Ničemu, co na cestě uvidíte, se proto nedivte a nehodnoťte to středoevropskýma očima. Sebepodivnější zvyky, hygienické normy, náboženské obřady atd. mají v kontextu odlišné kultury svůj účel a význam (dokonce třeba i satí, dnes už bohužel zakázaný indický zvyk upalování vdov na pohřebních hranicích manželů). Jak už dávno pochopili kulturní antropologové, jednotlivé lidské kultury mezi sebou prostě nelze srovnávat. Neexistují kultury "nižší" a "vyšší" ani žádná měřítka k posouzení toho, co je objektivně špatné, nemravné a primitivní.
Ukazatelem pokroku a vyspělosti země není demokratické státní zřízení, svobodné volby, splachovací záchod, auto ani lednička. Podle některých názorů je i sám pojem "pokrok" zavádějícím vynálezem naší agresívní euroamerické civilizace, sloužící jen k získání převahy nad zbytkem světa. Je dobré si uvědomit, že v době, kdy se ještě praotec Čech toulal kdovíkde, fungovaly v dnešní Indii neobyčejně vyspělé městské státy. Východní mudrcové produkovali umění, literaturu a filozofii, o kterých se tehdejším evropským "divochům" ani nesnilo.
Domorodci z indonéských ostrovů, kteří žijí v pralesních chýších, chodí oblečeni v sukních z listí a věří v duchy, nejsou primitivní ani zaostalí. Jsou prostě jen jiní. Vyznávají odlišné, ale stejně dobré systémy hodnot, jako my. Primitivní a omezený pitomec je naopak ten, kdo je chce "zcivilizovat" anglickými školami, hamburgery, vírou v Ježíše Krista, sledováním televize a zaváděním domů s ústředním topením.
Nepřeháníme. Misionářů a spasitelů, kteří si myslí, že Asie čeká jen na jejich náboženská, ekonomická, ekologická, zdravotnická a jiná moudra bohužel potkáte na své cestě mnoho. Svět přitom nejvíc ničí právě tito omezenci, kteří se jej v dobré víře snaží vylepšit a spasit svou "jedinou pravdou".
Italský jezuita Ippolito Desideri, který se v roce 1716 vypravil na misijní cestu do Tibetu (přičemž jako první Evropan spatřil posvátnou horu Kailás a jezero Manasaróvar), ve svých vzpomínkách píše: "Pominu-li vše ostatní, zaslouží si především tamější, od všech odlišné, náboženství, aby bylo poznáno a tím lépe potřeno. Sám sobě lichotím, domnívám-li se, že mé vyprávění přinese kromě příchuti novosti i to, co přiláká pozornost učených a vzdělaných duchů, kteří by vyvrátili onu novou směsici pověr a omylů a povzbudili mnohé, aby přinesli světlo tomu zaslepenému národu... Získal jsem naději, že k tomu, aby se Tibeťané stali zapálenými a příkladnými vyznavači křesťanského zákona, nebude s božím požehnáním třeba nic jiného než zaměnit předmět jejich nepravé zbožnosti a marného uctívání. Nechť Bůh vyšle do Tibetu horlivé misionáře, jimž se podaří sesbírat hojnost plodů... V žádném případě není možné, že by Bůh dovolil, aby tento početný národ byl tak nehorázně a opakovaně utvrzován ve své falešné víře... Je třeba, aby misionář v těchto zemích věděl, jak velkého nepřítele má v osobě Velkého lámy." Desideriho dobyvačné sny o pokřesťanštění Asie a vyvrácení jejích tradičních náboženství se naštěstí nesplnily.
Barbarská činnost misionářů, kteří po staletí znamením kříže rozvraceli původní domorodé kultury a k hanbě křesťanství je infikovali bacilem cizorodé víry, je ale mementem i dnešním poutníkům a cestovatelům - snažte se proto své zásahy do cizího světa omezit na minimum. |