Želví slzy

Když bylo Amarasenovi Fernandovi sedm let, uviděl v noci na pláži rybáře, který převrátil na záda obrovskou mořskou želvu. Zatímco odběhl rybář shánět náklaďák, který by želvu dovezl na trh, hrabalo zvíře bezmocně nohama ve vzduchu a po špičaté hlavě mu stékaly slzy. Malému Amarasenovi bylo plačící želvy líto, a tak ji s vypětím všech sil obrátil zpátky na břicho. Želva zmizela ve vlnách a rozzuřený rybář s řidičem náklaďáku pak Amarasena strašně zmlátili.

Leželi jsme na písku pod palmami, jejichž korunami probleskovalo tropické hvězdnaté nebe, a srkali opojné domácí palmové víno toddy. Pláž Bentota na jižním pobřeží Cejlonu se nořila do půlnoční tmy. Najednou v dálce zablikalo světlo baterky. "Obrovská želva, pane," sdělovali nám udýchaně kluci z nedalekých rybářských domků.

Dvoumetrová, několik set kilogramů těžká samice ležela na břiše písečné pláži a sténavě funěla. Přední nohy jako lopaty sebou namáhavě škubaly a hrnuly písek do stran. "Nesviťte, ať ji nevyplašíte," naznačovali nám posunky výrostci. "Jinak žádná vejce, žádná hostina."

Trvalo skoro dvě hodiny, než želvě instinkt napověděl, že je už jáma dostatečně hluboká. Celou tu dobu jsme s rybáři seděli opodál a napjatě čekali. Zvíře pak popolezlo zadní částí těla nad jámu a z otvoru pod jeho ocasem začaly vypadávat bílé pingpongové míčky. Při kladení vajec už k smrti vyčerpaná želva nevěděla o okolním světě - teď už jsme mohli mluvit, svítit a fotit podle libosti. Jeden z rybářských kluků se natáhl na břicho do písku, vyndaval želví vejce z jámy a balil je do zmuchlané košile. Želva si toho vůbec nevšímala. V pravidelných vteřinových intervalech vypouštěla bílé míčky, které padaly přímo do nastavené rybářovy ruky. "Ochutnejte, pane!", řekl kdosi a nabídl nám každému po jednom míčku.

Ve chvíli, kdy si kluci začali ještě teplá vejce podávat a srkat z jejich kožovité skořápky žloutek, se v hnědém želvím oku objevila velká slza. Nechtěl jsem být sentimentální. Chápal jsem, že pro cejlonské rybáře jsou želvy něco jako pro Středoevropana slepice. Z hodin zoologie jsem věděl o speciální slzné žláze, s jejíž pomocí si někteří vodní plazi na souši zvlhčují oční sítnici a jejíž činnost nemá nic společného s city, jež při pláči prožívá člověk. Když jsem ale na jazyku ucítil zvláštní chuť čerstvě zrozeného života, neubránil jsem se intenzívnímu pocitu viny.

Vajec bylo tolik, že se nevešly ani do tří svázaných košilí - v průměrné snůšce jich prý bývají skoro dvě stovky. V metr hlubokém želvím hnízdě ale nezůstalo ani jediné. Rybáři za ně ráno na trhu dostanou po dvou rupiích, což je zhruba jedna česká koruna za kus. Nabídl jsem jim tři rupie a dvacítku vajec od nich koupil. Pak jsem další hodinu seděl na noční pláži a v záři měsíce sledoval, jak mohutné přední nohy trhaně zahazují prázdnou jámu jemným pískem. Pudově pracující samice nepoznala, že dělá zbytečnou práci. Když skončila své několikahodinové dílo, namáhavě se začala plazit k místu, kde vlny s duněním narážely na břeh. Ve vlhkém písku za ní zůstávala rýha jako po traktoru. Pak želvu uchopila přílivová vlna, smýkla s ní, spláchla jí slzy z očí a zpětný proud ji odnesl zpátky do nočního oceánu.

Ráno jsem svých dvacet vajec vyhrabal z písku, zabalil je do trička a vydal se hledat Amarasenovu želví líheň. Doslechli jsme se o ní dva dny před tím, když jsme na pláži hledali místo k přespání.

Dávný pohled na bezmocné plačící zvíře zapůsobil kdysi na chlapce z rybářské vesnice natolik, že dnes ve svých čtyřiceti letech zasvětil želvám svůj život. "Skoro každou noc chodím na pláž a pátrám po rýhách v písku, podle nichž se dá kladoucí želva snadno objevit," vypráví Amarasen. "Rybáři, pro které jsou želví vejce vyhlášenou pochoutkou, mě ale často předběhnou." Pokud najdou želvu kladoucí vejce dřív rybáři, musí od nich Amarasen vejce draho kupovat. Pokud ji dřív objeví Amarasen, je zle. Podle cejlonských zvyklostí sice patří želví vejce tomu, kdo přijde první, rybáři ale Amarasena pokládají za blázna. Jeho noční hlídka proto už několikrát skončila pořádnou rvačkou.

Muž, který nesnese pohled na želví slzy, postavil před pětadvaceti lety v cejlonské Bentotě líheň a záchrannou želví stanici. Nemá žádné speciální vzdělání, není zoolog ani profesionální ochránce ohrožených druhů, mezi něž dnes velké mořské želvy karety (Chelonia mydas), kožatky (Dermochelys coriacea) a další patří. Příspěvky turistů provoz želví stanice neutáhnou a Amarasen v něm utápí vlastní peníze. "Když je dobrá noc, přinesu i několik set vajec," vypráví u betonového bazénku, v němž se hemží několikadenní želvičky. "Zahrabu je do písku a každou snůšku označím cedulkou.

Mláďata se vylíhnou zhruba za padesát dní. Do moře je vypustím až za další tři dny, kdy se jim na spodku krunýře zavře žloutková rýha. Dělám to po západu slunce, aby si na želvičkách nepochutnali draví ptáci, potulní psi a žraloci."
Oficiálně je dnes lov ohrožených mořských želv na Cejlonu zakázán, stejně jako prodej jejich masa a výrobků ze želvoviny. Na trhu v nedaleké Induruwě se dá ale přesto koupit kilo želvího masa za dvě stě padesát rupií, bohatí němečtí turisté se v obchodech se suvenýry pídí po drahocených hřebenech a náramcích, vyřezávaných z mléčně opalizujících želvích krunýřů.

Ročně vypustí Amarasen Fernando asi padesát tisíc novorozených želviček. V přírodě, plné nástrah, by většinu z nich zhltli dravci dřív, než by mláďata dosáhla moře, podle Amarasenových odhadů ale z "jeho" želv přežije až pětina. Dvacet let jim trvá, než dosáhnou pohlavní zralosti. Pak se vedeny neomylným instinktem vracejí na podzim a v zimě z moře klást vejce přesně na tu samou pláž, kde se kdysi samy vylíhly. Do okolí Amarasenovy stanice jich každým rokem připlouvá víc a víc. Možná se sem za dvacet let vrátí i čtyři "moje" želvy.