jiného než sebe.

A následky bahenních zábalů a téměř minerálních koupelí v Siberutské džungli na našem vybavení?
Foťák jsem nechala dva dny vyschnout (při stoprocentní vlhkosti vzduchu) a zkusila fotit. Až na to, že občas nebleskal (hop anebo trop) a nešla měnit clona ani čas, takže pokud jsem chtěla nízké clonové číslo, musela jsem fotit na mód "portrét" a pokud vysoké, řešila jsem to módem "panorama". Co bylo horší, aparát nešlo vypnout. Pochopitelně je to lepší, než kdyby nešel zapnout, ale zdržuje to. Pokud jsem nefotila, odmontovala jsem batterypack, otevřela jeho víčko a vyňala jednu ze čtyř baterek. Taková operace trvala asi minutu, to samé při zapínání. S tím se momentky rozhodně fotit nedaly. Nicméně jsem si s touto poněkud těžkopádnou improvizací si vystačila celé dva měsíce až domů. Dokonce i z utopeného filmu něco bylo.
Petrova Praktica ze solidárnosti přestala měřit expozici. Že by po půl roce a čtyřech filmech došla "na věky držící baterka?". Těžko říct, fakt je, že fotky udělané od oka bez expozimetru dopadly mnohem lépe než ty měřené.

A trekovky?
Úplně vyschly asi po týdnu nošení a chodit s téměř suchou nohou a vlhkou ponožkou se v nich dalo už po třech dnech. Je to zvláštní, ale když si na to člověk zvykne, tak mokro v botě (pokud není nějaký moc náročný terén) není zase tak nesnesitelné. Nebo že by si člověk pod tlakem nutnosti zvykl na všechno? Horší je, že jak boty vysychaly, popraskaly v namáhaných švech a Petrovi praskla podrážka. O ztvrdlých, neustále se trhajících tkaničkách ani nemluvím. Máme s sebou přeci pevný provázek. Naštěstí v ostatních částech Indonésie nepršelo a trekovky jsme už potřebovali jen k výstupům na několik sopek.

Doporučení
Zkrátka, existují místa na zemi, kde vám nepomůže ani nejnovější hi-tech vybavení. Kdybych jela znovu na Siberut, vzala bych si tentokrát plátěné kotníkové tenisky a podvodní foťák na jedno použití.