Na vlastní pěst z Istanbulu do Pákistánu a dál…

Čtvrtek, 22.března 2001
Právě jsem v Burse. Čekal jsem, že tady půjde stopování líp. Ačkoliv mám ceduli, dost často jedu od vesnice k vesnici. Sice nečekám na stopu déle než 15 minut, ale za den toho moc neujedu. Istanbul je sice gizel, jak se tu říká všemu dobrému, ale jinde jsou až o třetinu nižší ceny. Třeba v Izmitu, který jsme navštívil včera. Měl jsem tak trochu odpočinkový den, ujel jsem pouhých 100 km. Celá oblast Izmitu byla před 2 lety postihnuta zemětřesením, a tak jsou tam ještě dnes k vidění následky. Nějaké trosky, stanová městečka a hlavně v ulicích spousty prachu.
    Bursa je poklidné, hezké městečko, kde čile probíhá výstavba. Staví se tu metro, a tka ej tu tak trochu prašno. Bursa byla kdysi centrem Otomanské říše, na zdejším pahorku jsou z této doby vykopávky. kousek odtud jsou hory Uludag, které mají přes 2000 m.n.m. a kde je v Turecku poměrně známé lyžařské středisko. Doufám, že se ještě taky dostanu do Canakkale, 300 km vzdáleného města. Uvidíme.
    Co se jídla týče, jím většinou Kebaby a podobný věci. Vody je tu všude dost, nebo u mešit, kterým se říká Dzami. Přes den je tu příjemných 26 stupňů, přes noc klesne teplota na 5 stupňů. K večeru občas prší. Předevčíden jsme se jen tak tak vyhnul bouřce. Směřuji do Antalye. Tak zatím.

Úterý, 27.března 2001
Těší mě váš zájem o to, zda ještě dýchám. Díky za všechny vzkazy.
Zpět k cestě. Turci. Kdybych měl razit teorii jednoho ze svých přátel a přijmout každou nabídnutou cigaretu, tak za den zvládnu krabičku naprosto s přehledem. Turci jsou silní kuřáci, ale jsou také hodně přátelští a to včetně policistů (s jedním jsem prokecal příjezd ministra, kterého měl hlídat:-). Kromě toho jsou velmi pozorní i k sobě navzájem. Přátelé se například vodí po ulici za ruce a tak. No, vůbec si tu trochu jinak projevují přízeň, a tak se při setkání pořád líbají a podávají ruce. O Turkyních už to tak neplatí. Zejména co se věřících týče. Ty jsou většinou zašátkované a přeci jen už jsem dost na východě, takže tu chodí ninjové. Těmto ženám se stěží podíváte do očí, a že je to jediná část těla, kterou mají nezakrytou šatstvem. Řidiči na stopu vás pozvou minimálně jednou na čaj a vůbec, jsou neobvykle milí a pozorní. Někteří, hlavně prodavači, taxikáři a řidiči dolmusů jsou až otravní - pořád na vás troubí. Jedí velmi zdravě - zeleninu a ryby, dosahují v průměru menšího vzrůstu než Středoevropani.
    Autostop do Izmitu docela jde, tzn. že bere v průměru každý pátý auto. Hlavně tady na jihu umí naštěstí anglicky. Turečtina je poměrně složitej jazyk, umím jen pár slov a ty mě stály poměrně dost úsilí. Je zláštní, že donedávna jsem jezdil především náklaďákama, ale teď jednoznačně převažují osobní auta. Nicméně, už se mi tkaé podařilo stopnout traktor, uvelebit se na jeho blatníku a svištět si to 60-tikilometrovu rychlostí za hodinu. Vyzkoušel jsem si již i skútr.
    Při stopování z Bursy jsme měl první bezpečnostní problém, ale ten jsme nakonec hravě vyřešil (pánové, začne-li Vás v Turecku otravovat nějakej dotěrnej prostitu, tak raději utečte, on vás už potom nechá v klidu). Stopování z Bursy mi moc nešlo. Hned v druhém autě seděl Turek, který si připaloval jedno cigáro za druhým. Navíc si nenechal vysvětlit, kam vlastně chci jet. To způsobilo, že jsem byl nucený vynechat Tróju, neboť mě vyhodil na půli cesty mezi Bursou a Izmirem. Jel jsem tedy rovnou do Izmiru a cestou jsme ještě ke všemu stihnul pořádně zmoknout.
    Izmir má asi milion obyvatel a podařilo se mi jej poznat vcelku důkladně, včetně předměstí. Vcelku milé město u moře. Jen čističi bot jsou tam agresivní - zašpinili mi kalhoty. Tyhle kaťata se mi navíc podařilo v jednom tamním dolmusu i natrhnout.
    Když jsme v průběhu soboty zkoušel chytit stopa na jih (slov pokus je zde více než trefné, trvalo mi totiž celý den), potkal jsem Teze. Je to student ekonomie v Izmiru a hlavně, je to náruživý horolezec. Zrovna stopoval za svými přáteli do Baffy (nedaleko Millas), tak jsem přijal jeho nabídku a jel s ním.
    U Baffy je nádherné jezero, a terén vhodný na boldrování. Celý dne jsme strávil s ním a jeho přáteli lezením po skalách a povídáním v restauraci u jezera. Zažil jsem několik neopakovatelných gastronomických zážitků. Ochutnal jsme RAKY, což sice není tak dobré jako slivovice, ale má to svých dobrých 45% (oni ot míchají s vodou a diví se mi, že to mohu pít jen tak:-). Prostě celá neděle absolutní pohoda.
    Večer se mi ještě podařilo ujet 100 km. V pondělí jsme se také dostla poměrně daleko, ujel jsem 300 km, a tak jsem se dostal přes Antalyu k místu zvanému Olimpos. Tam jsem se toulal celý den. Nádherná pláž, kde želvy snášejí a zahrabávají svá vejce (ale až v květnu), ale také zbytky města z dob římské říše. Trochu jsem se snažil potrénovat a zdolával okolní kopce. V okolních údolích se pěstuje spousta rajčat a citrusů. Bohužel je tu celý den opar, a tak jsem zvědavý, jak moc dobře vyjdou fotky s tímhle špatným světlem.
    Taky už jsem to nevydžel a hraji si na turistu. Neboli, chodím v kraťasech. Včera se tu teplota vyšplhala na 30 stupňů a bylo takový dusno...Už se fakt těším na pákistánské vedro, kde mě v poušti Mohendzodara čekají čtyřicítky. Takže dnes tu vlastně bylo příjemných 25 stupňů...Jinak Antalya vypadá docela dobře, jen je tu na můj vkus moc hotelů a také turistů.

Středa, 28.března 2001
Chtěl jsem si dopřát jeden den u moře a potom vyrazit do Kapadokie, ale ráno bylo v Antalye pěkně ošklivo, tak jsem se vydal rovnou do Kapadokie. Takže nakonec šlo všechno i tka rychleji než jsem přepokládal. Povozili mě totiž samí parádní fára jako BMW a HYUNDAI, takže jsem oněch 500 km zvládl určitě rychleji než autobus (mně to trvalo asi 6 hodin). navíc se bylo pořád na co při cestě dívat. Silnice vede přes hory, ale i rovinu, lépe řečeno náhorní plošinu, ležící ve výšce 900 m.n.m. Také jsem Vám úplně zapomněl napsat, jak to tu všechnbo krásně kvete a má se tu všechno čile k světu.
    Co se týče hygieny, tedy především té mé, osobní, tak se mi daří měnit si oblečení tak jednou týdně (samozřejmě, některé části oblečení si stačím prát i častěji). Kompletní očistu jsme zatím podstoupil jednou týdně, ale mám-li možnost využít volného a dostupného zdroje vody, využívám jej seč mi síly stačí.
    Krajina vás v Turecku pokaždé něčím překvapí. Od překrásných hor, s dosud zasněženými vrcholky, přes úrodná údolí a roviny, vyschlé pláně, pohodové pláže až po přetechnizovaná území. Na první pohled se mi zdá, že si Řekové životního prostředí moc neváží. Většina se ke krajině chová macešsky, odpadky vyhazují vpodstatě kdekoli. Také mě překvapila "předrátovanost" téhle země, je tu spousta elektrického vedení a všelijakých plotů. Ani nevím k čemu tady ty ploty vlastně slouží, snad kromě vojenských, ke kterým je lepší se nepřibližovat. V každém se totiž najdete vždy nějakou tu díru.
    Včera jsem nachodil poměrně dost kilometrů, a tak po dnešním, odpočinkovém dni se na zítra chystám probádat okolí Goreme a příslušející údolí. Doufám a těším se, že brzy narazím na nějaké jezero, potok nebo řeku, abych se vykoupal:-).

Neděle, 1.dubna 2001
V okolí Goreme jsme prožil parádní den. Toulal jsem se celý den po těch velkých tureckých drábských světničkách:-). Skvělá místa ve skalách, kde se nachází poměrně velké množství vody. Za celý den jsme nepotkal více než 20 lidí, z toho turisti tvořili polovinu. Vše jsem okořenil dvěmi nádhernými východy slunce.
    Stop tady jde bez problémů, až na pátek, kd yjsme ujel jen asi 300 km. Ale to jsme si vynahradil v sobotu, kdy jsem si stačil prohlédnout Sivas a ještě dojet až do města Erzurum. Tady jsme zašel do skutečně východního hotelu (naše hygienička by žasla), který stál 3,5 mil. a kd ejsem se dal do kupy před Íránem.
    Ráno jsem si prohlédl město, které je milé, včetně Citadely, která je opravdu výjimečná. Na stopu se mi až na dvě výjimky podařilo zastavit vždy první auto, co jelo kolem. Od Sivasu potkávám často na silnici vojenské hlídky, ale Kurdové jsou naprosto v pohodě. neměl jsme zatím nejmenší problém.
    Ararat je krásná hora, hlavně již dva roky přístupná pro výstupy, takže ji určitě někdy budu muset slézt. Je to zvláštní, ale čím více jdu na východ, tím více se slunce schovává za mraky. To se jistě změní a já vytáhnu sandály. Sníh se tu ještě drží ve výšce kolem 2000 m.n.m., ale i tam rychle taje a přes léto zůstává pouze ve výškách 4000 m.n.m. Pro zajímavost jen dodám, že v Kapadokii je prý přes zimu okolo 20 cm sněhu).
    Teď mířím do Íránu , kde údajně Internet vůbec není, nebo je dost drahý. Takže, teď nastává let do stínu půlměsíce, neboť doufám, že se mi podaří prodloužit pětidenní vízum do Íránu a že se Vám tudíž neozvu dříve jak za 14 dní z Pákistánu.

Úterý, 3. dubna 2001
Lidičky, jsem v Teheránu!
Je to super, hlavě tedy ta jízda autobusem, kdy jsem si pořádně pokecal anglicky. Lidi tu řídí jak šílený. Když přecházíte ulici, tak se cítíte asi tak jako žabička v oné hře, kterou nejspíše znáte jako první PC hru. jen mám problém sejít se s jedním kamarádem, jehož rodiče neumí anglicky a on asi není doma. Škoda.
    Také Chomejny se nejspíše dozvěděl o mém příjezdu a vyhlásil svátek nebo super prázdniny, či co. Takže jsou tu všechny obchody pozavírané. Otevřou se až v neděli a mně končí vízum v pátek. Snad se mi jej podaří prodloužit v Esfahánu. Internet je tu opravdu drahý, ale jinak je tu neskutečně levno.

Středa, 11. dubna 2001
S tím svátkem je to samozřejmě složitější. Chomejny a Chomenej mají zkrátka podobný jména a ono jich bylo i víc a nějak se mi to popletlo.
    Po skvěle prožitém dni v Teheránu jsem se přes noc přesunulo velmi komfortním lůžkovým vlakem do Yazdu, kde jsem měl možnost prolézt od základů po střechu sto let starý původní perský dům, uplácaný z hlíny a slámy. Také jsme jedlo jídlo z vnitřností, ale fakt, že je z vnitřností, jsem se dozvěděl až později.
    Protože nic nejelo do Esfahánu, tak sjem jel autobusem přímo do Schirazu, kde jsem strávil 4 dny. Samozřejmostí bylo shédnutí Persepolis, hrobky obou básníků spolu s překrásnými zahradami a bazary. Hlavně jsem si udělal čas na dopsání deníku. Dále jsem pokračoval na jih, kde jsem navštívil Bandar-e Abas. Viděl jsem také největší přístav v Íránu, rybí trh a sluníčko a palmy a málo vody...
    V Zahedánu jsem dlouho nepobyl a spěchal jsem to rovnou sem, do Quety, takže tím chci jen říct, že už jsem v PÁKISTÁNU!
    Mimochodem, na hranicích jsem potkal první Čechy, vracely se po více než půl roce domů. Poušť Baluchistán je skutečně úžasná a povídačky o tom, že se tam z bezpečnostních důvodů jezdí jen přes den, je blbost. My jsme jeli celou noc a jediný, kdo se nás snažil obrat, byli vojáci. Jednou to spravili tři kanystry nafty, podruhé už peníze (to žádali po našem velitelovi autobusu, ne po nás). Autobus byl narvaný až k prasknutí, ale ani ne tak lidma, jako zbožím. Takže není divu, že nám bouchla pneumatika na zadní nápravě a ta druhá taky nevydžela. naštěstí se to vše dalo do kupy už za hoďku, kdy nám jeden autobus půjčil svoji vlastní rezervu. Fakt, že autobusy jsou zde přetěžované dokládá vzhled skel v oknech, která jsou popraskaná, neboť střešní konstrukce nezvládá unést tíhu nákladu na střeše.
    Teď hodlám rozdejchat tuhle cestu a setrvat dva dny v Quete (za poslední 3 dny jsem ujel 1700 km). Hlavně si potřebuji "zvyknout" na Pákistán. Hygiena je tu prostě na jiné úrovni (sbohem čistý Íráne), ale lidi mi tu přijdou přívětivější než v Íránu, včetně obchodníků. V Íránu se mě neustále někdo snažil obrat vyšší cenou pro turisty.

Na pokračování...