Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Chorvatsko

Nejvyšší hora ostrova Hvar

Milan Silný / 23.07.2008

Život je příliš krátký na to, abychom trávili dovolenou každý rok na stejném místě a letos padla volba na Podgoru – přímořské letovisko ležící devět kilometrů jihovýchodně od Makarské na stejnojmenné riviéře. Po prvních na pláži prolenošených dnech jsem se rozhodl pro trochu pohybu. Vydám na kole projet nepříliš vzdálený ostrov Hvar a když už budu na Hvaru, mám v úmyslu, vyjet na nejvyšší horu ostrova, kterou je Sveti Nikola s nadmřskou výškou 628 metrů.

Můj přítel Leopard

Delegátka mi nabízí dvě kola. Tomu prvnímu (lepšímu s loukoťovými výplety) upadlo sedlo od prorezlé sedlovky, jen jsem se ho dotknul. Půjčuji si tedy kolo horší, těžší, ale kolo, které drží pohromadě. Zatím.
Můj nový na zápůjčku získaný cyklistický partner má na první pohled zenit výkonnosti dávno za sebou. Všechno, co může být na kole zrezlé, je zrezlé. Z osmnácti převodových rychlostí fungují asi dvě třetiny. Přehazovačka leze do drátů. Brzdy nebrzdí, ale kvílí. Sedlo už nejde nastavit výš, a tak budu muset celou vyjížďku absolvovat „vkleče“. Mé nové kolo nese název „Bianchi Leopard“. Je to pravý italský divočák a tváří se dosti zkušeně. Italsky neumím, ale snad si nějak vyhovíme a já se budu moci na jeho zkušenosti spolehnout.

Cesta na Hvar

Ráno vyrážím podle mapy jadranskou magistrálou „dolů“ na jihovýchod. Brzy přijíždím do malého letoviska Drvenik, ze kterého každou hodinu odplouvá trajekt na ostrov Hvar. Za „putnu kartu“ na trajekt platím 12 kun za sebe a 12 za Leoparda. Po půlhodince šestikilometrové příjemné plavby přistáváme v Sućuraj. Právě tady, v nejjižnějším bodě ostrova Hvar, pro mě začíná skutečné putování druhým nejdelším ostrovem v jadranském souostroví. Jeho délka je téměř 70 kilometrů. Začínám pozvolna stoupat táhlým kopcem. Provoz žádný. Vánek příjemně chladí, ale jen pokud jedu. Jakmile zastavím, mám čelo i ruce v mžiku orosené krůpějemi potu.
Po chvíli vymizelo křoví rostoucí podél cesty a jediný stín široko daleko vrhají dráty elektrického vedení. Pod ty se ale moc neschovám. Při první příležitosti proto sesedám a dělám pauzu pod statnou borovicí přímo u cesty. Po silnici kolem projíždí německy mluvící cyklista. „Alles klar, oder?“ ověřuje, jestli je všechno v pořádku. Kývu hlavou na souhlas a významně mu ukazuji svou svačinu.

Silniční nebezpečí

Silnice je tu na mnoha místech vystavěná na jakémsi kamenném náspu nad okolní krajinou. Okolní chudá políčka leží někdy i několik metrů pod úrovní silnice. Spadnout dolů by nebylo moc vtipné ani užitečné. Začínám klesat dolů k moři. Silnička se klikatí křovinatým svahem, objevují se i náznaky lesa. Chybí svodidla i patníky. Stačí chvilka nepozornosti a je po všem. Ve 14:30 přijíždím do města Jelsa. Jsem zpět v nulové nadmořské výšce a stoupání na Nikolu mě teprve čeká.
Mám strašnou žízeň. Jediný větší pramen vody se nachází právě tady v Jelse. Ostatní zásobování ostrova vodou je zajišťováno podmořským potrubím z pevniny. Rozum mi velí koupit balenou vodu, ale když jsem se dostal v krámku na řadu, promluvilo srdce a ze mě vypadlo „Dvakrát pivo, studené.“ A prodavačka mě poslechla.

Francouzská podpora

Za Jelsou chvíli bloudím sem a tam mezi vesničkami Svirće a Vrisnik a nemůžu najít cestu vedoucí na vrchol ostrova. Na čtvrtý pokus se mi to podařilo. Asfalt skončil a mě čeká závěrečné stoupání na Svetiho Nikolu, které zpočátku vede příjemně mezi vinicemi. Chvíli je cesta prašná, chvíli makadamová a nejprudší úseky jsou asi kvůli sjízdnosti hrubě vybetonované. V prachu cesty klesá v protisměru dolů opatrně, aby neutrhlo podvozek, auto s dvěma Francouzi. Zdraví mě zvednutým palcem a uznale pokyvují. Původně jsem chtěl z kola slézt, ale teď přeci nemůžu, alespoň dokud nezmizí z dohledu.
Trápím se, trápím. Mám pocit, že se potím i na takových částech těla, na kterých jsem se v životě nepotil. Jediná suchá část se nalézá u mě v krku. Vyprahnuto mám řádně, ale s vodou, s vodou od slunce horkou, kterou vezu v batohu na zádech, musím šetřit. Co kdyby bylo ještě hůř? Prach cesty se začíná lepit na zpocené tělo. Jak daleko je ještě k vrcholu, moc netuším, protože cesta se klikatí chvíli tam a chvíli zpět. U cesty se pase stádo koní.

Zasloužený vrchol

Konečně se přede mnou objevil vrcholek ve tvaru homole. Závěrečné asi padesátimetrové stoupání je neúprosné, tlačím. Těsně pod vrcholem se nachází vetchá bouda s luxusními výhledy do širokého dalekého okolí. V boudě se střídají protipožární hlídky. Kdyby někde vypukl požár, oni to odtud ihned zpozorují a existuje jakási šance, že se oheň podaří včas zdolat, ale podle toho, co jsem během jízdy po ostrově viděl, je oheň hodně nepříjemný protivník. „To grubo,“ upozorňuje mě mladík z protipožární hlídky, že dál není cesta sjízdná a naznačuje mi, abych kolo nechal u boudy a neplahočil se poslední metry k vrcholu s kolem na rameni. Jeho „nátlaku“ snadno podléhám.

V šest hodin jsem 628 metrů nad mořem. Sveti Nikola a s ním celý ostrov Hvar mi leží u nohou. Už není kam výš stoupat. Nohy se mi po chůzi mezi kameny klepou vyčerpáním. Nebo je to od radosti? Výhledy jsou velkolepé a ta dřina za to stála. Ve slunečních paprscích třpytící se moře, ostrovy Korčula, Vis, Biševo, Paklené ostovy, Brač, poloostrov Pelješac a téměř u nohou takřka kolmý skalnatý sráz dolů, dolů kde se nachází z této perspektivy miniaturní vesnička Sveta Nedjelja.
U velkého kamenného kříže na vrcholu sedí nějaký chlápek a hned si mě fotí. „Ahoj,“ zdravím na pozdrav. „Ahoj,“ odpovídá mi slovenský turista. „Odkjal iděš?“ „Z Podgory.“ „Ale odkjal iděš dneska?“ „Z Podgory,“ opakuji s úsměvem odpověď. „Ale to je na pevnině?!“ „Nó.“ Hlava mu to nebere a přesvědčovat ho, nemám moc náladu.

S hicem nelze nic dělat

Pro cestu dolů do civilizace si volím značenou cyklostezku s názvem „Faros“. Kamenitá a prašná cesta místy klesá hodně prudce dolů a musím brzdit. Kolo při brzdění vydává zvuky jako rozladěná trumpeta a moc se mu brzdit nechce.
Přes vesničky Dol a Vrbanj přijíždím opět do letoviska Jelsa. Kousek za ním jsem si vyhlédl skupinku borovic přímo na mořském břehu a tam přespím schován před nežádoucími pohledy vetřelců. Sedím na břehu a pozoruji šumění moře. Horko už pominulo a konečně je příjemně. Proti zimě se člověk může chránit alespoň oblečením, ale s hicem nelze dělat nic. Hic člověka dříve či později dostane. Mám nepříjemný pocit, že mám od celodenního slunce hlavu o několik čísel větší.

Pít, pít

Znovu v sedle jsem byl už v 6:00. Byla to hrozná noc. K snídani jsem snědl jednu rozdrobenou tatranku a zapil jí posledním douškem vody. Mám hlad, žízeň a „wodwařenej“ jsem hned od rána. Ubíjející je i představa, že dnes musím ujet přes 70 kilometrů, abych se vrátil zpět do Podgory. Proti hladu do sebe láduji přezrálé fíky ze stromu u silnice. Jsou sladké až moc. Lepí se mi ústa, sladké sliny nemohu pořádně polknout a napít se není čeho. Sebemenší kopec tlačím a myslím na to, že každým krokem se blížím k cíli výpravy. Vítr fouká klasicky proti mně, ale slunce je schované v jakémsi oparu, takže není takové horko jako včera. Záchrana přichází v ospalé vesničce Bogomolje. V malém krámku si kupuji něco sladkého k jídlu a dva litry studené vody. Dva litry té nejlahodnější vody, jakou jsem snad kdy v životě pil. Nalévám se, seč mi síly stačí. Prodavač na mě kouká s otevřenou pusou a dokonce zapomněl i kouřit. Jsem zachráněn, žízní neleknu a v žaludku už mi taky hlady nekručí.

Nemravná nabídka

Asi pět kilometrů před Sućuraj už jsem zase fyzicky na dně a trápím se v sedle do nepatrného kopce. Přijíždí usměvavý chlapík na skútru, zpomaluje na moji rychlost a dává se se mnou do řeči. „Ár jů sólo?“ ptá se mě, jestli jsem sám. „Jo,“ odpovídám popravdě. „Síjoůkej?“ pokračuje on. Tvářím se rozpačitě, protože si nejsem jistý, na co se ptá. „Sí jů gej?“ opakuje znovu otázku, přičemž mi rychle strká za jízdy pravou ruku do rozkroku. Zřejmě na to má grif, protože nahmátnul přesně to, co nahmátnout chtěl. „Nejsem ty vole!“ vykřiknul jsem polekaně, když mi to došlo. Levou rukou jsem odrazil tu jeho, až na motorce zavrávoral. „Čiao!“ zařval vztekle, přidal plyn a zmizel za horizontem. Jsem celý vyplašený, protože „Tohle“ jsem ještě nezažil.

Hvar podle mého?

Konečně jsem se doplazil do Sućuraj. V 11:30 trajekt i se mnou na palubě opouští břehy ostrova Hvar. Na pevnině mám před sebou posledních 19 kilometrů jízdy. Melu z posledního a musím se pekelně soustředit, aby mě nějaký autobus či kamion nesmetl z povrchu zemského. Ve 14:00 jsem konečně v Podgoře, celkem jsem při výpravě ujel 175 kilometrů.
A jaký je Hvar z mého pohledu? Během 26 hodin strávených na ostrově, jsem ujel 137 kilometrů. Vyjel jsem 628 metrů nad moře, na nejvyšší bod ostrova, který se jmenuje Sveti Nikola. Potkal jsem Němce, který mi chtěl pomoci. Potkal jsem Francouze, kteří mi fandili. Potkal jsem Slováka, který mi moc nevěřil, a potkal jsem Itala, který si se mnou chtěl sexuálně užít. Takový je chorvatský ostrov Hvar.