Pákistánem nahoru a dolů..

Čtvrtek, 26.dubna 2001
Jsem v Gilgitu. Mám za sebou základní tábor pod Nanga Parbat. Také mám parádní rýmu, protože tam bylo dost sněhu. Tak se léčím a čekám, až se vylepší počasí. Internet je tu poměrně drahý a pomalý, tak se ozvu z Rawalpindi, až si pojedu pro to vízum.

Pondělí, 30.dubna 2001
Čaute opět z Gilgitu,
Před pár minutama jsem se dozvěděl, že asi 30 km odtud, ve vesnici Gupis, našli před 4 dny mrtvou holku z Čech a kluka, co byl s ní, nemůžou najít. Tak jsem hned běžel k internetu, ať to stojí co to stojí. Takže, já jsem v pořádku, nic mi není. Tedy, relativně. Navštívil jsem Hunzu (Karimabad, Aliabad, Passu), nějaký ty ledovce tam okolo a chystal se domů, jenže íránské úřady opět mění mé plány. Vízum ještě nemám a mám volat až za týden. Raději budu čekat tady v horách, kde je relativně levněji. Také mám opět problémy se zažíváním. Užívám Entizol, mám podezření na bakterie. Jen nevím, jestli to dobře dávkuju. Rýma už je pryč, poslední 4 dny je taky parádní počasí.
    Ani jsem se vám nepochlubil, jak to dopadlo s tím vyvoláním filmu. Strašně. poškrábaný, opatlaný, takže to nechám až na doma. Zítra se vydám jen nakrátko do Naltar Valley, abych v sobotu ráno stepoval před ambasádou.

Sobota, 5.května 2001
Pěkné odpoledne z Rawalpindi,
Z Pindi jsme se rozjel nakonec přímo k Rakhiot bridge. Během neděle jsem došel k rozpáleným údolím do Fear Meadows a v pondělí jsem společně s jednim Francouzem a jedním Pákistáncem navštívil base camp, kde bylo sněhu až do pasu, někdy i víc. Naštěstí přálo počasí a sluníčko docela pálilo.
    V úterý po poledni jsem se vydal na cestu zpět k mostu, kde jsem okolo šesté večer stopnul třetí auto, co jelo kolem - maličké Suzuki. Po 30 km v Jaglotu mě řidič vybídl, abych řídil, a já neváhal. Řídil jsem tedy 50 km do Gilgitu, na KKH (Karakoram highway), za tmy. A poněvadž Pákistán býval anglickou kolonií, jezdí se vlevo, takže famózní zážitek. Následující dva dny jsem proležel v Gilgitu s rýmou. Třetí den jsem se prohlédl okolí - Budhu vytesaného ve skále v ženské podobě a Beyálský most, což je údajně v Asii nejdelší zavěšený most svého druhu.
    Ještě týž den jsem se rozjel do Hunzy, přesněji do jejího centra - Karimabadu. Báječné místo na zemi s nejlepšími lidmi, které jsem v Pákistánu potkal. I když Karimabád je továrna pro turisty. Takže jsem následující den po prohlídce pevnosti jel ještě více na sever, do vesnice Passu, opět zpět po KKH do Gilgitu. Tam jsem totiž objevil nového kamaráda z Hunzy - Aslama. S ním, a s dalšíma dvěma úžasnýma lidičkama Robertem a Jankou, jsme se seznámili ve Fear Meadows. Právě tento pár je na půlroční cestě po Asii a díky nim asi budu mít pro vás na diashow jedinečné zvukové záznamy.
    V úterý jsem se již cítil naprosto zdráv a podniknul jsme tedy výšlap do Naltar Valley. Opravdu překrásný údolí, ale vzhledem k množství sněhu a nedostatku času jsem se musel vracet stejnou cestou. Teď jsem v Rawalpindi a zítra si konečně jdu pro vytoužené íránské vízum, které už mám zaplacené. Hned potom bych jel do Peschawaru a dál do Quety.
Adios

Na pokračování...