Čtyři evropské metropole na koloběžce za 4 dny

Město první – Praha

Je čtvrtek dopolene a my stojíme s Kájou na Opatově s matičkou Prahou za zády a plánovanými 600 km před sebou. Naposledy se ohlížíme a vláčným kopem začínáme ukrajovat první kilometry dnešní etapy s cílem v Nové Bystřici. Začátek cesty dobře známe z loňské expedice Praha – Vídeň pod 24 hodin, takže se z pražské aglomerace vymotáváme snadno a Posázavím svištíme s radostí v srdci.
 Kousek před Prčicemi nás překvapuje déšť, a tak jsme rádi za bezva obchůdek charakteru socialistického, kde místní vesničané usrkují z lahváčů Lahváč a radí nám, jak nejlépe se dostat do Pešti. Abychom objevili nepoznané, nemíříme z Prčic do Tábora, ale severněji na Sudoměřice a Choustník – tato varianta nás nakonec stojí navíc jen 5 km, což v celkovém součtu prakticky nic neznamená. Podobně jako loni jsme se setměním v Jindřichově Hradci, až na to, že letos se stmívá o dvě hodinky dříve. Míjíme naši oblíbenou hospodu, ostatně jako všechny naše oblíbené hospody po cestě, a za absolutního temna svištíme do Nové Bystřice. To málem stojí Káju život, když nepozorně jedoucí řidič se pokusí v protisměru předjíždět netuše, že protijedoucí borec z Plzně má na tachometru padesát. Vše ale nakonec dobře dopadne a my jsme po 170 km před devátou hodinou v Nové Bystřici. Po chvilce hledání nacházíme vyhovující pohostinství a zasedáme za stůl. Jarda Novák přijíždí v devět z Budějic, v nohách má kilo a hostí se s námi pivem Gambrinus. Únava nás však přemáhá. Brzy vyhledáváme bezva spací místo na louce za elektrickým drátem. Poklidnou noc ruší jen kravská vizita ve dvě v noci a běžící stádo buvolů v půl sedmé ráno.

Město druhé - Vídeň

Vzbuzeni buvoly tedy vstáváme brzy a přes Landštejn míříme bezva sjezdy do Slavonic, kde se hodinku cpeme mléčnými výrobky, abychom měli dostatek síly na překročení lajny. To se děje následně za velkého pozdvižení celníků. Češi tvrdí, že tudy ještě nikdy nikdo na koloběžce neprojel, Rakušáci nás častují svým „...Ohhh, Grosse Roller...“. My se jen smějeme, neb německy neumíme ani slovo, a ujíždíme tedy směr jihovýchod. Nečekaně nám fouká do zad a na vynikajícím asfaltu evropské kvality cesta utíká jak život. Po asi 70 km nás plánovaně opouští Jarda. Nevzpomínám si momentálně na nic konkrétního z cesty, snad jen, že Kája furt říkal, jak je krásně, a já mu odpovídal, ať počká, že nás to ještě zbičuje – což se nakonec také stalo, ale nepředbíhejme.
Ve Stockerau za přispění domácích atletek nalézáme Donauer Weg (Podunajskou stezku) a již nic nás nemůže zastavit od dnešního dobytí Vídně. Na tachometru máme opět 170 km. Ve Vídni jsme kousíček před sedmou, koupeme se v Dunaji a následně jdeme do města, kde shodou okolností potkáváme pivní festival. V rozjařené náladě míříme do Prátru, kde zkoušíme ty nejhrůznější atrakce, které se pokoušejí obrátit nám žaludky naruby. Nedaří se jim to. Po půlnoci s prvním kapkami deště uleháme kdesi v parku na krytý beton u minigolfového hřiště.

Město třetí – Bratislava

Probuzení je ukrutné. Bolí nás hlava a hlavně pekelně prší. Po instalaci blatníku se pokoušíme vymotat z Vídně, což nás stojí mnoho fyzických i psychických sil. Nic se však nevyrovná tomu, co přinesou další okamžiky. Do Bratislavy vede deprimující zlostezka nepříliš asfaltového charakteru. Jsme neustále bičováni deštěm, mě bolí koleno opravdu ukrutně a když už počtvrté lepíme píchlé kolo, vybuchují nám hlavy. Bratislavu ale nakonec přeci jen dobýváme. Celník se vozí na koloběžce, ale ani se tomu moc nesmějeme. U benzínové pumpy v Bratislavě dospějeme k finálnímu rozhodnutí, že končíme. Mě bolí koleno tak, že mi asi upadne, došly nám všechny duše a lepítka, stále prší a do Budapešti nevede žádná silnice. Museli bychom jet jedině po státních silnicích s pekelným provozem, od čehož nás po cestě zrazovalo několikero Slováků - cyklistů.

Ani nám to moc nevadí, že končíme. V 16:50 už jsme ve vlaku, kde schováváme koloběžky pod sedadla a sami v kupéčku si to valíme do Prahy. Mise tedy byla ukončena za stavu 3 metropole za 3 dny, ale i tak to byla legrace, jako ostatně vždy. Příště pojedeme do Berlína, tak už se těšíme.