Papuánské (polo)pravdy

Autor trávil na Papui Nové Guinei několik let zkoumáním místního hmyzu. Není tedy cestovatel a kniha není cestopis, ale ani vědecký spis. Několikaletý pobyt mezi domorodci mu dává právo srovnávat tamní a náš život ve zcela netušených souvislostech, což činí velmi přirozeně pomocí esejí, rovnoměrně protkaných malarickými intermezzy. Čtenář se přestane na tamní obyvatele dívat jako na exotická zvířata a snadno pochopí, proč byli Novoguinejci upřímně otřeseni evropskou manýrou pohřbívání zesnulých do země. Jak jen můžeme ponechat mrtvé tělo hemžícím se červům v zemi? Jejich pojídání je přirozenější.

Autor ze sebe nedělá hrdinu, neopěvuje se žádným prvenstvím, ale pragmaticky píše o všem, co nám díky jeho smyslu pro nadhled přijde naprosto automatické. Nechte si vyprávět o zaměstnávání lidí, pro které jsou peníze nepotřebným luxusem, a o bílých místech na mapě ostrova, která nejsou ničím jiným než zahradami a loveckými revíry domorodců.
Říká se, že zkušenosti z poznání jiných krajin nejsou přenosné, že žádná knížka, žádný článek, žádné vyprávění vám nedá to poznání, které získal autor. Mluvím o skutečném poznání, o vztahu zažitého na druhém konci světa na to, co zná z domu, z dějepisu, z přírodopisu, z vyprávění své babičky - z toho, čemu se říká obecné vzdělání a životní zkušenost. Knížka Vojtěcha Novotného Papuánské (polo)pravdy je výjimkou.

Knihu řadím do povinné literatury pro ty, kdo se do malarické oblasti chystají.