Rumunsko

Vízum   Bezpečnost   Ceny   Hory   Doprava   Treky   Tématické výlety

Rumunské horské hřebeny s asijsky znějícími jmény Retezat, Bihor, Fagaraš, Vladeasa, Trascau, Piatra Craiului, Občina Mare, Suhard, Rodna, Maramureš, Caliman, Šureanu, Paring, Lotru a další geniálně oslavil Miroslav Nevrlý ve své poetické knize Karpatské hory. My sami jsme zde prožili mnoho nezapomenutelných prázdninových měsíců a Rumunsko nám tak nahrazovalo Asii v dobách, kdy jsme si ještě o cestách do dalekého světa mohli nechat jen zdát.

Rumunské hory jsou z cestovatelského a horáckého hlediska zajímavé především tím, že jsou s výjimkou masívů Fagaraše, Bucegi a několika málo dalších míst prakticky pusté. Turistické komplexy s lanovkami a luxusními hotely zde chybí, občas jen narazíte na primitivní útulnu horolezeckého klubu Salvamont či pasteveckou salaš. Po všech hlavních hřebenech ale kupodivu vede poměrně hustý a spolehlivý systém turistických značek.

Ojedinělým zážitkem je v Rumunsku kromě přechodů pustých horských hřebenů třeba i výlet do malovaných pravoslavných klášterů na moldavských hranicích, průzkum jeskyní, propastí a ponorných řek na Bihoru či výlet na Drákulův hrad Bran nedaleko historického města Brašova. Z hromadných návštěv starodávných vesnic českých kolonistů v rumunském Banátu se v poslední době zásluhou nejmenované brněnské cestovky stala zvrhlá móda a tato křehká oblast se tak proměnila v jakousi "lidskou zoo", kam se masoví výletníci jezdí kochat bídou "chudáků krajanů" a ničit tak jejich mikrosvět.

Rumunsko ale nabízí i řadu dalších dobrodružství - výpravu do neprostupné rákosové džungle "zeleného nekonečna" delty Dunaje, kde si můžete od domorodců půjčit člun a mnoho dní nerušeně rybařit, koupání na plážích černomořského pobřeží (letoviska Mangalia, Eforia, Mamaia či Constanca), kuriózní opevněné kostely v sedmihradských vesničkách německé menšiny kolem měst Sibiu (Cisnadie, Cisnadioara, Rašinari) a Brašov (Homorod, Bunešti, Rupea, Saschiz, ale především Sighišoara, právem pokládaná za nejkrásnější městečko v Rumunsku vůbec), zimní skialpinismus v horách Retezat, Paring či Tarcu, komfortní lyžování ve známém luxusním středisku Sinaia v horách Bučegi nedaleko Brašova atd.

VÍZUM
Vízum ani pozvání pro návštěvu Rumunska kratší než třicet dnů Češi ani Slováci zatím nepotřebují. Na hranicích jen stačí prokázat dostatek finančních prostředků (cca 30 USD na den pobytu - kdo vám ale dokáže, že v Rumunsku chcete být místo avízovaných pěti dnů celý měsíc?). Aktuální informace lze získat na internetových adresách MZV ČR (www.mzv.cz) nebo MZV SR (www.foreign.gov.sk), případně na rumunské ambasádě v Praze (Nerudova 5, Praha 1, tel. 257 534 210) nebo v Bratislavě (Fraňa Krála 11, tel. 07/39 16 65, 39 35 62), V případě potíží či ztráty pasu se naopak můžete obrátit na českou ambasádu (Str. Ion Ghica 11, Sector 3, Bukurešť, tel. 004021/303 92 30, 303 92 38) nebo na slovenskou ambasádu (Strada Otetari 1-3, Sector 2, Bukurešť, tel. 00401/312 33 52, 312 68 26).

BEZPEČNOST
Jako v každé divočině je v horách Rumunska podmínkou naprostá soběstačnost a nezávislost: potřebovat tu proto budete kvalitní stan, pláštěnku, potřeby na vaření a alespoň základní orientační schopnosti. Všude v horách žijí dobří, přátelští a pohostinní lidé a je zde proto poměrně bezpečno, ve městech pod horami je už ale bezpečnostní situace o něco horší. Historky o hladových rumunských banditech, vyzbrojených kalašnikovy a vraždících cizince na potkání pro kus jídla jsou jen výplodem bujné fantazie těch, kdo tam nikdy nebyli. Potenciálním rizikem jsou v horách jen pastevečtí psi hájící svá stáda - v žádné z mnoha na první pohled hrozivě vypadajících situací jsme ale nebyli pokousáni (k jejich zahnání většinou stačí naznačit hod kamenem, přinejhorším použít klacek či slzný sprej).

Co se měst týče, jediným smysluplným bezpečnostním opatřením je snažit se rumunskými, ale také ukrajinskými, ruskými a albánskými městy projet co nejrychleji, necourat se v noci po ulicích a cestovat pokud možno v minimálně tříčlenné skupině. I když se to z novinových zpráv nezdá, je Rumunsko civilizovaná a bezpečná (leč balkánská) země. Zvlášť prostí lidé v horách se tu s vámi dodnes rozdělí o první poslední. Rumunsko je vlastí Rumunů, nikoliv Romů (těch je tu sice hodně, ale vztah průměrného Rumuna k nim je asi stejný, jako průměrného Čecha). Mluvit o Rumunsku jako o nebezpečné "cikánské zemi" je proto zavádějící.

CENY
Na rozdíl od éry hladomoru za komunistického diktátora Nicolae Ceausesca je už dnes v rumunských obchodech k dostání to samé, co u nás a za skoro stejné ceny. Trvanlivé jídlo na trek proto s sebou z domova tahat nemusíte. Základní živobytí vychází v Rumunsku velmi levně, stejně jako cestování vnitrostátními vlaky (viz "doprava"), místní kořalka "cujka" a pivo "bére". Hotely ve městech jsou velmi drahé, ale v horách budete stejně spát pod stanem. S mladšími a vzdělanějšími Rumuny se snadno domluvíte anglicky či německy, se staršími lidmi a všude v horách je ale komunikace slabší - hodí se proto česko-rumunský slovník. Pokud umíte italsky či francouzsky, jste ve výhodě, protože rumunština má s těmito románskými jazyky hodně společného.

HORY
Informační zdroje o rumunských horách jsou bohužel dosti slabé. V knihovnách si můžete vypůjčit českého průvodce Jiřího Čížka a kol. Rumunské a bulharské hory, který kdysi v letech 1978 a 1986 vyšel v nakladatelství Olympia. Krátký reprintový výcuc z něj pod názvem Rumunské hory vydala v roce 1998 pražská cestovní kancelář a prodejna map Kiwi (jako autoři jsou uváděna jména, tvořící zřejmě kdysi kolektiv pana Čížka..). Toto nové vydání není příliš podrobné a především v něm najdete jen hrubé černobílé orientační náčtrky horských hřebenů. Existují anglické průvodce Romania & Moldova (N. Williams, Lonely Planet 1998) a Romania (T. Burford, D. Richardson, Rouhg guides 1998, na jaře 2001 vyšel český překlad), tam se ale o horách mnoho nedočtete. Zřejmě nejpodrobnější publikací na trhu je dnes kniha Hiking guide to Romania (T. Burford, Bradt publications 1996), kde jsou poměrně podrobné popisy všech pohoří včetně těch, jež v českém průvodci nenajdete. I tady jsou ale jen černobílé orientační plánky. Základním problémem je tedy získání kvalitnějších map rumunských pohoří, které ale v Rumunsku už řadu let nevycházejí a nejsou proto k sehnání ani v jinak dobře zásobených českých specializovaných mapových prodejnách.

Poslední možností je zkusit se obrátit na cestovní kancelář, která pořádá do rumunských hor zájezdy a vlastní kvalitní mapy. Máte dvě možnosti - nechat si mapy okopírovat nebo se zúčastnit jejich zájezdu. Nezapomeňte, že mapy jsou většinou součástí know-how dané cestovky a jejich získání tak nebude snadné. Také se můžete pokusit domluvit s Petrem "Pafem" Blahušem (tel. 0608/301996), který Rumunsko důkladně pročundroval, provozuje cosi jako poradenskou službu o rumunských horách a za drobný poplatek je schopen některé jejich mapy obstarat.

DOPRAVA
Zatímco před listopadem 1989 přišla měsíční výprava do rumunských hor včetně jízdného, jídla a útraty v rumunských krčmách na několik stokorun a za tabulku české čokolády či za propisku jste mohli v horách vyměnit litr kořalky, dnes stojí jen samotná zpáteční jízdenka expresem Pannonia z Prahy do pohraničního rumunského města Arad 2705 Kč (cca 90 USD). Návod, jak snížit náklady při cestě vlakem na polovinu, je přitom prostý: protože Slovenské železnice mají na rozdíl od Českých drah s Maďary jakousi speciální dohody o slevách, kupte si lístek přes celé Maďarsko až na Slovensku (např. jízdenka z Bratislavy do města Bihárkeresztés na maďarsko-rumunských hranicích stála v létě 1998 jen 1089 Sk/31 USD). Trik, skvěle využitelný při výpravě do Rumunska spočívá v tom, že vás navíc jedna cesta kamkoli v Maďarsku koupená kdekoli na Slovensku přijde na úplně stejné peníze, jako dvě cesty koupené v Čechách - po dobu dvou měsíců lze totiž tuto jednosměrnou slovenskou mezinárodní jízdenku za stejnou cenu oficiálně použít i jako jízdenku zpáteční (!). Slovenské pokladní je jen třeba předem říci, aby vám do ní vyznačila, že na ni chcete cestovat i zpět. Časově nejvýhodněji vychází nákup jízdenky přes celé Maďarsko v Bratislavě nebo ve Štúrovu, kde většina mezinárodních expresů staví.

Alternativou k vlaku jsou každodenní laciné přímé autobusy mezi budapešťským autobusovým nádražím Népstadion a rumunskými pohraničními městy Oradea (Nagyvarad), Arad a Kluž (Kloszvár). Jedna cesta jimi přijde jen asi na 20 DEM. Zpět do Budapešti se těmito autobusy můžete vydat z Oradei (odjezd několikrát denně od vlakového nádraží a od cestovní kanceláře Agencia de turismul Crisul nedaleko hotelu Crisul Repede), z Kluže (odjezd navečer od vlakového nádraží) a z Aradu (odjezd čtyřikrát týdně z autobusového nádraží hned vedle nádraží vlakového, jízdenky lze koupit i v několika cestovních kacelářích na ulici Blvd. Revolutiei). Z Aradu jezdí také denně autobus přes hranice do maďarského města Szeged. Cena jízdenky z obou rumunských měst do Budapešti je cca 8 USD (pokud si na cestě do Rumunska koupíte už v Budapešti přímo zpáteční autobusovou jízdenku do Oradei či Aradu, ušetříte zhruba 25 %).

V letních měsících lze také k cestě do Rumunska a zpět využít neobsazených míst v autobusech některých českých "dobrodružných" cestovek, které pořádají do rumunských hor zájezdy. Podle našich (jistě neúplných) informací jezdí do Rumunska například cestovní kancelář Adventura (Voroněžská 20, Praha 10, tel. 02/71 74 17 34), Alvarez (Kalendova 688, Hradec Králové, tel. 049/553 20 11, 507 32 34), Bivak klub (Smetanova 34, Žďár nad Sázavou, tel. 0616/272 62) a Kudrna (Bašty 2, Brno, tel. 05/42 21 67 67). Cestovní kancelář Jenda (Postranní 43, 788 05 Libina, tel./fax 0649/23 34 78) dokonce v létě pro české horaly provozuje zhruba jednou týdně speciální autobusovou linku do rumunské Oradey a dál do pohoří Bihor. Jedna cesta tímto autobusem stojí cca 1000 Kč, zpáteční jízdenka přijde na 1400 Kč.

KAM TAM?
Jak už bylo řečeno výše, rozsáhlá a opuštěná rumunská pohoří nabízejí desítky a stovky nejrůznějších cestovatelských a horáckých "špeků". Z nekonečného množství lákavých možností vybíráme jen několik základních tipů na trekové trasy, kde se nám líbilo nejvíc (nemůžeme a nechceme suplovat podrobného průvodce po Rumunsku, kterého snad časem už konečně někdo napíše). Většinu níže popsaných východisek k těmto trekům najdete v kterékoli lepším autoatlase či silniční mapě Rumunska.

TREKY

1).  POHOŘÍ RETEZAT ve středním Rumunsku, které má vysokohorský skalnatý charakter, podobný Vysokým Tatrám a je plné kosodřeviny, ledovcových jezer a pasoucích se koní. Z železniční stanice Simeria na trati Arad - Brašov pojedete do města Hateg (pokud vám ujel vlakový přípoj, jezdí sem od nádraží v Simerii i autobusy). Z Hategu dojedete autobusem do podhorské vesničky Riu de Mori, odkud jezdí navečer zásobovací autobusy a náklaďáky do horské samoty Fruntea Izvorului. Podél potoka od ní vystoupáte k několika útulnám rumunských horolezců, kde lze přespat. Nad údolím s ledovcovým jezerem Stevia se tyčí vrchol Retezat (2482 m), odkud lze k jihu přes hřeben dojít k jezeru Bucura, nebo k východu vystoupit na nejvyšší vrchol Retezatu s názvem Peleaga (2509 m). Z Peleagy můžete sestoupit k jihu kolem jezera Peleguta a přes pastvinu Gura Bucurei a chatu Buta dojít do údolí do vesnice Cimpu lui Neag, odkud jezdí autobus na vlak do města Petrosani ("Petrošány", zde začíná trek č. 2). Další variantou je vydat se od chaty Buta po červené značce po hřebenu přes vrcholy Custura a Lazarului k východu po hřebenech do městečka Vulcan a odtud do Petrosani.

2).  POHOŘÍ PARING ve středním Rumunsku, které má rozeklaný vysokohorský charakter, a navazující pohoří Capatini, které je naopak ploché a zaoblené. Trek napříč těmito dvěma horami vám zabere asi čtyři dny, je dobře značen a můžete jej navázat na trek č. 1. Nebo ze Simerie dojedete vlakem do hornického města Petrosani, kde se doptáte na výpadovku k chatě Rusu. Na této silnici lze stopnout hornické autobusy nebo náklaďáky, Rusu je jen cca deset kilometrů od Petrosani. Od silnice jezdí nahoru do hor sedačková lanovka. Pokud právě není v provozu, nezbude vám, než podplatit její obsluhu, aby ji pro vás na chvíli spustila (na Paringu jsme byli dvakrát a vždy to šlo bez problémů). Na horní stanici lanovky projdete kolem několika chat a vydáte se po červené značce po hřebeni přes vrchol Gemanarea (2426 m) napříč Paringem k východu. Po několika hodinách chůze lze odbočit vpravo pod skalnatý hřeben do údolí, kde jsou horská jezera (největší se jmenuje Lacul Rosii) a letní přístřešky bačů. Jinak dojdete po hřebeni Paringu přes vrcholy Paringul Mare (2426 m) a Costa lui Rus (2301 m) do sedla Urdele (2145 m), kde začíná stará dlážděná horská silnička. Ta vede stále k východu přes vrcholy Papuša (2134 m) a Micaia (2170 m) do sedla Curmatura Oltetului, za nímž vrcholem Nedeia (2130 m) začíná zaoblené pohoří Capatini (Kapucínské hory). Zhruba za dva dny po něm dorazíte k východu přes vrchol Ursu (2124 m), sedlo Zmeuret (1989 m) a vrchol Lui Stan (1491 m ) do městečka Calimanešti v průsmyku řeky Olt, kudy vede hlavní železniční trať ze Sibiu přes město Rimnicu Vilcea do Bukurešti. V průsmyku Oltu nezapomeňte navštívit kláštery Cozia a Turnu. Z Rimnicu Vilcea jezdí přímé autobusy do města Cimpulung, které má spojení s chatou Voina v podhůří hřebene Iezer-Papuša - zde můžete navázat trekem č. 8.

3).  POHOŘÍ TRASCAU ve středním Rumunsku, které je zcela nenáročné, zalidněné, nízké, krasově-vápencové a kde najdete idylické vesničky nedotčené civilizací, v nichž se dostud žije stejně, jako před staletími. Jedním z možných východisek je zastávka Teius na trati Simeria - Kluž jen kousek na sever od města Alba Iulia. Z Teiusu dojdete po silničce přes vesnici Stremt k nádhernému pravoslavnému klášteru Rimet ("Rimec"), celou cestu lze při troše štěstí dojet i stopem. Za klášterem začíná divoká krasová říční rokle, kterou lze za nízkého stavu vody v létě přebrodit. Jinak budete muset šplhat po pěšince vpravo po skalách. Za roklí je od světa odříznutá vesnička Cheia, na jejímž okraji najdete u říčky krásné místo na stan. Druhý den ukryjte věci do lesa, nebo je uložte u dobrých lidí. Jednodenní výlet nalehko vás přes vesnice Bradesti a Valea Poienii dovede směrem k severu k bizarnímu místu, zvanému Vinatare, kde se v údolí pod velkou skálou stékají dvě říčky a mizí v podzemním propadlišti (ne nadarmo se nedaleká vesnice jmenuje Ponor). Nad krasovým propadáním najdete několik seníků, kde lze v případě nouze královsky přespat. Za skalním hřebenem cca dva kilometry k severu je obrovská jeskyně Huda lui Papara, kde řeka z podzemí opět vytéká a kam lze po krátkém dřevěnném chodníčku nahlédnout. Pokud nechcete bivakovat v senících nad propadáním, vraťte se večer zpět do vašeho tábora u vesnice Cheia a přespěte tam. Ráno odtud pokračujte k jihu kolem krasových skal s mnoha jeskyněmi (jeskyně se rumunsky řekne "peštera") do vesnice Dealu Geoaghiului, kde uvidíte zajímavou typicky trascauskou lidovou architekturu s vysokými slaměnnými střechami. Z Dealu Geoagiului sejdete z kopce přes Marinesti do vesničky Modolesti a údolím po silnici se dostanete k chatě Intregalde. Kousek za ní uhýbá značka doleva do kopců, kudy pak půjdete dva dny k jihozápadu napříč krasovými pláněmi s jalovcovými keři a stády pasoucích se ovcí. Bačů se ptejte na orientační bod - vrchol Lacustelor, odkud cesta z hor klesá přes vrchol Buza Magurii do vesnice Valea Negrilesii. Ta má autobusové spojení přes Bucium a Abrud s nedalekým městem Cimpeni ("Kympeny"), odkud pak můžete pokračovat na Bihor a Vladeasu (trek č. 4), nebo se vydat úzkorozchodnou železničkou k východu do Turdy, navštívit nádhernou krasovou rokli Cheile Turzii a pokračovat autobusem do Kluže.

4).  Jeskyně a propasti v krasovém POHOŘÍ BIHOR a následný trek přes smrkové pohoří Vladeasa (obě tyto pohoří nedaleko maďarských hranic patří do masívu tzv. Západních hor, známých pod názvem Apuseni). Možných východisek k cestě do Apuseni je hned několik: z východu autobus z Kluže k jezeru Fintinele a pak na krasovou planinu Padiš, ze západu autobus z města Beiuš (nedaleko Oradey) na Padiš... Jedna z nejlepších cest ale vede na Bihor z jihu z vesnice Girda de Sus, kam buď dojedete autobusem z města Cimpeni (sem se lze dostat buď autobusem z Kluže, nebo úzkorozchodným vláčkem z Turdy), nebo autobusem přes vesnici Lunca (na hlavní silnici z Devy přes Brad a Beiuš do Oradey, autobusová dostupnost ze všech těchto měst). Z Girdy se vydejte k severu po silničce údolím říčky a zhruba po dvou kilometrech uhněte po značce doprava do kopců na krasovou planinu Scarisoara ("Skaryšoára"), kde je mimo jiné k vidění veřejnosti přístupná ledová jeskyně Ghetarul Scarisoara a propasti Avenul Securii a Avenul Iapa.

Druhý den ze Scarisoary opět sestoupíte do údolí a půjdete jím celý den vzhůru přes idylické vesničky (když budete mít štěstí, stopnete si jako my lesnický džíp nebo náklaďák). Za poslední vesnicí Casa de Piatra je v rokli po levé straně velká jeskyně Pestera Coiba Mare. Údolím potoka Ghirdisoara odtud za několik hodin dojdete k chatě na krasové planině Padiš, kde založíte základnu. Na chatě se dá koupit jídlo a v okolí je několik nádherných zapadných údolí na stanování, věci zde ale přes den nenechávejte bez dozoru. Na Padiši byste se měli zdržet minimálně tři až čtyři dny - krasová krajina je zde nádherná a je tu toho mnoho k vidění. První den si udělejte celodenní výlet nalehko k jihu kolem vyvěračky Izbucul Ponor k impozantním ponorným propastem Cetatile Ponorului a k následné vyvěračce Izbucul Galbenei, odkud se přes paseku Poiana Florilor vrátíte kolem ledové jeskyně Pestera Focul Viu zpět na Padiš. Celá cesta je dobře značená, takže s orientací nebudete mít problémy. Další den si udělejte výlet nalehko k severu na Cetatea Radesii, jedny z nejkrásnějších ponorných jeskyní v Rumunsku, které lze celé prolézt po dřevěnných žebřících.

Pokud se pak už na Padiši nechcete zdržovat (což je ale škoda), čeká vás třetí den výstup k severu na vrchol Girligatele (1604 m), kterým začínají zaoblené hory Vladeasa se stády pasoucích se koní. Půjdete jimi dva dny k severovýchodu po značce přes vrcholy Britol, Miclau, Nimaiasa a Pietrele Albe až na meteorologickou chatu Vladeasa. Odtud se dá za den sestoupit přes vesnici Sacuieu do údolí k nejbližší rychlíkové stanici Poieni na trase Kluž - Oradea.

5).  Pravoslavné kláštery s malovanými zdmi u ukrajinských hranic v severovýchodním Rumunsku, obývané vousatými popy v černých hábitech. Rumunský kraj Jižní Bukovina je součástí provincie Moldova (pozor, neplést se sousední nezávislou Moldávií! ). Jde o jednu z nejbizarnějších a nejnádhernějších oblastí východní Evropy: desítky horských opevněných klášterů vznikly v 15. století během bojů s Turky za vlády Štěpána Velikého (Stefan cel Mare) a na jejich malovaných stěnách došlo k splynutí rumunského a moldavského lidového umění s byzantskými a gotickými prvky. Dnes jsou jako součást světového kulturního dědictví pod ochranou organizace UNESCO a jejich fotografie můžete objevit na internetové adrese www.huntinton.edu/srs.

Z Kluže vyjedete v devět večer nočním rychlíkem do Sučeavy, hlavního města rumunské části Moldávie (Moldova), kam dorazíte ráno kolem páté. Ze Sučeavy jezdí denně několik úzkorozchodných vláčků do vesnice Putna, kde je první velký klášter. Údolím říčky Struinoasa (kde jsou pěkná místa na spaní) se odtud dá přes zalesněný hřeben směrem k jihu za několik hodin dojít k velkému opevněnému klášteru Sucevita (Sučevica). Po jeho prohlídce nasedněte na autobus, nebo si něco stopněte a jeďte po silničce přes sedlo Pasul Ciumirna (1130 m) ke klášteru Moldovita. Nad klášterem můžete kempovat na loukách s pasoucími se koňmi (my jsme zde v noční bouři jako koně promohli). Druhý den máte dvě možnosti - buď pojedete z Moldovice autobusem přes vesnici Frumosu a Gura Humorului ke klášteru Humor, nebo se autobusem vrátíte do sedla Ciumira, vydáte se na dvoudenní trek k jihu po horském hřebenu Obcina Mare (přes vrcholy Scoruset, Bobeica a Tocila) a po jeho přejití sejdete ke klášteru Humor z hor. Z Gury Humorului se pak zajeďte podívat autobusem do nedalekého kláštera Voronet, zvaného také "Sixtinská kaple východu" (pokud by vám kláštery nestačily, najdete několik dalších v oblasti Moldovy třeba ve vesnicích Slatina, Arbore, Dragomirna, Radauti, Neamt, Secu či Varatec). Z nádraží v Guře Humorului pak můžete popojet vlakem přes město Cimpulung Moldovenesc jen pár stanic do stanice Iacobeni a odtud pokračovat následujícím trekem č. 6 k západu na Suhard a Rodnu. Alternativní možnost je vydat se z Iacobeni k východu do pohoří Rarau-Giumalau.

6).  POHOŘÍ SUHARD, které má zhruba charakter našich Krkonoš, a návazné o něco vyšší jezernaté pohoří Rodna (Munti Rodnei), porostlé kosodřevinou (obě pohoří leží v severním Rumunsku). Východiskem k tomuto treku je buď lázeňské město Vatra Dornei (kam je přímé vlakové spojení z Kluže), nebo rychlíková zastávka Iacobeni hned vedle něj. Z obou měst musíte nejdřív vystoupat na hřeben Suhardu, kam vedou turistické značky. Trek napříč horami k západu přes vrcholy Iacob (1322 m), Faraoni (1715 m), Sveitaria (1562 m), Diecilor (16637 m) a Omu (1932 m) je poměrně dobře značen a zabere vám dva až tři dny. Cestou lze nakoupit mléko a sýr u několika bačů. Nakonec sejdete k silnici do sedla Pasul Rotunda (1271 m), kde Suhard končí (pokud chcete Suhard vynechat a vydat se jen na Rodnu, jezdí přes sedlo Rotunda autobusy od železniční stanice Rodna, které pak pokračují do Borši).

Cesta pak stoupá ze sedla Rotunda k vrcholu Ineut (2222 m), kde začíná severozápadní a poměrně dobře značený hřeben pohoří Rodna. Zhruba čtyřdenní trek vás tudy povede přes vrcholy Omului (2134 m) a Gargalau (2159 m) do sedla Saua Galatului a odtud k vrcholu Galatului (2048 m). Směrem k jihu si z něj můžete udělat odbočku k nedaleké jeskyni Pestera Laptului, od níž se k jihu táhne dlouhé údolí říčky Aniesul Mare až do vesnice Anies, kde je vlaková zastávka. Vy se ale od jeskyně vrátíte zpět na hřeben a budete po něm pokračovat přes vrcholy Negoiasa Mare (2041 m) a Cormaia (2033 m) do sedla Tarnita la Cruce. Odtud lze buď přes nejvyšší vrchol pohoří Rodna Pietrosul (2303) sestoupit k severu do lázeňské vesnice Borša na vlak, nebo sejít dlouhým údolím k jihu do městečka Singeorz - Bai. Třetí možností je pokračovat po hřebeni Rodny k severozápadu přes skalnatý vrchol Gropilor (2063 m) a horu Batrina (1710 m), odkud sejdete po značce na vlak do vesnice Romuli.

7).  Lesní úzkorozchodné železnice v sopečném POHOŘÍ CALIMAN v severním Rumunsku.
Východisek se zde nabízí několik - hory lze přejít ze západu z města Bistrica (resp. od nedaleké přehrady Lacul Colibita, odkud vede značka na planinu Poiana Cofii na hřeben Calimanu), nebo z východu z Toplici (kde začíná značka přes vrchol Zancani a planinu Poiana Zebrac nahoru na hřeben). Síť lesních železniček, táhnoucích se kalimanskými údolími, ale začíná na jižních svazích pohoří ve vesnici Rastolica (Rastolita), kam dojedete vlakem přes města Arad, Deva, Alba Iulia, Tirgu Mureš a Deda (druhá železniční trať sem vede z Kluže přes Dej a Beclean). Rastolica je pro cestu na Caliman nejlepším východiskem: lesní železničky se odtud větví do několika bočních údolí a slouží k přibližování dřeva, domorodci je ale používají i k osobní k dopravě do hor. Dojedete jimi do údolí až pod vrchol Struniolur (1885)), odkud se dá k východu přes pastviny Cotul Ruscii dojít k nejvyššímu vrcholu pohoří Caliman Pietrosul (2100 m). Z něj se vydejte po značce k severu přes sedlo Saua Maieris a vrchol Tamaului (1862 m) ke skalám Stincile Doisprezece Apostoli (Dvanáct apoštolů, 1770 m).
Od skal klesá cesta od vesnice Neagra Sarului, z níž jezdí autobus do lázní Vatra Dornei (možná návaznost viz trek č. 6). Lepší variantou je ale vrátit se přes samotu Gura Haitii po značce na hřeben Calimanu a obejít tak prastarý sopečný kráter, který zde pás hor tvoří. Cesta vede ze samoty k jihu na vrchol Piciorul Tiganului (1701 m) a dále po skalnatém hřebenu přes Iezerul Calimanului (2031 m) a sedla Saua Voivodeasa a Saua Bradu-Ciot na vrchol Ratitis (2021 m). Odtud vás čeká přes sedlo Saua Negoiul stoupání zpět na Pietrosul, čímž se kalimanský okruh kolem sopečného kráteru uzavře. Z vrcholu Pietrosulu pak vede k západu modrá značka přes vrcholy Ruscii (1913), Struniorul (1885) na pastviny Poiana Lunga a Poiana Cofii, odkud se dá dojít přes vesnici Cusma do Bistrice na vlak.

8).  Trek z "Drákulova hradu" Bran přes pohoří PIATRA CRAIULUI a Iezer-Papuša, které najdete ve středním Rumunsku. Východiskem je historické město Brašov (na rychlíkové trati Arad - Bukurešť), městský skanzen, kde byste rozhodně neměli vynechat prohlídku velkého gotického "Černého" kostela Biserica Neagra, historiského muzea v budobě radnice, pravoslavných kostelů a starých kupeckých domů v centru. Z autobusového nádraží v Brašově pak jezdí denně několik busů na romantický hrad Bran, jeden ze dvou hradů v Rumunsku, s nimiž je spojena drákulovská legenda (viz níže). Z Branu se pak vrátíte autobusem nebo stopem přes Rišnov do městečka Zarnešti, které je východiskem pro trek na malé a bizarní vápencové pohoříčko Piatra Craiului (Králův kámen). Nejlepší alternativou je pokračovat ze Zarnešti stopem cca pět kilometrů až k chatě Plaiul Foii, v jejímž okolí si v lese najdete místo na spaní. Od chaty se dá celý Králův kámen přeběhnout nalehko za den.

Ráno si věci schovejte v lese nebo u domorodců a vyražte po značce přes sedlo Curmatura Foii a chatu Gatofita Pietrii Craiului do sedla Saua Funduri, kde vápencový hřeben začíná. Zhruba desetikilometrová trasa přes Králův kámen (s vrcholy Lespezi /2127 m/, Grind /2229 m/, La Om /2239 m/, Timbalul Mic /2193 m/, Ascutit /2136 m/ a Turnul /1923 m/) vás dovede zpět do Zarnešti (cestou se ale dá z hřebene sejít i k západu přímo k Plaiul Foii). Další den přejdete od chaty Plaiul Foii horský hřeben k jihozápadu do údolí říčky Dimbovica. Z údolí vede několik značených cest na vrchol Spintecatura Papusii (2391 m), kterým začínají malé hory Iezer-Papuša. Ty se odtud dají přeběhnout za den až dva. Přes vrcholy Fracea (2292 m) a Batrina (2288 m) dojdete až na vrchol Rošu (2469 m), kudy se dá po hřebenu Culmea Mezea pokračovat k severu a napojit se na východní konec nejvyšších, nejskalnatějších a "nejmódnějších" rumunských hor, Fagaraše (kde jsme bohužel nikdy nebyli, takže nemůžeme sloužit). Jinak vás z Rošu dovede cesta k jihovýchodu přes vrcholy Iezerul Mare (2462 m) a Vacarea (2068 m) k chatě Voina, odkud jezdí autobusy do města Cimpulung (možná návaznost na trek č. 2 v obráceném směru).

9). Lesní úzkorozchodné železnice a archaické rusínské vesničky v POHOŘÍ MARAMUREŠ na nejsevernějších hranicích Rumunska s Ukrajinou (tento trek lze spojit s treky č. 5 a 6). Jedním z možných východisek je vesnice Viseu de Sus vedle známého lázeňské městečko Borša v jižním podhůří Maramureše, kam jezdí vlak z Kluže přes Dej. Z Viseu vede údolím řeky Vaser směrem k východu jedna z nejkrásnějších a nejdelších lesních železniček v Rumunsku. Z tohoto údolí se pak můžete vydat buď přes hřebeny maramurešských hor Tiganului (1736 m), Toroioaga (1930 m) a Piciorul Caprei (1804 m) směrem k jihu do Borši (cestou jsou nádherné výhledy na protější hřeben Rodny), nebo putovat několik dní k severozápadu po hřebenu Maramureše přes vrcholy Suligu (1688 m), Ladescu (1580 m), Stogul (1651 m) a Pop Ivan (1937 m) do vesnice Petrova, kudy vede železniční trať.

Upozorňujeme ale, že rumunští pohraničníci v této oblasti jsou totální paranoici - stejně jako několika skupinám českých horalů se vám zde může lehce stát, že budete uprostřed hor zatčeni a úředně popotahováni za údajný pokus přejít ilegálně na Ukrajinu. Žádný větší průšvih přitom ale nehrozí, po několika hodinách zbytečné buzerace budete zase volní (na aktuální administrativní situaci se prý lze doptat na policejním velitelství ve vesnici Repedea, kde můžete ke vstupu do pohraničních oblastí Maramureše získat i písemné povolení).

TÉMATICKÉ VÝLETY

DUNAJSKÁ DELTA 
Výprava do neprostupné rákosové džungle Dunajské delty, což je obrovský labyrint slepých ramen, lagun, plovoucích ostrůvků a říčních kanálů u ústí řeky Dunaje do Černého moře. Nepostradatelnou součástí vaší cestovní výbavy v tom případě bude kvalitní repelent a moskytiéra, hodit se může kus vlasce a háčky na chytání ryb. Možným východiskem k návštěvě "Rákosového nekonečna" jsou vesnice Sfintu Gheorge, Sulina, Partizani, Murighiol či Periprava (všechny přístupné autobusy a trajekty z města Tulcea /Tulča/, kam dojedete nočním vlakem či z Bukurešti nebo lodí z Braily). Dunajská delta se větví do tří hlavních říčních ramen, mezi nimiž se rozkládají rákosové porosty, písečné kosy, pralesy, bažiny a plovoucí ostrůvky. Celek připomíná vietnamskou džungli z Copollova filmu Apocalypse now.

Máte několik základních možností: buď se z výše uvedených hlavních vesnic rozjedete "lodními autobusy" do odlehlých rybářských vesniček, nebo se přidáte k některé z organizovaných lodních výprav, či si od domorodců najmete člun a pustíte se do džungle rákosí na vlastní pěst. V tom případě ale mějte na paměti, že se při tom dá celkem slušně zabloudit - nezapomeňte proto kvalitní mapu (dnes už možná k dostání v Tulče) a buzolu! Jako orientační body lze využít občasné stromy, vyrůstající z rákosového moře v místech, kde leží malé ostrůvky pevné země. Někteří čeští cestovatelé použili k průzkumu Delty vlastní nafukovací člun. Jako nejideálnější způsob se ale jeví domluva s místními rybáři, aby vás za mírný bakšiš vezmou na pár dní sebou na lov. Dalším zážitkem je pěší pochod po pobřežní pláži ze Sfintu Gheorge (Svatý Jiří) do Suliny, což je asi dvacet kilometrů. Cestou je ale třeba přeplavat několik užších postraních ramen Dunaje a připravit se na útoky krvelačných moskytů.

Některé z oblastí Delty jsou obydleny vzácnými druhy obojživelníků a ptáků a jsou proto přísně chráněnou přírodovědnou rezervací. Na rozsah otevřených oblastí se můžete doptat ve městě Tulcea, kde lze také koupit vstupní povolení. Výpravu do "Rákosového nekonečna" můžete spojit s koupání na nedalekých plážích černomořského pobřeží.

PO STOPÁCH HRABĚTE DRÁKULY
Upírská legenda, vytvořená v roce 1897 irským spisovatelem Bramem Stokerem a později zpopularizovaná desítkami němých i zvukových filmů, proslavila Rumunsko ve světě snad nejvíc. Přestože je dnes součástí lidového folklóru, má nejspíš částečně racionální jádro. Když v roce 1436 usedl na valašský stolec kníže Vlad II. Tepes ("Narážeč"), rychle proslul svou nevídanou krutostí - v bojích proti Turkům totiž své zajaté nepřátele nechával narážet na kůl a pak se bavil jejich utrpením. Kromě toho byl prý členem tajného rytířského Řádu draka a razil mince s dračím symbolem (odtud jeho přízvisko). Přestože takřka jistě lidskou krev nepil, není divu, že jej už řada jeho současníků podezírala ze spojení s ďáblem. Bram Stoker pak před sto lety pověst jen dotvořil a postupem času došlo k neoddělitelnému smíšení obrazu historicky doloženého panovníka a literární fikce. I když dnes drákulovskou legendu vděčně přejal rumunský turistický průmysl, mnoho domorodců stále věří, že se "nemrtvý" vampýr stále kdesi ukrývá a živí se lidskou krví.

Míst, spjatých s působením hraběte Drákuly, je v Rumunsku hned několik. Upírský výlet můžete začít návštěvou pitoreskního sedmihradského městečka Sighišoara (přímo na hlavní rychlíkové trati od maďarských hranic přes Devu do Brašova a Bukurešti), kde se podle tradice kníže Vlad Tepes v roce 1431 narodil. Ve zdejší Kovářské uličce dokonce ukazují "Drákulův" rodný dům, kde je dnes hospoda. Ze Sighišoary byste si pak neměli zapomenout na dva tři dny odskočit od nedalekého horského kraje kolem městečka Medias, kde jsou v malých vesničkách ukryty proslulé německé opevněné kostely (nevynechte vesnice Mosna, Biertan, Richis, Alma Vii, Bazna, Bagaciu či Copša Mare).

Jako Drákulovo sídlo je lidovým podáním nejčastěji označován hrad Bran nedaleko historického města Brašov (viz výše - jeho návštěva tvoří ideální východisko k treku č. 8). Zachovalý romantický hradní komplex ze 14. století stojí za návštěvu i v případě, že krvavé upírské legendě nevěříte. V podhradí kromě toho najdete zajímavý skanzen valašských lidových staveb a spoustu kýčovitých suvenýrů s drákulovskou tématikou. Putování za Drákulou pokračuje z Branu do nedalakého valašského městečka Poienari, kam se z Brašova dostanete autobusem s přestupem v Curtea de Arges. Tady leží ruiny skutečného hradu, obývaného historicky doloženým knížetem Vladem Tepesem (rumunsky Cetatea Poienari). Pokud ještě nemáte strach a jste vyzbrojeni dostatkem česneku, vydejte se odtud do vesnice Snagov nedaleko Bukurešti (ta má s hlavním městem přímé železniční spojení), kde v kostelíku na ostrůvku uprostřed jezera ukazují Tepesův hrob. Turistické příručky, směšující realitu s fikcí, ovšem samozřejmě mluví o "hrobu hraběte Drákuly".