Zemí posvátných krav

Rodinný hotýlek doktora Marutiho stál nedaleko Opičího chrámu v Benáresu. Objevil jsem ho vlastně náhodou. Vždycky jsem si představoval, že můj indický guru bude mít mystický pohled, asketicky vychrtlé tělo a dlouhé vlasy spletené do copu. Doktor byl obtloustlý a začínal plešatět. Tvrdil, že ho peníze moc nezajímají, a asi to byla pravda. Byl totiž příslušníkem nejvyšší indické kasty bráhmanů a vysoce kvalifikovaným chirurgem, vzdělaným na západních univerzitách.

Seděli jsme na terase jeho skromného domu a pozorovali měsíc, vycházející nad Gangou. "Vy na Západě se v životě jen pořád za něčím ženete," říkal pomalu mezi doušky čaje. "My Indové máme kasty. Každý z nás díky nim od narození přesně ví, co bude dělat, o co má smysl se snažit, s kým se smí stýkat a s kým ne. Známe své meze. Podle vás jsou kasty diskriminující. Jenže já četl pár vašich filozofů, všechny ty řeči o krizi identity, ztrátě hodnot a přepracování." Chvíli jsem mlčel, protože na to nebylo co říct. Pak jsem začal doktorovi vyprávět o tom, čemu se dnes v Čechách přiléhavě říká "tržní démon". Upřímně ho to vyděsilo.

"V té vaší Evropě každý jen trpí, protože nemáte uspokojeny materiální potřeby", kroutil nevěřícně hlavou. "Závidíte si, že má soused lepší auto. Jenže vždycky tu bude nějaký soused a karma vašich životů vás nakonec všechny dožene. Všechno dobré i zlé děláš přece jen pro sebe. Všechny tvé činy se ti v příštím životě vrátí. O tom, jak se příště narodíš a jak budeš žít, rozhoduje neúprosný zákon karmické odplaty..."

Varoval jsem ho, že i do Indie možná za pár let vtrhne hon za penězi a frustrace lidí z toho, že nemají "nový" prací prášek, který jim včera doporučovali v televizi. Rozesmálo ho to. V zemi, kde je oficiálně padesát procent obyvatel pod hranicí chudoby a nemá co jíst, se prý mohou na ty naše prací prášky vykašlat. "Západ se bude učit od nás, ne my od něj!" tvrdil s tak neotřesitelnou jistotou, že jsem mu to nemohl nevěřit.

POPULAČNÍ SPIRÁLA
Průšvih Indie tkví v tom, že tu došlo na Malthusova slova. Podle učence z konce minulého století dojede nakonec lidstvo na to, že populace poroste mnohem rychleji, než zdroje potravin. A právě tohle se v Indii děje.

Šestnáctimilionový roční přírůstek obyvatel se Indie pokoušela přibrzdit už koncem 70. let. Sandžaj, nejstarší syn premiérky Indíry Gándhíové tehdy vymyslel sterilizační kampaň. Kdo se nechal dobrovolně vykastrovat, dostal rádio. Celou věc ale bohužel vzaly do rukou skupinky zapálených mládežníků. Přijeli vždycky k vesnici, přemlouvali, slibovali a když se nikdo nepřihlásil, pochytali na ulicích stanovenou kvótu lidí, vykleštili je a vnutili jim ta rádia násilím. Odneslo to jedenáct milionů lidí a tak není divu, že se dnes většina Indů dívá na jakékoli snahy o omezování porodnosti s podezřením. Nemluvě o tom, že asi nemají rozhlasové vysílání dvakrát v lásce.

Jenže obyvatelstva prudce přibývá a v ulicích velkých indických měst se rozhořel boj o přežití. Tisíce obchodníčků a prodavačů všeho možného jsou tu člověku stále v patách, jen aby si od nich něco koupil. O tak neskutečné konkurenci se u nás nesní ani těm nejtvrdším zastáncům tržního hospodářství. "Pane, pane, vyčistíme vám boty," vrhlo se na mě v ulicích Benáresu klubko desetiletých kluků s hadříky a krémy v rukou. Půl hodiny jsem se jim snažil vysvětlit, že mám nečistitelné sandály. Nedali se odbýt. Chtěli si vydělat svých padesát paisů (asi čtyřicet haléřů). Pak jsem rezignovaně sáhl do kapsy a chtěl jim rozdat pár drobných. Urazilo je to. "Nejsme žádní žebráci, " křičeli jeden přes druhého. "Děláme jen svou práci!"
Rezignovaně jsem se zul a podal jim své boty.

KOUPEL V GANZE
Nad Benáresem začínalo svítat. Kráčel jsem po břehu řeky a potkával zástupy poutníků. Za očistnou ranní koupelí sem přijeli ze všech koutů Indie.

Doktor Maruti měl pravdu, ranní hodina je tu opravdu magická. Červánky nad řekou zářily v polosvětle a já začínal chápat, proč je pro každého hinduistu Benáres kouzelným "věčným městem".

Na kamenných koupacích ghátech začínalo být docela živo. Indičtí muži vstupovali do řeky jen ve spodním prádle, o mnoho cudnější ženy v dlouhých barevných sárí. Splývavé hábity se jim při pokusech o potopení nadouvaly vzduchem. Někteří věřící měli kolem krku květinové věnce, jiní lili z bronzových nádobek do vody mléko posvátných krav. Na hladině se pohupovaly roje plovoucích papírových mističek s hořícími svíčkami.

O Ganze se tvrdí, že je to jedna z nejšpinavějších řek světa. Teče sem kanalizace přelidněného města, končí tu nespálené zbytky těl a popel z pohřebních hranic. Ač hygienicky vyškolen, vždycky jsem věděl, že se tu chci jednou v životě vykoupat. Když jsem si ale doma před odjezdem do Indie s tou myšlenou pohrával, přece jen jsem se trochu bál nemocí. Teď už ale nebylo proč váhat.

Svlékl jsem se a uprostřed davu věřících vstoupil do řeky. Voda v Ganze byla příjemně teplá. Po pás ve vodě jsem stejně jako ostatní sepjal ruce a třikrát se uklonil vycházejícímu slunci. Pak jsem se nadechl a potopil. Mé špatné myšlenky a hříchy odnášela ranní řeka někam pryč.

BLÍZKOST SMRTI
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že ten podlouhlý balík plátna na střeše jedoucího taxíku je člověk. Nebo vlastně že to byl člověk.

Kdo je ve svatém městě po smrti spálen, dosáhne prý vysvobození z koloběhu převtělování. Benáres je proto městem mrtvých. Zvláštní vlakové soupravy je sem svážejí ze všech koutů Indie. Zesnulí jsou pak naloženi do taxíku nebo na rikšu a odvezeni na břeh řeky Gangy. Tady se s nimi příbuzní rozloučí a odevzdají je ohni. Nikdo přitom nepláče. Každý totiž ví, že individuální vtělení nesmrtelného átmanu (tedy jejich otec, matka, strýc) stejně nemá žádnou hodnotu. To, co sídlilo uvnitř těla, je přece součástí brahmy, nesmrtelné Duše světa. Očistným ohněm se átman z materiálního těla uvolní a buď na sebe vezme tělo nové, nebo splyne s brahmou, od které byl kdysi svým vtělením odloučen. To, co zbyde, dostane řeka.

Ne každý má ale na nákladný posmrtný převoz své tělesné schránky do Benáresu peníze. Chudí staří lidé sem proto přicházejí umřít. Když cítí, že nadešel jejich čas, rozloučí se se svými blízkými a vydají se přes celou Indii ke Ganze. Sedí na břehu, modlí se a rozjímají. Tahle příprava na smrt trvá někdy celá léta.

Procházel jsem se po kamenných ghátech, míjel cvičící jogíny, svaté muže a stánky s květy, až jsem došel k dýmající hranici. Trčely z ní ohořelé bosé nohy a vzduchem se nesl nasládlý zápach. Dva muži v turbanech házeli opodál do řeky lopatami hromádku šedého popela. Tak nějak bych si asi představoval vlastní konec.

BUDDHŮV LUNAPARK
Do města Gája jsem dorazil nad ránem přeplněným rychlíkem. První, koho jsem v probouzejícím se městě potkal, byl holič. Indický děda měl svůj krámek rozložen přímo na ulici. Na chodník rozprostřel kus hadru, na který jsem usedl, a během několika minut mne svýma obrovskýma hrozivě vyhlížejícíma nůžkama připravil o všechny vlasy. Jen vzadu na temeni nechal malý krišnovský copánek. "Dejte, kolik chcete," odpověděl s úsměvem, když jsem se ptal na cenu. Peníze ho zjevně vůbec nezajímaly.

Do nedaleké Bodgáje jsem se svezl vozíkem, taženým dvěma osly. Dva tisíce let přede mnou sem přišel princ Siddhártha. Zjistil, že celý život je vyplněn trápením. Opustil svou ženu a království a rozhodl se raději zemřít, jen když zjistí, jak z koloběhu strasti uniknout. Po vyčerpávajícím boji s nástrahami démona Máry a dlouhé meditaci pod stromem bódhí se mu podařilo najít řešení. Odvrhl všechny své touhy a žízeň po životě a stal se Buddhou, Probuzeným.

Démon Mára vypekl v Bodgáji i mne. Měl jsem tušit, že přijedu na Matějskou pouť, plnou hotelových nadháněčů, stánků se suvenýry, žebravých mnichů a falešných svatých. Čekal jsem duchovní atmosféru a místo ní našel lunapark.

Zmožen vedrem a zklamáním jsem usedl pod legendární prastarý strom bódhí, ověnčený pestrobarevnými vlaječkami, a začal dřímat. Za chvíli jsem už chrněl jako dřevo. Vtom mnou kdosi zalomcoval. "Pane, na posvátném místě nesmíte spát!" volali pobouření buddhističtí mniši ve fialových rouchách. Vysvětlil jsem jim, že nespím, ale medituji. Omluvili se, že mne nechtěli z modlitby vyrušovat.

A démon Mára připsal k mé špatné karmě další čárku.