Cesta k Buško jezeru v Bosně a Hercegovině

Věžní hodiny odbíjejí 10:00. Jadranskou magistrálou za minimálního provozu stoupám do už známého průsmyku Dupci, kterým na podzim a v zimě proniká z vnitrozemí na moře silný nárazový vítr, obávaná bóra. Občas je tak silný, že dokáže vyvrátit stromy nebo strhnout střechy. Dneska pofukuje příjemný osvěžující vánek.
Prvním záchytným bodem je obec Zadvarje, ve které mou pozornost zaujímá směrovka k vyhlídce na vodopády Gubavice. Řeka Cetine zde v údolí vytvořila vodopády Velika Gubavice, který je údajně 48 metrů vysoký a Mala Gubavice, který dosahuje k sedmi metrům. Čeká mě zklamání, vyhlídka je rozkopaná a křoví zcela brání ve výhledu. Pobíhám sem a tam, ale stejně nevidím nic, čemu by se dalo říkat vodopád.
Druhým záchytným bodem je Cista Provo. Zpomalovací retardéry, světelná křižovatka a u ní líně se probouzející tržiště. Ze sortimentu jasně převládá zelenina a ovoce. Silnice se vlní, dlouze nahoru a krátce dolů, asfalt kvalitní, provoz minimální, stále mírně nabírám výšku. Ráz krajiny se nemění, nízké stromky a vysoké keře na kamenitém podloží vytváří skoro neprostupnou hradbu. Přes silnici si vykračuje kočka a v zubech si opatrně nese malinkaté koťátko. Přibližně uprostřed asfaltky se polekala projíždějícího automobilu. Upustila kotě a běžela se vyplašeně schovat do bezpečí škarpy. Když auto projelo, opatrně se rozhlédla a pro koťátko se na silnici vrátila. Ještě že nejsem koťátkem, takovouhle matku bych nechtěl.

Příběhy smyšlené i skutečné
Slunce svítí, sedím na kameni ve stínu stromu, svačím a v myšlenkách se mi honí Old Shatterhand a jeho rudý bratr Vinnetou (film se zde natáčel), v dálce zvoní kravské zvonce, zkrátka pohodička. Náhle se těsně vedle mě rozhrne křoví a z něj přímo na mě kouká bizon. Ne, ne uklidni se, je to jenom kráva. Vůbec jsem jí neslyšel přicházet, musela jít snad po špičkách, kráva jedna.
Nerad bych se pitval v hrůzách spojených s dělením bývalé Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie, ale při průjezdu vesnicí Svib vidím ze sedla přes nízkou zídku na zdejší udržovaný hřbitov. Drtivá většina zde pochovaných zemřela v letech 1992 až 1994, přibližně v té době dělení Jugoslávie probíhalo. Za vesnicí stoupám až někam k devíti stům metrů nadmořské výšky. Následuje příjemný sjezd do vesnice Aržano, tady by měl být hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny, Buško jezero totiž leží právě tam.

Na válečné hranici
Z Aržana ještě jedno stoupání, a už je to tady - propadlina na silnici vyplněna louží, přímo v ní zapíchnutá cedule omezující rychlost na dvacet kilometrů za hodinu. Červeno bíle pruhovaná kovová roura suplující závoru přes cestu a dvě nové stavební buňky u ní. To je hraniční přechod Prisika. Tři chorvatští a tři bosenští celníci sedí napáskováni vedle sebe na židlích ve stínu buňky, pokuřují a mě si nevšímají. Teprve po několika minutách, když dokouřil, se zvedl nejmladší bosenský celník, věkem snad ještě dorostenec,  vzal si ode mne pas a na několik dalších minut beze slova zmizel v buňce. Jeho kolegové si zatím zapálili další cigaretu. Když se opětovně objevil ve dveřích zvedl pravou ruku s pasem nad hlavu a směrem k nim vesele zahlaholil „cestovní pas.“ Odstranil závoru, vrátil pas, zasalutoval, vytáhl si z kapsy krabičku cigaret a spokojeně zamířil do stínu buňky na svou osiřelou židli. Při pohledu na celníky se mi vybavuje text písně Jiřího Schelingera „Nedělní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy……“ Jenomže, pánové, dneska máme teprve sobotu.

Nejvýbušnější místo Evropy
Vjel jsem do Bosny a Hercegoviny. Na území tohoto státu je snad nejvíce zaminovaného území z celé Evropy. Kamarád doma mi dal radu „Mimo silnice šlapej jenom tam, kde už je posekaná tráva.“ Kousek za hranicemi si uvědomuji, že jsem v Chorvatsku nenarazil na psy, protože tady se na mě hned jeden velký chlupatý a nekompromisní s hlasitým štěkáním divoce rozeběhnul. Asi tři metry ode mne však celkem nečekaně udělal téměř dokonalé salto vzad jak ho strhnul zpět řetěz, na kterém byl přivázán. Ještě že tak, asi bych mu ujet nedokázal.
Ve 14.15 hodin jsem u cíle, na hrázi Buško jezera. Z dálky se voda nádherně třpytí a láká k vykoupání, ale z blízka už to taková nádhera není. Obrovské hejno malých dotěrně nesnesitelných mušek ve vzduchu. Ve vodě kromě odpadků plave i spousta něčeho o čem se domnívám, že jsou to pijavice. Tři kluci loví ryby a jsou rybolovem tak pohlcení, že se mě téměř lekli. Při chůzi po velkých balvanech na uměle vybudované hrázi se snažím být hlučný, abych tak předešel nechtěnému setkání s nějakým hadem odpočívajícím na vyhřátých kamenech.
O Bušku jezeru jsem toho moc nezjistil. Prý je uměle vybudované jako zásobárna vody pro hydroelektrárnu Orlovac. Vodní plocha zabírá přes 57 kilometrů čtverečních. Podle mapy se tváří jako největší jezero Bosny a nedaleko od něj se zvedá do výšky 1082 metrů kopec Ošljar. Na některých mapách nese označení Buško Blato.
Byl jsem celkem zvědav, ale žádné minové pole jsem během 11 kilometrového výletu Bosnou a Hercegovinou nezahlédl. Ovšem na cestu k Bušku jezeru jsem se ptal chlápka odpočívajícího na náměstíčku vesnice ve stínu stromu. Chyběly mu obě nohy, takže je celkem možné, že on minové pole viděl hodně z blízka.
Vydávám se zpět cestou, kterou jsem k jezeru dorazil. Naštvaný štěkající pes mi znovu předvedl téměř dokonalé salto vzad. Na hranicích je situace nesrovnatelná. Židle ve stínu jsou opuštěné, nikdo nekouří. Okamžitě se mě ujímá chorvatský celník s vizáží Roberta De Niro. Nasadil sluneční brýle, do pasu lupnul razítko a jsem v Chorvatsku. Teprve pak jsem si všimnul za buňkou zaparkovaného terénního vozu se zelenou poznávací značkou a nápisem NATO. Bezpečnostní situace v Bosně není ideální, a tak na ní stále dohlíží mezinárodní vojenské složky. Zřejmě přijeli k celníkům na kontrolu.

Cedule a zákazy pro osly
V části Chorvatska kterou projíždím, se podél silnice v pravidelných intervalech, téměř jako patníky, objevují cedule varující před divokými skládkami. Nic platné, v podobných intervalech se takové skládky stejně vyskytují, stejně jako cedule varující před rozděláváním ohně a nebezpečím vzniku požáru. Přesto to první, co cítím,  je kouř a až potom vidím pasáčka krav, jak si v této vysušené krajině oheň rozdělává. Možná neumí číst.
Unaven celodenním sluncem a ujetými kilometry projíždím známým a v této chvíli i sympatickým průsmykem Dupci, klesám magistrálou k moři a v 17.05 hodin jsem u cíle na naší základně Mimice. Mám najeto 105 kilometrů. K Bušku jezeru jsem šlapal přes čtyři hodiny a stejnou cestu zpět jsem stihnul za dvě a půl hodiny. Asi to tam bylo opravdu do kopce.