Úspěšně v cíli

Parádní eukalyptový les

Neděle 22. listopadu. Z vesnice Piňera vybíhají oba kluci. Je před nimi ještě 230 km a ty vybojují spolu, jako tým. Je to boj, ale Santiago je jediné, co kluky žene dopředu. Po několika kilometrech se objevují problémy už i u Pavla, ale pere se dál. Kyčelní kloub nefunguje, jak by měl a to se na běhu podepíše. První etapa, žádná změna, asfalt.
Sny a přání o dlouhém příjemném terénním běhu se klukům začínají plnit a dalších 50 km dne je v parádním eukalyptovém lese. KONEČNĚ!!! Znovu dobíháme za tmy, deště a světel čelovek, do města Mondoňedo. Zdejší albergue spravuje místní policie, tak se na stanici stavujeme pro klíče a pádíme na budovu. Tak takový luxus si nikdo z nás na poutní cestě nepředstavoval. Za takové bydlení by se v ČR nemusel stydět ani politik. Pavel dostává vydatnou masáž a pasivní strečink od celého týmu, Lance Armstrong hadra.

Cíl se vzdaluje

Další ráno se budíme, necháváme holky spát a ubíháme vstříc mlžnému ránu. Už včera počátkem druhé etapy jsme se odklonili od pobřeží a zamířili do vnitrozemí k Santiagu. První dnešní překážkou jsou místní vrcholky. Než jsme k nim vyběhli, tak to byla dřina, ale počasí bylo příjemné. Na hřebeni se to prudce mění a proti klukům začíná foukat silný vítr. „Na hřebeni to nebyl žádnej med. Měl jsem pocit, že stojím na místě. Ale ten vítr prověřil, že síly ještě máme“ říká Pavel při pauze.
Jak se blížíme k Santiagu, tak se na směrových patnících objevuje hodnota kilometrů ke katedrále, což klukům pomáhá a motivuje k ukrajování kilometrů. Ale jak už jsme několikrát psali, nikdy se nenechte ukolébat, že by Vám ve Španělsku něco ulehčili. Orientační patníky sice značí kilometry do cíle, ale co udělá s psychikou, když vám na patnících ubíhají kilometry z 129km na 124km, dále na 120km a po takové dávce na dalším patníku naskočí 133km? Co se dá dělat, nohy už jedou úplně samy a my tedy jedem s nimi.

Nevěřící mniši

Den končíme znovu za tmy a pořádně se připravujeme na nová překvapení. „Jedna věc nás těší a to ta, že jestli nás něčím Španělsko zítra překvapí, tak to bude v každém případě naposled, do konce nám zůstává 70 kilometrů a ty rozdupeme“, říká s úsměvem na rtech Zdenek. Jde se spát, tentokrát do kláštera k mnichům, kteří jen kroutí hlavou nad tím, že jsme poutníci v autě a nevěří tomu, že do Santiaga už 9. den běžíme.

Poslední den

Poslední den!!! To je pocit. Ráno nohy bolí jak za celých deset dní ještě ne. Víme, že to budeme muset ještě vybojovat, ale to nás už nezastaví. Ráno si dáme růžovou lentilku a utíkáme celou tuto taškařici šťastně ukončit. Krásná příroda a pohoda venkovských uliček většiny poslední trasy nám běh velmi zpříjemňuje a s radostí se dostáváme na posledních 15km. My to dokážeme!!! Poslední oběd v poklusu a běžíme to ukončit.

Jsme v tam - v Santiagu

Hodina a půl a je to tam!!! Přebíháme Monte do Gozo, poslední kopec před městem. Před námi se otevírá, pro běžného turistu nikterak nádherný, ale pro nás ten nejkrásnější pohled posledních dní. Santiago. Sbíháme z kopce, míjíme ceduli Santiago a poslední 3 km městem si vychutnáváme. 500m před katedrálou se potkáváme s děvčaty a ke katedrále běžíme spolu, Pavel, Hanča, Marťa a Zdenek, celý tým!
Jsme tady! Kluci na sebe koukají a chvílemi jim zrak uteče na katedrálu. Oči se lesknou slzami. „Brácho, my to dokázali!“ „Já vím vole, jsme tady!“ „Díky!“ 
„Byl to neuvěřitelný zážitek, ale jeho důsledky nám ještě pořád nedochází. Je nám jasné, že jsme dokázali něco, co nikdo na světě, ale zatím je to pro nás dokončený, dlouhý, bolavý, ale krásný běh,“ říkají kluci a ztrácí se do nitra katedrály.