Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Turistika > cyklo

Fichtelberg - německý vrchol Krušných hor na kole

Milan Silný / 22.03.2006

V ranním televizním zpravodajství hlásí, že na Fichtelbergu leží 168 centimetrů sněhu. „To je spíš na běžky než na kolo,“ odrazují mě doma od mého úmyslu, ale už jsem rozhodnutý. Venku je jaro, kolo se netrpělivě opírá o zeď ve sklepě a já jsem celý nedočkavý. Nevydržím nečinně čekat, až budou mít kamarádi čas a chuť se na původně novoroční výpravu vydat. Vyrážím z městečka Slaný na dvoudenní výlet do Krušných hor sám.

Fichtelberg je nejvyšším kopcem na německé straně Krušných hor a po Klínovci druhým nejvyšším vrcholem celkově. Dosahuje nadmořské výšky 1214 metrů. Dlouhou dobu se na tenhle výšlap těším. Druhý dubnový den se při balení věcí utvrzuji v poznání, které už asi těžko nějak změním. Těšení mě opouští v momentě, kdy začínám balit věci na cestu. Vrací se zase, až když mám sbaleno.
Na kolo nasedám po sedmé hodině ranní. Venkovní teplota se pohybuje pod bodem mrazu. Po chvilce šlapání jsem zpocený na zádech, zebou mě kolena a obličej, u nosu mám nudli. Snad se během dne počasí vylepší.
První obec na trase s názvem Tuřany ještě spí. Vrabci štěbetají, kohouti kokrhají a fotbalové hřiště je bílé od jinovatky. Ve vesnici Mšece je hospoda po páteční dlouhé noci ještě zavřená. Rozevlátý opilec vrávorá chvíli po silnici a chvíli po chodníku. Kličkuji mezi kousíčky přejetého zajíce rozprsknutými po celé silnici. Neúspěšně. Kousek zajíce si vezu na předním plášti kola.
Z nedalekého Řevničova se v době první světové války rozhodnul emigrovat Edvard Beneš. Do světa vyrazil z řevničovského nádraží. Já na rozdíl od Beneše v Řevničově neopouštím republiku, ale hlavní silnici. Následující kilometry budu šlapat po cestách vedlejších.
Pomalu se začíná oteplovat. Snižuji počet vrstev oblečení o třetinu. V Ročově se rodinka snaží nastartovat auto. Máma sedí za volantem, táta opřen o kapotu upoceně tlačí a hlasitě komanduje. Jejich dvě děcka pobíhají po silnici sem a tam. Mám trošku strach, aby nedopadla jako ten zajíc ve Mšeci.
Při průjezdu Třebocí si vzpomínám na šedovlasého kmeta, kterého jsme zde potkali před rokem. Notně posilněn alkoholem nám s naprosto vážnou tváří přesvědčivě tvrdil, že není daleko doba, kdy i kola budou mít „espézetku“ a bude se na ně platit povinné ručení jako na auta, protože vláda z nás potřebuje vycucnout co nejvíce peněz. Doufám, že na jeho slova nikdy nedojde.
Nebe je bez mráčku a já mrznu ve stínu lesa při dlouhém sjezdu do další vesnice, která nese mnohoznačný název Solopysky. Na křižovatce si nejsem příliš jistý, kam odbočit. Oslovuji nedůvěryhodně vyhlížející vrásčitou ženu, zevlující před zavřenou samoobsluhou. Nikdo jiný tu není. „Dobrý den, prosím Vás, kudy na Konětopy nebo Markvarec?“ Vrásčitá osoba natáhla z plných plic rozkouřenou cigaretu a chraplavým hlasem odpověděla: „Jo,“ labužnicky vydechla cigaretový dým, „to musíte směrem na Konětopy,“ a neurčitě máchla rukou před sebe.
Jsem rád, že vesničkou Konětopy projíždím na kole. Jet tudy na koni, asi bych měl o něj strach. Na polích a chmelnicích kolem cesty je traktorů v plném vytížení víc než žížal po dešti. V sobotu.
„Zákaz vstupu, vojenský prostor,“ straší cedule u silnice těsně před Žatcem. Rozestavěné luxusní vilky, shluk chátrajících vojenských objektů, několik kruhových objezdů, Chmelařský institut, zahrádkářskou kolonii a město Žatec nechávám za zády.
Nezáživná rovina mezi Žatcem a Kadaní ubíhá pomalu. Nalevo pole, napravo pole, zadek otlačený od sedla. Neutěšenou kulisu dotvářejí na obzoru siluety elektráren Tušimice a Prunéřov. Rovinatá nuda skončí až těsně před Kadaní.
V Pokuticích svačím u studny s pitnou vodou. Většinou bývá voda ve studních pitná jen po převaření, nebo vůbec. Z nedaleké oprýskané maringotky sem doléhá kdákání slepic. Panečku tady se slepice mají, kurník na kolečkách nemá hned tak někdo.
     Na silnici, která se mírně vlní nahoru a dolů, potkávám početné skupinky turistů. Zdravím je. Mlčí.
V údolí pode mnou teče řeka Ohře a na jejím druhém břehu vyčuhují na kopci Šumná zbytky středověkého hradu Šumburk. Po mostě přejíždím řeku Ohři, kterou někteří starousedlíci nazývají Oharka. Na jednom břehu řeky Lužná, na druhém břehu řeky Okounov a do toho železniční zastávka s názvem Perštejn.
     Za Smilovem si dělám pauzu. Teprve teď a tady začíná pravé krušnohorské stoupání na hřebeny hor. Čmeláček si spletl mé cyklistické rukavice s kytičkou, ale moc dlouho se nezdržel. Hned si totiž uvědomil, že kytky voní jinak.
     Silnička se klikatí vzhůru přes Malý Hrzín a Srní. Ve stráni bublá spousta potůčků, občas si potůčky krátí cestu přes silnici. Hlas motorové pily se nese nad krajinou. Jakási paní energicky rozbíjí motyčkou námrazu na zápraží a ledovou tříšť hází na silnici. Ohleduplně počkala až projedu.
     Za Srním přišlo první varování - sněhová závěj přes cestu. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a jedním ladným krokem ji překonal. Po chvíli přišlo druhé varování - stometrový zasněžený úsek. Kolo se boří a klouže. Slézám a tlačím. Sto metrů není zas tak moc. To se dá zvládnout. A pak to za zatáčkou přišlo – souvislá, asi čtyřiceticentimetrová vrstva sněhu. To mě hodně zaskočilo. Přemýšlím co dál. Když si uvědomím, jak dlouho jsem šlapal sem a jak moc chci dosáhnout vrcholu Fichtelbergu, nemám jinou volbu. Odhodlaně vstupuji do rozbředajícího sněhu a tlačím. Naložené kolo se boří po vidlice do sněhu, já se občas propadnu do půli lýtek. Ještěže sluníčko svítí. Kdybych to v těchto končinách neznal, asi bych rezignoval, ale moc dobře vím, že po třech až čtyřech kilometrech se cesta napojí na hlavní silnici a tam sníh určitě nebude. Po levé ruce se tyčí vrchol Meluzína s nadmořskou výškou 1094 metrů. Na něm sníh už není. Vítr začal pofukovat. Co se divím, vždyť jsem pod Meluzínou. Když jsem tudy jel posledně, tvořily se na rozehřátém asfaltu bubliny, které s hlasitým mlaskáním praskaly. Teď se tady pachtím ve sněhu, mám mokro v botách a začíná mi být zima.
     Konečně hlavní silnice. Až třímetrové sněhové mantinely lemují asfaltový pás bez sněhu. Stoupám směrem na Klínovec. Lyžařské vleky zrovna pomalu končí denní provoz a skupinky snowborďáků na parkovišti mě po očku pozorují. Copak si asi myslí?
     Na hraničním přechodu Boží Dar fouká ledový vítr. Nasazuji kulicha a zimní rukavice, zapínám bundu a přistupuji k celní boudě. „Máte pas nebo něco? Kam jedete?“ Vyptává se celník. „Na Fichtelberg,“ odpovídám. „Proč na Fichtelberg?“ „Protože jsem tam ještě nebyl.“ Odpovědí mi je celníkův upřímný smích. Ani pas neotevřel a jsem v Německu.
     Míjím, dle vzhledu, luxusní horský hotel Sachsenbaude a po přímé kvalitní asfaltce šlapu v ledovém vichru závěrečné stoupání. V 16:40 hodin jsem na vrcholu Fichtelberg, což by po našem mohl být třeba Smrkový vrch. Mám chuť zvednout ruce nad hlavu jako vítěz závodu při průjezdu cílem. V okolí sníh ještě leží, ale neřekl bych, že to je víc než metr. Jak je již zvykem, pořizuji nezbytné vrcholové foto, pár pohledů do krajiny a rychle sjíždím zpátky do tepla údolí řeky Ohře. Poryv větru je tak prudký, že mě málem shazuje z kola.
     „Gdé zte byl?“, pokládá německý celník česky otázku a hned pokračuje „Jó, zima jó,“ a nechává mě vjet zpět do rodné vlasti.
     Pro cestu z hor musím zvolit jinou trasu, abych se vyhnul sněhu. Po Krušnohorské cyklistické magistrále dojíždím do Horní Halže. Následuje dlouhý studený sjezd. Původně jsem chtěl spát pod širákem, proto si na kole vezu spacák, karimatku a nejnutnější vybavení. Jenomže po sjezdu mám od zimy ztuhlá ramena, že pomalu nemůžu zvednout ruce. Ve stále ještě mokrých botách mi také není nejtepleji. Klepu se zimou jako malý pejsek. Projíždím Perštejnem a přesně v 19:30 hodin se ptám v Okounově v penzionu Betty, jestli nemají volný pokoj. Recepční chvíli přemýšlí a pak povídá. „Máme volnou jedenáctku, ale až tak za půl hodiny, ještě se tam nestihlo uklidit.“ „Nevadí počkám.“
     Za 360 korun na noc bez snídaně si užívám vymoženosti civilizace. Teplá sprcha, měkká postel, televize na dálkové ovládání. Na topení suším mokré boty. Nemůžu se dočkat až usnu, ale spánek nějak nepřichází. Na vedlejším pokoji mezi sebou hlasitě německy švitoří dva chlápokové. Pak někam telefonují a když konečně usnou, zuřivě chrápou.
Ujel jsem 152 kilometrů, mám toho plné zuby a možná budu šlapat i ze spaní. Ale už teď můžu říci, že to stálo zato.
Místo budíku mě probouzí motor lokomotivy z nedalekého vlakového nádraží. Slunce svítí, je mi teplo. Hned je ten svět o něco veselejší. Cyklostezkou kolem Ohře zahajuji cestu domů. Při stoupání z Kadaně míjím přírodní památku „Sluňáky“ - křemencové kameny do hladka vyhlazené vátým pískem. Podobné seskupení kamenů je poměrně vzácné, neboť se dříve používaly jako obklady k pecím.
Už známou nekonečnou rovinu mezi Kadaní a Žatcem zpestřuje výhled na hladinu Nechranické přehrady. Z Žatce volím narozdíl od včerejška směr na Louny. Ještě jsem tudy nejel a zvědavost je veliká. V Lipenci čtu nepřehlédnutelný nápis „Opouštíte okres nejlepšího piva a chmele.“ V zápětí si uvědomuji, jak moc bych si pivo s chutí dal.
Chuť na pivo mě tlačí vpřed. Dal jsem si závazek, že si pivo dopřeji až po dojezdu. V 17:00 hodin jsem ve Slaném, v cíli výpravy. Na tachometru svítí číslo 88 a servírka mi na účtenku píše první čárku za pivo. Na světě je fakt nádherně.

.....za touto vsí přijde další ves
a v každé z nich je nějaký pes,
který by přes plot rád přelez,
ke mně na kolo si vlez
a zakouslý v lýtku se chvíli svez.
Silnička je zde úzká a klikatá,
na pastvách není kravka hnědá ani ta strakatá.
O lidech se zmíním jen krátce.
Bez rozdílu věku pracují na zahrádce.
Okrasné keře s láskou stříhají
nebo zahradní ploty natírají.....