Letní Tatranské moknutí

Vzhledem k omezením vycházejícím z pohybu v národní přírodní rezervaci jsme si dopředu rezervovali ubytování na Brnčálce (Chata pri Zelenom plese) a na Terryho chatě. Původně jsme chtěli přespat ještě jednu noc, ale všude bylo plno. Tedy až na Sliezký dom, kde se nám ale ovšem nechtělo platit za ubytování s polopenzí 45 Euro na osobu.

Do Tater jsme se dopravili vlakem v 22.15 z Hlavního nádraží v Praze. I zde jsme využili výhody rezervace. Původně jsme pro vyšší komfort chtěli lehátkový vůz, bohužel jsme si vzpomněli pozdě a všechna lehátka byla obsazena. Nicméně i.. rezervace klasického kupé byla velice užitečná, neboť vlak doslova praskal ve švech.

Cesta přes noc proběhla v klidu. Marnou snahou nějak se vyspat v poloze embrya. Po ránu nás však zklamala návaznost vlaků - Náš spoj měl asi 15 minut zpoždění, z čehož vyplynulo jen to, že následujícímu spoji, který nás měl zavést do Tatranské Lomnice, jsme mohli jen smutně zamávat a sledovat jak mizí v dáli. Naštěstí následující jel už za hodinu, takže se vlastně nic nedělo a za necelé dvě hodiny jsme měli batohy na zádech, pláštěnky přes hlavu a spokojeně vyráželi vstříc mrakům.

Vynecháme-li pocity nevyspání, nechuti procházet se v dešti nebo třeba i kocoviny, je cesta z Tatranské Lomnice na Brnčálku příjemnou procházkou vhodnou i pro rodiny s dětmi (samozřejmě trochu odrostlejšími), slabší fyzičkou nebo strachem z výšek. Cesta vede převážně lesem či údolím potoka a nepřekvapí žádným nepříjemným místem.

Chata pri Zelenom plese je skvělá možnost noclehu. Za vcelku rozumné peníze zde dostanete velké porce chutného jídla, které dle chuti můžete zapít hned několika druhy piva a pokud se Vám v deset, kdy jídelna zavírá, ještě nechce jít spát, můžete sejít dolu do baru a pokračovat v příjemně načatém večeru.

Jen malé varování. I když v nás se na poslední chvíli probudila trocha a rozumu a odešli jsme po druhé ráno spát, byli i tací, kteří se nechali atmosférou stáhnout a s osazenstvem chaty pokračovali až do páté ráno.

Na druhý den nás čekala cesta přes Skalnaté pleso, po Tatranské magistrále až k Zámkovského chatě, od které jsme poté vystoupali k Terryho chatě. Tato trasa je již trochu náročnější, a pokud jdete s trochu těžším batohem, určitě Vás na pár hodin zabaví. Převýšení na tomto úseku je rovných 1000 v.m. nahoru a 540 dolů. Zpočátku jsme si dokonce užili sluníčka - skoro celou hodinu než jsme vystoupali na Svišťovku. Ve vyšších polohách už ležel sníh.

Následujících šest hodin jsme opět šlapali v dešti, jehož intenzita občas klesla na drobné mžení, ale častěji se jednalo o pořádný slejvák. Při finálním stoupání k Terryně jsme již byli naplno v mracích s viditelností sotva pár metrů, promočení, promrzlí, zdeptaní, ale stále plni radosti, že jsme tady. U každého samozřejmě vítězili jiné emoce, ale to už je jiný příběh.

Terryho chata je jedním slovem úžasná. Postavená na perfektním místě, které by jí mohlo poskytnout slušnou ochranu proti lavinám. Zároveň je pravděpodobně nejfotografovanější chatou ve Vysokých Tatrách. Chatár, který tam pracuje asi deset let, toto povolání očividně miluje. Ačkoli Brnčálka je rozhodně lépe vybavená a luxusnější, teprve na Terryně na Vás dýchne ta pravá atmosféra horské chaty.

Dostali jsme také informaci, že přechod přes Priečné sedlo je z důvodu vysoké sněhové pokrývky uzavřen a že má cenu tam vyrazit, pokud u chaty bude ráno více než 4 stupně nad nulou. Aniž bychom tušili co nás čeká následujícího rána, jsme šli spát.

Do dalšího dne jsme se opět probrali díky slunečním paprskům a naděje se opět vrátila do našich srdcí. Urychleně jsme se sbalili a vyrazili do slunečného dne, kde nás čekalo nemilé překvapení - Teplota se ke čtyřem stupňům nevyšplhala. Vlastně ani k nule.

Takže po chvilce přemýšlení a využívání slunečného rána pro vytvoření alespoň nějakých fotek, jsme se pustili do sestupu. Opět jsme si užili asi hodinu slunce, deseti minut sledování mraků ženoucích se údolím k nám a zbytku dne chůze v mraku či v dešti.

Rozptýlení na sestupu nám poskytl malý potůček, který jsme přecházeli už včera a který se přes noc minimálně zpětinásobil a konečně jsme pochopili, proč je u takového čůrku řetěz. Nevýhodou bylo, že člověk musel půlku potoka projít, aby se řetězu vůbec mohl chytit. Jistotu nepřidávalo ani prudké Suťové pole plné obrovských balvanů pod námi, kterým se voda valila dál do údolí. Nakonec se ale žádné drama nekonalo a všichni jsme (ač ne suchou nohou) v pořádku přešli.

Sestoupili jsme opět přes Zámkovskového chatu, přes Hrebienok do Tatranské Polianky odkud jede vlak do Popradu.Od Zámkovského chaty jsme scházeli k Hrebienoku po Tatranské magistrále. Znamená to poskakování po kamenech mezi desítkami lidí proudících v obou směrech. I když se nejednalo o náročný terén, byl psychicky nejnáročnější. Za ty dva dny jsme si odvykli na přítomnost většího počtu lidí a ke konci sestupu jsme už všechny ostatní nenáviděli a těšili se dolů. Do Polianky jsme došli po druhé hodině odpoledne, takže před námi bylo jen asi osm hodin čekání na vlak.

Naštěstí asi sto metrů od nádraží jsme našli příjemnou hospodu se zahrádkou, která nám poskytla vhodný azyl pro čekání. Pak už jsme se jen přesunuli k vlaku. Tentokrát jsme měli rezervovaný lehátkový vůz, takže jsme pouze padli a s pocitem vařené opice se pokoušeli prospat cestu zpátky do Prahy.