Život a karneval v Sao Luís

    Anna je majitelkou chátrajícího domu v centru Sao Luís. Ze dvorku vede osmero dveří z překližky a lepenky do oprýskaných a plesnivých místností bez nábytku a bez oken. Jen ve zdech jsou řeznické háky. To na spací sítě. Prostředí je to přímo saudkovské. Jeden z pokojíků si na týden pronajímáme. Cena je ve srovnání s cenami jiných ubytovacích zařízení symbolická. Protože nevlastníme spací síť, stavíme uprostřed místnosti vnitřní stan - moskytiéru. Ani ne tak proti komárům, jako proti švábům a rusům. Nad námi je ještě jedno patro. Dřevěné a trouchnivé. Jak druhou noc zjišťujeme, i tam někdo bydlí. Ležím na zádech, snažím se v tom hrozném horku usnout (zkuste si vyvětrat, když nemáte okna) a přitom přemýšlím, za jak dlouho se k nám obyvatelé vrchního patra propadnou, jestli budou ještě chvíli takhle dupat.

    Sao Luís má 740 tisíc obyvatel a je hlavním městem státu Maranhao, jednoho z 26 států brazilské federace. Centrum Sao Luís je jednou z nejlepších ukázek portugalské koloniální architektury v Brazílii. UNESCO jej prohlásilo světovým kulturním dědictvím a financovalo opravu asi čtvrtiny domů. Zbytek ve zdejším vlhkém a teplém klimatu rychle chátrá. Mnoho domů by bylo v Evropě již před deseti lety označeno za nebezpečné a určeno k demolici. Tady ne. Jejich obyvatelům nevadí, že okna a dveře dávno ztrouchnivěly, že se jim v prasklině v omítce před časem uchytilo semínko a teď jim ze zdi roste strom, že polovina střechy je zborcená a snad jim nevadí ani to, že zítra se na ně zhroutí strop. V centru žijí jen ti nejchudší, bohatí bydlí za řekou v nových výškových budovách. Procházka městem je nezapomenutelným zážitkem nejen pro romantiky. Historické centrum si po staletí zachovává svou jedinečnou atmosféru, stejně tak karneval je tu autentický, neovlivněný turisty ani globalizací.

    Po koupeli usedá dona Anna na rozvrzanou židli před dveře a dcera jí lakuje prsty na nohou. Potom vynáší ven zrcadlo, věší ho na oprýskanou zeď a strojí se na karneval. Karneval probíhá na přelomu ledna a února, trvá asi čtyři týdny a je především svátkem chudých. Dnešek je vyvrcholením celého karnevalu. Skupiny tanečníků a hudebníků procházejí za hlasitého bubnování městem a zastavují se před náměstím. Na náměstí jsou dvě pódia, tam vystupují jednotlivé skupiny, hodnotí je porota a vítěz dostane 300 reálů (120$). Všechny přístupové cesty na náměstí jsou obsazené prodavači studených nápojů s jejich polystyrenovými boxy s ledem. Jednotlivá vystoupení uvádí moderátor. Prvních deset minut mluví moderátor, druhých deset minut vedoucí skupiny, potom napochoduje bubenická baterie, čítající od čtyřiceti členů výše, na pódium se vyšplhají zpěváci, dlouho se zvučí a nakonec přibíhají tanečníci. Všechny soutěžící skupiny jsou černošské a předvádí afro-tance. Bubeníci jsou sehraní lépe než syntetické bicí a naprosto ohlušující. Tanečníci, bosí, oblečení - neoblečení v kůže a třásně, mávají oštěpy, tancují, poskakují, pobíhají, předvádějí bojová umění, nepředstavitelně se potí a stále se usmívají. Snaží se, porota vidí všechno a vyhrát soutěž o nejlepší skupinu je velká prestiž. Když skončí, vyfasují malé flaštičky s minerálkou a jdou vyčerpávající vystoupení zopakovat na druhé pódium. Pořádek, víceméně úspěšně, hlídá ochranka a veškeré dění natáčí televizní štáb. Jak se tak dívám kolem, jsme tu zřejmě jediní turisté. Toho si všiml i televizní reportér, několikrát na nás ukazuje kameramanovi a už jsou u nás a zkoumají, jestli mluvíme portugalsky. Svojí chabou znalost jazyka přesvědčivě zapíráme. Jsme nasvětleni a oslněni reflektorem, reportér si povzdychne a spouští obstojnou angličtinu. Pochopitelně ho zajímá, jak se nám líbí jejich karneval. Má radost, že ulovil takové exotické cizince. Jsme slavní, budeme v televizi. Za chvilku se k nám prodírá mladá žena. Jmenuje se Anete, mluví jen portugalsky (jako 80% Brazilců) a zve nás na zítřek na pláž na oslavu svých devětadvacátých narozenin. Chtěla by si s námi povídat, jenže stojíme hned vedle statného bubeníka a jeho šestačtyřiceti kumpánů, tak si chvilku křičíme do uší a potom Anete někde shání tužku a papír a nechává nám svoje telefonní číslo. Kdo by nechtěl mít na narozeninové oslavě televizní hvězdy?

    V ulici ústící na náměstí čeká už poslední skupina. Čekání je dlouhé. Tanečníci svlékají odlučitelné části kostýmů, bubeníci posedávají na bubnech. I oni se konečně dostali na řadu. Byli skvělí, to nejlepší přece nakonec. Odcházejí a i my se chystáme na kutě. Po pěti hodinách karnevalového dění toho máme dost. Ale pódium bere útokem několik bílých zpěváků a taneční prostor zaplňují divoce poskakující masky jakýchsi chlupatých příšer, nebo to jsou vánoční stromečky? Tahle skupina není uvedená v programu. Říká se jí banda - neoficiální účastník karnevalu. To nejlepší přichází až teď. Dosud poloprázdné náměstí je během pěti minut nacpané k prasknutí. Už první zavíření bubnů přivádí obecenstvo na pokraj šílenství. Všichni pískají, ječí a skáčou. Rodiče berou děti na ramena a řádí i s ratolestmi dál. Jsme notně unavení a tady to vypadá, že ve stržené bouři přežijí jenom silní. Kdo uteče, ten vyhraje. Snažíme se protlačit pryč. V pantoflích to jde špatně, tedy skoro vůbec. Všetečná ruka mi tahá z kapsy srolovanou brožurku s programem karnevalu, asi v domnění, že je to balíček stodolarovek.

    Druhý den karneval pokračuje. Dnes se nic nehodnotí, všichni se spontánně veselí. Ne na náměstí jako včera, ale v ulicích. Ulice jsou vyzdobené a každých pět set metrů je malé pódium. Oficiální i neoficiální skupiny chodí městem a zastavují se u pódií. Některé skupiny jedou na speciálně upravených nákladních autech, kde většinu místa zabírají reproduktory. A potom ulicemi proudí davy lidí. Trasa je dlouhá asi pět kilometrů, průvoduje se obousměrně v paralelních ulicích. Všude, kde jsou lidé, jsou i prodavači občerstvení. Na dřevěném uhlí se rožní hovězí, vepřové a kuřecí špízy, na každém rohu je prodavač popcornu a snad nejvíce je tu mobilních barů. Nabízejí cachasu (čti kačásu), caipirinhu (kajpiriňu), xoxotó (šušutó) a mnoho dalších nápojů, které rozjařují karnevalující lid. Cachasa je místní oblíbený a levný třtinový rum. Z cachasy, citronu, cukru a ledu se míchá caipirinha, do xoxotó se přidává ještě kondenzované mléko. Davem se proplétají prodavači mouky a sprejů s bílou pěnou. Obé v hojném množství poletuje vzduchem, cíleně se hází a stříká po známých i neznámých. Na zpocené kůži mouka obzvlášť dobře drží. Tentokrát jsme chytřejší a místo pantoflí máme trekové boty. Pevnou obuv oceňujeme, když se ulice s pokročilým časem pokrývá kompaktní vrstvou odpadků, ve kterých se bezdomovci a děti přehrabují, hledají zálohované plechovky a sbírají je do velkých igelitových pytlů. Zítra dostanou za každou asi patnáct haléřů.

    Trasa končí u kolotočů a sambodromu. Na kolotočích se nikdo nevozí, ale ani jako světelná kulisa nejsou špatné. Na tribuně podél sambodromu také nikdo nesedí. Pár lidí postává vedle tribuny a sleduje opeřené sambové tanečníky, jak tančí za nákladním automobilem s reproduktory, zpěvákem a hudebníky. Je tu sambová škola v bílém peří, ve žlutém, v růžovém a ještě jednou ve žlutém. Samba, hlavní lákadlo karnevalu v Riu, kde jsou turisté ochotni dát až pět set dolarů za místo na tribuně, tu očividně nikoho neoslovuje. Hodinu po půlnoci se vydáváme na cestu domů.

    Během karnevalu v Sao Luís, jsme nachodili hodně kilometrů, hodně jsme se potili, mačkali a tlačili, trochu ohluchli, schytali spoustu dávek bílé pěny ze spreje a shlédli nejroztodivnější masky. Ještě nikdy jsme neviděli tolik upřímně se veselících lidí pohromadě. Od škvrňat v kostýmech supermanů a tanečnic, přes všechny Bin Ladiny až po babičku s dědečkem, kteří se nechají jen tak unášet průvodem a vzpomínají, jaké to bylo, když byli mladí.

Když v sedm hodin ráno vstáváme a snažíme se oprášit z oblečení nánosy mouky, nad sambodromem jsou ještě vidět záblesky rachejtlí, v dálce bouchají petardy, do ranního svítání unaveně blikají kolotoče a z ulic je slyšet tlumená samba. Sao Luís se prokarnevalovalo do dalšího dne.