Ze života v pralese

Jako prales sekundární, tzn. v minulosti již vykácený a znovu obnovený, sousedí Vohimana z jedné strany s původním pralesem, který je nižší, hustší a ještě neprostupnější, právem chráněný v národním parku Mantadia – Andasibe. Na straně druhé přechází v holé kopce, charakteristické pro vnitrozemí. Část posledního většího lesního komplexu, který na Madagaskaru ještě zbývá, má i své obyvatele. Podél řek leží několik malých vesnic, ale i v hloubi pralesa se najdou osamocené domky s malými políčky manioku, ananasu a banánovníky.

Kemp s vířivkou
Téměř celou dobu jsme bydleli ve třech zbrusu nových chatičkách na vyklučeném místě u řeky. Součástí kempu byla kuchyň s otevřeným ohništěm a koupelna – zástěna, za kterou se člověk opláchl vodou z řeky, pokud si ji v kbelíku přinesl. Koupelna bez vody byla k smíchu, protože přesně na našem úseku řeky vymodeloval čas dokonale tvarovaný vodopád, který jsme po ozkoušení již nenazvali jinak než vířivkou, tedy vířivou vanou luxusní kategorie. Potěchou smyslů byla i výborná chuť vody, kterou jsme mohli bez obav pít - byli jsme po proudu takřka první. Kousek od nás měla ananasovou usedlost s několika malými políčky jedna početná rodina. Jinak byly všude kolem huňaté zelené kopce, napěchované životem, který zpíval, křičel a cvrčel od rána do večera. A v noci znova, v obměněné sestavě.

Obydlí na kůlech
Naše chatičky vypadaly stejně jako příbytky místních lidí. Prkenná podlaha stála na kůlech, stěny byly sestaveny z obřích řapíků a střecha z čepelí listů ravenaly, rostliny připomínající palmu, botanicky však příbuzné banánovníku. Ravenala se díky svému nezaměnitelnému a velmi originálnímu vzhledu stala symbolem Madagaskaru. Je to endemit, tedy druh nevyskytující se nikde jinde na světě, což je na tomto ostrově vzhledem k jeho asi třicet miliónů let dlouhé historii spíše pravidlem než výjimkou. Skrz stěny palmových domků foukalo a občas i kapalo (opravář však reklamaci vždy v mžiku vyspravil igelitem), ale jinak to byly příjemné příbytky, obzvlášť když je náš šikovný kolega dovybavil poličkami, jak jinak než z ravenalových řapíků. Na střechy naštěstí častěji svítilo slunce než pršelo, období dešťů ještě naštěstí nenastalo. Po zažitém třídenním lijáku je nám jasné, že v období dešťů bychom se buď přerodili ve vodníky, nebo odevzdaně zplesnivěli.

Osvětlení
Za tropicky dlouhých bezměsíčných nocí se jediným spolehlivým světlem v okolí stala naše petrolejka, což jako nevídaná novinka nadchlo jepice od řeky a počaly na ni pořádat nálety, padajíce přitom statečně do talířů s rýží a plecháčků s čajem. Naše čelovky svítily obyčejně tak dvě hodiny a pak si řekly, že za dvě stovky, které jsme za ně dali, už se napracovaly až dost. Vysvobozením byl pro nás úplněk, kdy jsme všechno kolem viděli jako pod vesmírnou zářivkou.

Naše strava
Ambavaňás, vesnici ležící nejblíž našemu útočišti, tvořilo několik dřevěných domků, bouda zvaná kostel, školy a několika obchůdků. Kromě rýže v nich bylo k dostání i pár rajčat, česnek a cibule, třtinový cukr, vajíčka, sušené ryby a rybičky v konzervě (ovšem několikanásobně dražší než ve městě), kondenzované mléko, jehož prázdné plechovky místním sloužily posléze jako hmoždíře i petrolejky. Bagety jsme si asi „ve velkém“ kupovali jenom my, hlavně když jsem se přejedli maniokových placek a nemohli je při odjezdu ani vidět. Okatá prodavačka Táfita se smála na celé kolo, když jako obvykle rovnala do tašky deset kusů gumového pečiva, zatímco jsme upíjeli její černé kafe.

Nejbližší civilizace
Do vesničky Ambavaňás nám cesta po stezce podél řeky trvala zhruba hodinu. Vesnicí prochází hlavní silnice Madagaskaru, což pro nás mělo ohromnou výhodu. Projížděly tudy zdejší veřejná doprava tzv. taxibrusy (francouzsky taxi – brousse), a taky mnoho kamiónů. Taxibrusy mají rozměry mikrobusu, ale počet pasažérů odpovídá našemu velkému autobusu. Lepší volbou byl proto kamión, i když i do jeho kabiny se skladní Malgaši dovedlou naskládat po sedmi. Stop jsme využili k jednodenní návštěvě třicet kilometrů vzdálené Moramangy, kde se na ulicích nacházejí takové divy civilizace, jako jogurty, bábovky a dokonce i internet. Cestování v trojčlenné dámské sestavě se ukázalo být výhodné, protože jsme na tomto ostrově gentlemanů narozdíl od pánů za stop neplatily. Kdo by takovou raritu nevzal zdarma, že. Pro úspěch jsme se stejným způsobem vrátily i do hlavního města, když nadešel čas se s pralesem rozloučit.

Krajinou vedou nejen úzké stezky, ale i železniční trať. Vlak projíždí sotva jeden denně, ale jako pěší stezka slouží koleje takřka nepřetržitě. Potkávali jsme na nich dospělé i děti, kteří po nich bosky chodili od vesnice k vesnici a od lesa k lesu, na ramenech dříví a pytle s dřevěným uhlím, na hlavách ošatky s ovocem. Nejzajímavější úsek oné železnice pro pěší vede přes most. Zážitek pohledu na řeku z výšky asi třiceti metrů je umocněn absencí jakéhokoliv zábradlí. Přemítání, co by bylo nejlepší udělat v případě střetu s vlakem, skončilo u víry, že snad jako obvykle žádný nepojede. Nejel.