Žigulíkem do Sýrie

Kupujeme auto

Hned, jak jsme se začali pídit po dostupných informacích, nám bylo jasné, že koupě jízdenky do Istanbulu není pro studenta zrovna levná záležitost (bylo již rozebíráno na stránkách Kalimery), dalším problémem bylo to, že jsme měli naplánovaný velký počet míst, které chceme navštívit a to při původně předpokládaném způsobu dopravy, tedy stopem v kombinaci s místními spoji, není možné v předpokládaném třítýdenním časovém horizontu výpravy stihnout. Z těchto požadavků na nízké náklady a dobrou mobilitu při cestování jednoznačně vyšla nejlépe varianta cesty automobilem. Jelikož by nám po prohlášení „jedu do Syrské pouště!“ nikdo auto nezapůjčil, bylo nutno jej zakoupit. Z požadavků na velký zavazadlový prostor, nízkou poruchovost, možnost opravy svépomocí  a samozřejmě co nejnižší pořizovací náklady jednoznačně vyšel vítězně kombíkový žigulík. Jelikož byl po dobu tří týdnů naším nerozlučným kamarádem, pojmenovali jsme ho Kolja.

Turecko

Po dlouhých přípravách a vyřízení Syrských víz (v ceně 750 Kč) jsme se dne 22. 7. 2005 vydali konečně na cestu. Až do Turecka cesta probíhala celkem bez problémů, na každém hraničním přechodu nás vítaly pobavené tváře celníků, když zjistili kam jsme se to vlastně vypravili. Dokonce i obávané bulharské hranice s proslulými zkorumpovanými a úplatnými celníky jsme zvládli bez úhony (zřejmě na ně působí nápisy rozmístěné po celé celnici s nápisem „Nebereme úplatky“, spíše však měli soucit, když viděli naše vozidlo). Po příjezdu do Turecka nás ihned po průjezdu žigulíka vanou s desinfekcí (která tam samozřejmě nebyla, ale to nic neměnilo na výši povinného poplatku za její průjezd) překvapilo několik věcí. Tou nejméně příjemnou byla vedle neuvěřitelné byrokracie na celnici značně vysoká cena benzínu, která činila v přepočtu zhruba 46 Kč za 1 litr. Tak velké ceny by v zemi, která sousedí s ropnými velmocemi jako je Irák či Írán čekal jen málokdo. Co nás naopak mile překvapilo, byla velice dobrá silniční síť. Je vidět, že Turci místem ani asfaltem rozhodně nešetřili a po silnicích srovnatelných s naší D1 jsme projížděli téměř denně. Už v Turecku se ukázala opravdu velká výhoda cestování automobilem v naší mobilitě. Hlavně v nocování se to jeví i jako značná finanční úspora, protože si člověk vždy zajede mimo město kam chce a vhodné místo pro nocleh najde vždy. Důsledkem toho byl fakt, že jsme během výpravy neutratili vůbec nic za ubytování, které tvoří většinou nejvyšší finanční zátěž při cestování. Když se bylo třeba umýt, stačilo pouze zajet na jednu z benzínek, kterých bylo opravdu dost (turecká síť čerpacích stanic je snad nejhustší na světě, není problém na jednom kilometru potkat i mimo města čtyři benzínky a to i klidně stejné značky, což je pro středoevropské uvažování o ekonomických aspektech naprosto nepochopitelné). Je třeba dodat, že na drtivé většině benzínek jsou pouze „turecké záchody“ ale po pár dnech si lze na ně bez problémů zvyknout (na rozdíl od místního zvyku vytírat si zadek rukou bez toaletního papíru..). Téměř na všech čerpacích stanicích může cestovatel počítat s velice přátelským přijetím od jejich zaměstnanců  spojené vždy s debatou a mnohdy i s pohoštěním. Další zmínka stojí o tureckých policistech. Je zvláštní, že přímo v provozu jsme je snad ani jednou nepotkali (a to jsme po Turecku najeli zhruba 4000 km), ale když se nám podařilo zaparkovat na 4 hodiny v zákazu zastavení, tak na nás po příchodu k autu čekali. Místo očekávané pokuty se s námi přátelsky pozdravili, popovídali a nakonec z nich vylezlo, že nám auto hlídali, aby ho nikdo nevykradl. Tak jsme slušně poděkovali, odměnili je pohlednicemi s motivy České republiky a ze zákazu raději rychle odjeli.

Sýrie

Po týdnu jízdy, který patřil úchvatným tureckým památkám, koupání v teplém moři, přišel hraniční přechod do Sýrie. Již jsme si zvykli na neustálé turecké pokřikování a laxnost, ale tohle bylo úplně jiné kafe. Tlačenice u okének celnice, kde jsme si připadali jako v jiném světě, frontu na čekání tady bohužel neznají, za to tu mají člověka (takzvaného bakšišáka) stojícího u okénka a vybírajícího úplatky za to aby člověk vůbec dostal od celníka razítko, veksláci měnící mezi stojícími kamiony peníze a naprostý chaos a zmatek, ve kterém nám nebyl schopný nikdo říci, do které budovy si máme dojít pro jaké razítko a co všechno pro vpuštění do Sýrie potřebujeme. Nemít štěstí a nepotkat místního člověka, který uměl anglicky a věděl komu dát úplatek dříve a komu později, tak tam možná čekáme dodnes. I tak nám přejezd hranic do Sýrie trval zhruba 8 hodin. Dalším nemilým zjištěním byla nutnost zaplatit na hranicích za automobil pojištění, které činilo 100 dolarů. Útrapy na hranicích byly ale velice rychle zapomenuty po zjištění, jaká je Sýrie nádherná země. Jestli někdo tvrdí, že orient začíná v tureckém Istanbulu, ten se velice mýlí. Pravý orient začíná až v Sýrii. Přeplněné uličky, pestrobarevná tržiště, úplně jiná mentalita lidí. To vše se ani nedá popsat, to se musí vidět a zažít. Bohužel se do orientálního stylu změnilo také dění na silnici. To, co nám doma připadá jako naprosté šílenství, je denním chlebem syrského řidiče. Jízda na dálnici v protisměru, sjíždění z dálnice prostým odbočením doleva přes tři protijedoucí pruhy, jízda na červenou, noční cestování bez rozsvícených světel či jízda po kruhovém objezdu v protisměru je jen malý výčet toho, co jsme v Sýrii zažili a samozřejmě také vyzkoušeli. Na druhou stranu jsou zde řidiči mnohem obezřetnější, neboť si hrozící nebezpečí uvědomují a důsledkem toho jsou většinou nehody končící jen několika pomačkanými plechy. Našemu Koljovi se nehody naštěstí vyhýbaly, pouze nás vytrestal tím, že nám díky prasklé benzínové hadici vytekl přes noc všechen benzín. To nám ale zase tak nevadilo, neboť lidé jsou zde velice ochotní pomáhat v těchto situacích, síť opraven je dosti hustá (sice v nich pracují hlavně děti, ale potřebné vybavení dle našich zkušeností mají) a navíc jsme tu noc trávili na benzínce a tudíž nebyl problém po opravě vyteklý benzín načerpat za zdejší velice výhodné ceny zpět. Oproti Turecku je opravdu Sýrie vzhledem k cenám benzínu opravdovým rájem, jeden litr tu vyjde zhruba na 11 Kč (za tuto cenu je však nutno počítat pouze s 87 oktany a benzín je k dostání pouze olovnatý - tedy cestu autům s katalyzátorem do Sýrie opravdu příliš nedoporučujeme). Zmiňovaný defekt se nám přihodil poblíž pouštního města Palmyra, na nejvzdálenějším místě naší výpravy, zhruba 150 km od iráckých hranic. Během cesty jsme navštívili spoustu syrských památek, kterých je v celé zemi opravdu hodně a je jen s podivem, že Sýrie není v hlubším cestovatelském podvědomí. Mezi nejkrásnější můžeme jmenovat křižácký hrad Crack de Chevalier (údajně největší na světě), vodní kola ve městě Hamá (funkční technický skvost z římské doby), nezapomenutelnou pouštní oázu Palmyra, nazývanou perla pouště s nádhernými chrámy a ulicemi, které ve své době zastínily i krásu Říma, či nejstarší hlavní město světa Damašek, ležící na dávné hedvábné stezce se skvostnou Umájovskou mešitou (ve které nalezneme hrob svatého Jana Křtitele). Během cesty jsme si samozřejmě vyzkoušeli nocleh přímo pod širákem v poušti, což patří k nezapomenutelným zážitkům, či návštěvu domorodých obyvatel, žijících v poušti pouze v hliněných domech připomínajících tvarem včelí úly.

Domů přes Kapadokii, Istnabul a Bospor

Čas vyhrazený pro pobyt v Sýrii velice rychle utekl a my se museli opět vrátit zpět do Turecka. Průjezd hranic byl již pro nás rutinní záležitostí a my se jízdou přes centrální Turecko s úchvatnou oblastí Kapadokie dostali až do Istanbulu, jediného města na světě ležícího na dvou kontinentech. Zde jsme se trajektem přeplavili přes průliv Bospor na evropskou část města a kochali se zdejšími nádhernými mešitami i vyhlášeným tržištěm Grand bazar. Ten může těm syrským konkurovat ve velikosti, ale rozhodně ne v atmosféře  a samozřejmě porušováním snad všech hygienických pravidel při prodeji potravin. Může to znít divně, ale to jsou právě ty věci, co dělají stále orient pro středoevropana zajímavý, přitažlivý a nezapomenutelný. Následující zpáteční cesta proběhla bez větších problémů (po zážitcích ze třech předchozích týdnů nás už nemohly překvapit povodně v Bulharsku se zatopenou dálnicí, či kontroly na hranicích spojené s vykládáním Kolji, neboť 4 kluci jedoucí jen tak ze Sýrie žigulíkem jsou pro většinu lidí celkem podezřelí).

Závěr

Cesta se vydařila a na 100 % splnila naše očekávání. Podařilo se nám ušetřit jak peníze tak čas a přitom jsme ujeli téměř 9000 km. Cestu autem můžeme tedy vřele doporučit všem podobným dobrodruhům jako jsme my, rozhodně se není čeho bát, jen to chce trochu trpělivosti a řidičské zručnosti pro jízdu ve velkých městech a také být tak trochu do předu smíření s tím, že si můžete přivézt auto s „ťuklým“ blatníkem - což se nám naštěstí nestalo, zato jsme se naučili v nepřehledných situacích hezky po vzoru orientu zatroubit!