V Albanii nejsou lvi - třetí pokračování

Večer jsme se rozložili nad Kelcyrou u říčky Dišnice. Na žádné z map nemá ta řeka jméno. Jen na staré ruské speciálce.Před usnutím se čte na pokračování pohádka o dívce Mere z knížky POHÁDKY MÁJOVÝCH VEČERŮ, kterou sepsal Karel Sellner, jenž zde sloužil v první světové. Prostě pohoda.

Za svěžího, optimismem překypujícího rána, vyjíždíme vstříc dalším dobrodružstvím. Na nohou mám zbrusu nové tenisky zakoupené včera v Erseke za 10 USD. Ještě asi 10 km proti proudu Dišnice – až do vsi Balaban (280 m n.m.)– nezapomenutelné nejhustším výskytem hospod na hektar v celé Albanii, natož ve zbytku světa. Ač za sebou dnes máme teprve hodně málo, vyslyšeli jsme hlas intuice a zastavujem – teda...jen Petr, Tom a já – na cafe a bere (=pivo). Dobře jsme udělali. Byla to poslední hospoda tohoto dne.

Cesta na Prištu odbočuje na centrálním rinku doprava směrem k výraznému horskému hřebenu. Ach jo. To si zase dáme do těla...Vedro je jako v peci. A napajedlo až v 700 metrech. O kilák výš jsme dospěli k chalupám. Jenže tohle prej není ruga (=cesta) na Prištu. Musíme se vrátit k napajedlu, které je ve skutečnosti objemným vodním rezervoárem. Tady odbočujeme doleva a podél roury, která napájí tu nádrž, namáhavě stoupáme neobyčejně škaredou cestou výš a výš. Hřebene jsme dosáhli v 970 metrech. Na druhé straně hned pod ním jsou dvě umělá jezera a pastýři se stádem ovcí. Mají krásné psy – chlupaté Šar-planince. Takového mám doma. Teď pojedeme s kopce až k řece Osumit. Pastýři nám ukazují cestu do Prišty – zřejmě stezku kudy chodí jejich kozy nejraději do Prišty. Dobytče tady zajisté nemá problém, ale kolové vozidlo...Tady by přece měla vést regulérní komunikace. Na mapě world mapping project je cesta mezi Ballabanem a Prištou zakreslená jako dvojitá čára, jako opravdická silnice. Možná jsme se trochu sekli. Ta silnice je možná někde vedle nás.

Po chvilce jsme vytlačili kola na širokou hliněnou cestu – kraví tankodrom, proložený bahnem tam, kde cestu přetínají akvadukty. Na několika místech je cesta zatarasená sesutým břehem nad cestou. Hromady hlíny a balvanů překonáváme po úzké zarostlé stezičce. Tenhle sjezd bude dlouhý.

Projíždíme skrz ves starobylých kamenných domů. Nikde nikdo, ani cafe-bar tu není. Cesta se však výrazně zlepšila. Už to nejsou jen dvě vyjeté koleje. Místy vidíme i dlažbu z koňských hlav. Měla by to být Prišta. Pod vsí jsme na půlhodinku spočinuli ve stínu pokroucených stromů. Dochází nám voda.

Nejnižší bod cesty je most přes úžasný kaňon řeky Osumit – 370 m n.m. za ním je rozcestí, a na něm rozcestník...no toto...doleva – Berat, doprava, proti proudu řeky – Permet. Toto je hlavní silnice, vcelku dobře sjízdná, žádná dobytčí stezka. My jedeme směrem k Permetu. Pár kilometrů vlevo od řeky, pak přejíždíme po mostě na opačnou stranu. Je tu trocha stínu, tak počkáme na opozdilce. Nikdo už nemá v butelce ani slzu. Šmankote, já bych pil. Snad mě z toho nepostihne ledvinové kamení. Totálně opuštěný kraj. Ty rozcestníky, tak neobvyklé v Albanii, jsou tady nepochybně proto, že fakt nehrozí potkat domorodce, kterej poradí kudy kam. Přitom sem lehce trefíte bez nebezpečí bloudění, když se vydáte z Beratu proti proudu Osumitu.

Nikde nic, nikde nikdo, a najednou náklaďák. Šofér zastavuje a s flaškou v ruce se drápe do stráně. Je tam studánka! Zachráněni!

Od mostu začíná cesta stoupat vysoko nad řeku. Další rozcestí s rozcestníkem – doleva - Permet 35 km, doprava – Cepan. Sjíždíme k řece. Mezi vegetací jsme si nevšimnuli, že cesta opustila řeku Osum a vydala se proti menšímu přítoku jménem Krešovas. Další stoupání vysoko nad dno údolí – rozcestí se šipkou Permet 30 km doprava. Je tu další studánka. Sjíždíme zpátky k říčce, přejíždíme po mostě na druhý břeh. Ten most má nadmořskou výšku 490 metrů. Jsme tedy o 120 metrů výš než tam, kde jsme po prvé uviděli řeku Osum. Kopce, mezi které jsme vjeli, vypadají jako haldy štěrku s nedávno sesutými svahy. Začínáme definitivně stoupat na horský hřeben, za kterým je údolí řeky Vjosy. Není zbytí. Přes ty hory se musíme dostat. Nahoře v dálce vidíme klikatitou cestu, zoufale vysoko až pod hřebenem. Tam asi budem muset vyjet. Jsme zničeni už z té perspektivy. A k tomu ten hic...

Jako nejreálnější se tady jeví satelitní mapa Google.

950 m n.m. – kličkujeme mezi návršími a brzo začínáme sjíždět. Vůbec mně nepřipadá, že jsme přejeli rozvodí, ale je to tak. Nepříjemně strmým štěrkovištěm přes pár vsí (bez cafe-barů, nebo jsme je v tom fofru přehlédli) sjíždíme až dolů – k říčce jménem Lemnica (nebo tak nějak), na cestu, vedoucí od řeky Vjosy nahoru do vsi Frašar.

Tož dnes jsme na 33 kilometrech nastoupali 1605 metrů. To je docela extrém.