Velké prádlo na cestách aneb pračka v českém kempu

Ta představa, že přijedu z dovolené domů a suché a voňavé oblečení jen naskládám do příslušných skříněk a šuplíků, mě prostě baví. A tady, v kempu Vranovská pláž, se stává sen realitou. Jenže…

Proč všechny věci tady v Čechách děláme tak složitě? Před 20 lety jsem v malém zapadlém kempu v Quebeku hodila pár dolarů do automatu zadělaném přímo v pračce, odebrala si z krabice na pračce potřebné množství pracího prášku, nastavila jeden ze 2 pracích programů (dle toho se platila částka) a zapnula. Věděla jsem dle návodu, že za hodinu bude vypráno. A bylo.

Tady na Vranovské pláži jsem přišla do mini místnosti se 4 bednami - dvě pračky, dvě sušičky. Jedna sušička s cedulí mimo provoz. 

Obě pračky perou. Chybí jim displej s časem, který zbývá do konce pracího cyklu. Můžou prát ještě hodinu, nebo dvě. Z infopanelu na pračce nic nezpoznám. Čekat tu nemůžu. Svoje prádlo - 4 velké osušky - nechávám na pračce a odcházím. Vracím se zpět asi za třičvrtě hodiny. Jedna pračka doprala. Jupí! 

No, a co teď? Majitel vypraného prádla tu není. Třeba je na výletě a vrátí se až večer. Nebo taky čeká. Bohužel ne tady. Dávám mu šanci. Přicházím za 15 minut. Prádlo je stále v pračce. A dost. Dávám vyprané věci do sušičky a naše osušky do pračky. Tak. Teď si vezmu z tamhleté láhve prací gel a jedem. Kdepak. Láhev je prázdná. Byla to jen návnada. Hm. 

Sháním v kempu prací prášek. Potkávám starší uklízečku. Ó, jaké štěstí! Prodává mi kapsli na jeden cyklus za 20 Kč. Škoda, že se o tom nepíše v prací místnosti. Uklízečka se sama nabízí, že mi s puštěním pračky pomůže. Trochu mě to uráží, přeci jen jsem už pár praček pustila, ale poslušně jdu v jejích šlépějích k pračce. A jsem za to vzápětí ráda. Ovládací světýlka na zdi místnosti svítí u mé pračky stále červeně. Tudíž pračka nejde pustit, protože se tváří jako obsazená. Uklízečka mi vysvětluje, že ještě zbyly v pračce peníze z posledního praní. Takže něco na pračce namačká, zeptá se mě na program, který chci pustit a je to.  Za nějakou chvíli mám přijít a hodit do kasičky u ovládacích světýlek na zdi 50 Kč, aby prala dál. Kdy že mám přijít? “Jo, paní, to já nevím, zkoušejte to”. 

Přijdu za 30 minut. Pračka stojí, světýlko je zelené, takže logicky každý další zájemce může “moji” pračku použít. Ne, kdepak, to jen není dopráno - pračka už nemá penízky na praní mých věcí. Házím 50 Kč na 1,5hodinovou činnost pračky. Bude to stačit? Uvidíme. 

Přicházím téměř za dvě hodiny. U pračky stojí uklízečka a už zdálky mi říká: “Máme problém”. Zkoprním. Pračka stojí. Prádlo uvnitř. “Není vyždímáno”, hlásí stroze. Nechápu. Ždímání není součástí pracího cyklu? “A co mám dělat?” “Hodit tam další pajcku”, odpoví suše uklízečka. “A jak dlouho bude ždímat?”, ptám se logicky, protože odpoledne strávené pobíháním z pláže k pračce a třeba i sušičce už mě docela zmáhá. “Nevím, bylo by lepší si to hlídat”, dodá uklizečka. 

Už nemám sílu se sem opět vracet. Beru si vodou, a dokonce ještě i mýdlem nasáklé ručníky a jdu požádat členy naší rodiny, aby mi pomohli ručníky vyždímat. Nakonec je z toho docela zábava, protože všichni v tom tropickém dni ocení malou spršku nebo obalení těla mokrým ručníkem. Ručníky necháváme sušit na plotě. Za hodinu jsou suché. 

Později uklízečku potkávám a ptá se mě, jak to s ručníky dopadlo. Ukazuji jí suché voňavé ručníky. Bylo jí smutno z té bezmoci u praček. Upozorňuji jí na to, že dnes existují pračky i sušičky s časovým dispelejem, který by se v tomto případě skutečně hodil. Rozhazuje rukama a tvrdí, že pračky už mají v kempu 5 let. Tomu se zasměju a nedokážu odolat tvrzení, že to už mají své odpracováno. Paní přitakává. Není ta pravá, která o pořízení nových praček a opravě sušičky rozhoduje. No a já příště na dovolené nebudu tolik jásat při zahlédnutí piktogramu s pračkou. Počkám si na realitu.