Putování Španělskem

Do Santiaga severní cestou 

Na cestu jsem se s kamarádkou Terezou vydala v červenci minulého roku a nevedly nás k tomu ani tak náboženské důvody, jako spíš touha užít si bezstarostné léto a poznat kus Španělska. Autobusem jsme z Čech dojely do francouzského Toulouse a poté se stopem dostaly do San Sebastianu, našeho výchozího místa. Rozhodly jsme se jít do Santiaga po tzv. severní cestě přes Bilbao, Santander a Gijón. Rozhodně vám ji doporučuji, a to ze dvou důvodů. Severní cesta není tak oblíbená jako francouzská cesta vedoucí vnitrozemím, a proto na ní nepotkáte davy poutníků. Navíc vede většina trasy poblíž moře, které příjemně ochlazuje vzduch. Vyhnete se tak vyprahlým pláním na jihu.      

Nutné vybavení

V San Sebastianu jsme si vyzvedly credencialy, poutnické knížky, díky nimž můžete přespat v ubytovnách rozmístěných po cestě. Zbytek dne jsme strávily na úžasných bílých plážích ve městě a následující den konečně vyrazily. Začátek putování hornatým Baskickem byl nejnáročnější, protože jsme si ještě nezvykly na tíhu našich batohů. Rozhodly jsme se proto zredukovat jejich váhu. Zůstala mi nakonec dvě trička, svetr, jedny odepínací kalhoty, tenisky, sandály, tři páry ponožek, jeden ručník pro obě, pláštěnka, malý spacák, karimatka, foťák, plynový vařič a polovina stanu. Navíc jsme s sebou neustále nesly litr vody a trochu jídla, takže můj batoh nakonec vážil příjemných deset kilo.

Neuvěřitelně milí Španělé

Neměly jsme s sebou v podstatě žádnou mapu, jen mapičky z informačních center, které byly dost nepřesné. Nebyl s tím ale žádný problém. Cesta byla na každém kroku značena žlutými šipkami nebo mušlemi. Ty jsou symbolem cesty a každý poutník má na batohu alespoň jednu připevněnou. Lidé se k poutníkům chovají velice hezky, a pokud se přece jen ztratíte, vždycky vám rádi pomůžou. Můžete se setkat s tím, že na vás budou pokřikovat „buen camino!“ (šťastnou cestu), nebo vás rovnou pozvou na večeři. Bohužel jsme španělsky moc neuměly a s angličtinou jsme to zkoušely marně, a tak konverzace s domorodci často vázla. Navíc jsme po týdnu ztratily slovník a nezbývalo nám než spoléhat se na naše herecké schopnosti. 

Denní kilometrové dávky

Denně jsme ušly okolo pětadvaceti kilometrů a postupem času nám to přestalo dělat sebemenší problém. Ze začátku jsme sice měly pár puchýřů, ale vzaly jsme si dobře vyšlápnuté boty, a tak to byla záležitost jen prvních dnů. Protože jsme pokaždé nedošly do poutnické ubytovny, za které se musí někdy platit 4 nebo 5 Euro, přespávaly jsme ve stanu. Původně jsem ho chtěla také obětovat, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsme ho měly. Ráno bychom jinak od padající rosy byly úplně mokré. K mým nejkrásnějším zážitkům patří nocování na pláži blízko města Santander, kde jsme viděly nádherný západ slunce. Oficiálně se sice na plážích a mimo kempy spát nesmí, ale nám se za celou dobu nestalo, že by se nás někdo snažil vyhodit.
Pokud jsme do ubytovny došly, vypraly jsme si prádlo, osprchovaly se a někdy si i uvařily. Jídlo jsme si koupily vždycky na den dopředu. Po cestě jsme jedly skvělé ostružiny, které právě dozrávaly, nebo jsme loupily na zahrádkách. Celkově jsme vystačily s 8 Euro na den pro obě bez výraznějšího omezování se.

V cíli za 33 dní

Do Santiaga jsme dorazily asi za měsíc od našeho příjezdu do San Sebastianu. Za celou cestu nám pršelo asi pětkrát a teplota se pohybovala mezi dvaceti až pětadvaceti stupni, tedy ideální počasí pro chůzi. Často jsme se dostaly k moři a zaplavaly si v osvěžujících vlnách. Prošly jsme Baskicko, Kantábrii, Asturii a došly až do Galicie, kde leží svaté město. Odhaduji, že jsme ušly okolo osmi set kilometrů. Toto číslo možná zní jako velká vzdálenost, ale věřte mi, že se to dá ujít snadno. Obzvlášť když máte chuť, dobrou náladu a společníka, na kterého se můžete spolehnout.
Příchod do Santiaga jsme pořádně oslavily ohňostrojem a láhví španělského vína v rámci konce tamějších svatojakubských slavností. Následující den jsme se zašly podívat na mši pro poutníky sloužené v monumentální katedrále sv. Jakuba. Slavnostní atmosféru jsme si mezi stovkami turistů a poutníků bohužel moc nevychutnaly. Ale jak známo, i cesta může být cíl.

Sice jsme nenašly smysl našeho života, ale získaly jsme mnoho zkušeností a leccos jsme se o sobě dozvěděly. Často na „camino“ vzpomínám a díky energii, kterou jsem během cesty získala, byla letošní dlouhá zima o něco snesitelnější.