Slézání ledopádů ve Slovenském ráji

Slovenský ráj je díky svým úzkým kaňonům plným vody a vodopádů výborným místem pro lezení v ledu. Zima změní vodní krásu v ledovou a na Kláštorisku začíná být plno. Do vymrzlé chatky uprostřed ledopádů jsme směřovali i my.
Noční cesta přes republiku v plně obsazeném autě je výborným tréninkem na bezesné noci v bivaku. Pootevřené okénko dokáže navodit noční frontální poruchu, protijedoucí auta s dálkovými světly výborně imitují bouřku. Přesto jsme hned po příjezdu s elipsoidními tvary pod očima vyrazili vstříc kaňonu Suché Belé.

Záliba v lezení v ledu se zrodila na začátku minulého století na ledovcových polích zejména v Alpách. Překvapivě přišli s řešením, jak strmé srázy ledu překonávat, skotští horolezci. Přidali k deseti hrotům na špičku mačky další dva a umožnili tak lézt čelem k ledopádu s cepínem v každé ruce.

Lezení ve známém Okénkovém vodopádu a Kláštorské roklině narušilo až vymknuté koleno kamarádky, která se tím diskvalifikovala z dalších ledobojů. Chtěla ušetřit lano od přišlápnutí mačkou, udělala krok ke svým cepínům, uklouzla a z ledu se už sama nezvedla. Toto vše v rekordním čase a na minimálním prostoru. O úrazy na ledu není nouze. Ostré hroty jindy přátelských maček dokáží být velice záludné. Do batohu patří vedle maček lékarnička.

V Pieckách ledopády trochu tekly, tak jsme museli větší lezení vypustit. Ani tak však není v ledovém kaňonu o legraci nouze. Klouzání, přelézání padlých (kmenů), bruslení v pohorkách…Odpočinek? Tvrdý trénink!

Obrovský vodopád ve Velkém Kyseľu naroste pokaždé jinak. Tady se učí všichni nováčci základům. O tvrdošíjné, ale zbytečné prorážení ledu prsteníčkem tady není nouze. Jsme nepounaučitelní. Každý si to „musí“ zkusit. Ani nateklé klouby prsteníčků nikoho neodrazují. Tomu říkám vůle. Po vysilujících pokusech jde lezení stranou a jste rádi za odpočinkový den v odlehlé Zejmarské roklině, kde lze načerpat síly na cestu k hůře dostupnému Závojovému vodopádu v Sokolej dolině. Měli jsme štěstí a mohli jsme ho lézt úplně celý. Jen nejvyšší poklopenou část jsme nedobyli z důvodu slabé vrstvy ledu, kterou by naše mačky a cepíny hravě prorazily a otupily se o skálu. O 50 metrů dál jsme již se sbalenými věcmi objevili další nádherný ledopád, který v těch místech asi obvykle nebývá a v létě je tvořen jen pár kapkami vody kolem žebříků. Za „odměnu“ jsme si užili noční návrat.

Poslední lezení v letních časech divokém Veľkém Sokolu bylo zpestřeno bočním ledopádem s pevným, ale odlamujícím se ledem. Zdržením se na ledu a následným setkáním se srnkami a divokými prasaty za svitu měsíce jsme si prověřili svoji všestrannost a dobrou fyzickou kondici.

Nakonec ani klasické lyže nezahálely. Jízda po zamrzlém Prielomu Hornádu na Tomášovský výhľad byla rychlá. Některé ledové plotny udržují na jedno odpíchnutí konstantní rychlost na celých dlouhých 50 m. Toto svezení je vykoupené nemožností zatáčet, brzdit, plužit a používat jiné obranné manévry. Na „výhľade“ na nás čekalo sluníčko a i ten výhled, ale po návratu na Kláštorisko už jen balení a cesta domů. Největší umění horolezce je přeci vrátit se zpátky :-).

Hodně zdaru při zdolávání ledové krásy přeje horolezecký oddíl K. Němce Plzeň.

Děkuji za spolupráci Petrovi Zýkovi (H.O. Karla Němce Plzeň).